Jak jsem nechtěla deptat slepého

Jedu takhle busem do práce a najednou ke mně přisedne slepý muž. Jelikož se sune blíž a blíž, pozdravím ho, aby o mně věděl. Pozdraví taky a omluví se, jestli mě nějak utiskuje.

Ujistím ho, že absolutně ne a od té chvíle přemýšlím, co říct dál. Ne, že by to bylo nutné, jen jsem mám neodbytný pocit, že bych měla konverzovat. Ať se necítí tak sám. V sobě.
Všimla jsem si, jak má pěkně zastřižené a pěstěné nehty na rukou a je snad čerstvě ostříhaný, celkově úhledný a čistý, včetně batohu. Větu: Někdo o vás moc hezky pečuje, jsem zavrhla a dumám dál.

Mám to. Zeptám se ho, kam jede. Prostě jen tak, ať ví, že okolí není lhostejný. Pak mu povím, kam jedu já.
Jenže být slepý znamená být bezbranný a možná úzkostný – soudím dle sebe (já bych zřejmě vůbec nevycházela z domu), takže by mě zcela jistě odrovnala otázka, kam jedu.
Pojala bych podezření, že dotyčný si mě vyhlídl jako snadnou kořist, pojede se mnou, aniž bych tušila, bude mě sledovat a pak… cokoliv. Nic, dál!

Konverzační tip číslo tři: Nechybí vám něco? Že bych třeba pomohla… Jednou jsem viděla v metru, jak mladík přistoupil k invalidovi a dal mu tisícovku. Tolik bych teď sice dát nemohla, ale něco jo. Nebo bych to sehnala, nech to na mně…
Prohlížím si bezděky jeho boty, který jsou čistší než mý, ty nehty taky hezčí než můj oprýskaný lak, a jestli pánovi něco fakt chybí, pak to zásadní, a to mu bohužel nedám. Mně se takhle někdo zeptat, řeknu narovinu: Jo, chybí mi zrak. A jsou tu rozpaky jako prase.

Ale nakonec jsem na to přece jenom kápla! Řeknu mu, co neví!
„Dneska svítí sluníčko.“ Oznámila jsem mu.
„To je pravda,“ odvětil zvesela.
A já na to: „Vy to víte?“
„Jo, hřeje.“
„To je pravda…“

Chtěla jsem končit, ale ještě mě napadlo zprostředkovat mu výhled z okýnka. Vylíčit mu, jak se paprsky lesknou ve Vltavě, kolem níž právě projíždíme. Že nad hladinou létají rackové, v zobácích stébla trávy, protože je jaro a staví si hnízda, a na obzoru že se tyčí Pražský Hrad…

A už se v duchu fackuju – o co mi jako jde? Aby chudák litoval, že to všechno nevidí? Představila jsem si, jak na mě ostatní cestující koukají, mají mě za necitu a kroutí hlavami, co mě vede, takhle deptat slepého.
Tak už jsem radši neříkala nic a rozhodla se ho brát jako kohokoliv jiného. Čímž jsem mu možná prospěla nejvíc…

Ještě vám chci...

Co píšu v práci, (co můžu říct, že se živím psaním, jak jsem vždycky chtěla) a studuju (co můžu znovu říkat, že dělám domácí úkoly), nestíhám to tady.

Tady, v hnízdě.

Teď v březnu je Niternici 10 let...

Zážitky, o které se s vámi chci podělit, se ztrácí v minulosti, a než se za nimi ohlídnu, 

jsou tu další, a než ty bych sepsala, potřebuju se vrátit k těm starším, no a už je to zabitý.

A to mně štve.

Došla jsem k závěru, že nejlepší bude, psát vám zkazky.

Už jsem o tom přesvědčená dýl a pořád čekám na příležitost začít.

A ta je teď, když jsem se konečně dostala k sepsání slepce.

Sledujte Niternici na fb, tam budu psát každý den jeden postřeh.

Tak obnovíme spojení, o který nechci přijít.

10 let a časy největší slávy za námi.

Za mnou teda určitě :)

Jste tu? Budete to na Fb číst?