Tak, i tak

Všechno má dvě tváře. Nejmíň. Stejně jako rub a líc a černá a bílá. A pak celá škála barev mezi tím.

Já se nedávno setkala s druhou tváří života na vesnici.

Pro mě je vesnice na první pohled takové zábavné panoptikum; jsem přece jen z velkoměsta...

Tím nechci říct, že jsem něco víc!

Ani, že jsem lepší, nebo chytřejší...

Jen prostě mám jiné starosti.

Neřeším kopřivy pro slepice.

Ani zrní.

Neřeším sekání trávy, ani odvoz odpadu z popelnic na dvorku.

Byly jsme s mámou na chalupě, kde trvale žije naše babička, která odvoz odpadu z popelnic řeší.

Pendluji mezi naší chalupou a babičky obydlím, je to jen přes pole.

Od babičky prostřeného stolu, u něhož jsem posnídala, jsem si šla

dát kávu k mámě - že přijdu zas na oběd.

Maminka se smála a říkala mi: "Slyšelas ten místní rozhlas?"

Já na to, že ne...

"Úplně jak z těch filmů, prej Pozou, pozou! Svoz plastů se uskuteční místo ve středu už v útevý!

Opakuji... Ne ve středu, ale už v útevý! Konec hlášení."

Obě jsme se smály a máma ještě podotkla: "Ř uměl, chudák, a oni mu to z tý středy přehoděj zrovna na úterý..."

V poledne u babičky už seděly kolem stolu i mé sestry a obědvalo se.

Babička se najednou zeptala, jestli někdo z nás náhodou neslyšel, co hlásili.

A já, ač jsem přímo hlášení neslyšela, vzpomněla jsem si na naše ranní smání a byla jsem v rozpacích.

Najednou jsem byla ráda, že to vím, že můžu babičce sdělit, co jí uteklo.

"Že se plast bude odvážet už v úterý." Řekla jsem babičce s vážnou tváří. A s ER.

S tou svou druhou tváří, která se dokáže vcítit i do starostí sobě cizích.

Byť se jim tou první před chvílí vysmála.

Holt jsme tak, i tak...