Omlouvám se Vám za odmlku, která nebyla neplánovaná. Stala se mi totiž nemilá věc. A vlastně jich bylo víc...
Ale pěkně po pořádku...
Měla jsem jasno hned, kde budu trávit letošní léto. Hned, jak skončilo to loňské.
Ano, zase ta chalupa. Když to někde milujete...
Jenže babička mi udělala, anebo pokusila se udělat, čáru přes ten plán.
Že prej si pojede do lázní! Ale já přece nemůžu trávit léto v Dejvicích! A sama na chalupě už vůbec ne!
Jenže se to ve mně nějak uleželo, až jsem si nakonec, jednoho slunného rána, řekla: Proč vlastně ne? (Sama na chalupě, ne léto v Dejvicích).
Jenže, co si člověk řekne jednoho rána, nemusí už platit toho večera. Nechval dne před večerem, říká se...
Dávala jsem si tedy takový testíky.
Takhle postupuju vždycky, když se snažím zjistit, zda by něco šlo. Je to taková prevence, abych nepřecenila svý síly, víte.
A tak jsem se, ještě před babičky odjezdem, každou noc ptala sama sebe: A co teď? Byla bys tu sama?
Byly třeba dvě, tři, čtyři ráno, když mě Adriánek vzbudil na krmení. Jeho krmení - ačkoliv číslo na váze by svědčilo spíš o mém. Ale k tomu se ještě dostanu.
Z počátku byly mý odpovědi rezolutně zamítavé: Ne! Ani omylem! Ses zbláznila, ne? To neklapne, holt Dejvice...
A to se jednalo jen o představu, jelikož babička spala za dveřmi!
Jenže jsem si na tu bojovku postupně nějak zvykla, až jsem si začala odpovídat vstřícněji: Možná by to i šlo, uvidíme...
Až se mě babička jednoho dne zeptala: "Tak poslední slovo, budeš tady?"
"Jasně!" Odvětila jsem úplně vyrovnaně. Aspoň tedy na venek vyrovnaně. Uvnitř malej červík přece jenom hlodal.
Tou dobou byl se mnou u babičky i Mirek a o pár chalup dál táta. Který se je ten večer chystal oba odvézt s sebou do Prahy...
Náš pucflík, protože on už má nespočet přezdívek, se právě cachtal v bazénku, když mi mávali.
Od babičky jsem měla instrukce, jak krmit kočku a psa a co kde zalévat. Od táty jen, co kde zalévat.
Zbyl mi jedinej záchytnej bod. Strejda na konci vesnice, který tam taky chalupaří. Myslím tím svýho pravýho strejdu, ne nějakýho domorodce, co se mu jenom tak říká.
I přes všechny rozpaky, že jsem tu zůstala fakt sama, mi hlavou hned běželo plno plánů, co bych všechno mohla. Respektive chtěla, kdybych mohla.
On totiž pucflek už není miminko, ale hbitý batole, a tak veškerá moje pozornost patří chtě nechtě jemu. Nespí-li. A spí-li, tak často taky, protože z kočárku už by mohl, po tichém vzbuzení se, vypadnout. A co teprv, když zaslechnu z chůvičky, co si nosím v kapse, třeba bzučení vosí!
Za prvý, chci postavit pořádný ohniště. Z cihel, nejlíp. Třicet let snášíme kamení do tvaru kruhu kolem vypálenýho kola v trávě, který stejně nikdy nestačí pořádně zarůst. Oheň si děláme často a pořád snášíme. Ale tomu teď hodlám udělat přítrž. Je nová doba, už žádná provizoria!
Od loňska mám dokonce na tu stavbu projekt. To Martin mi ho "narýsoval" k narozkám. Že třicet pálených cihel potřebuju, tam kupříkladu stojí...
Další věc, budu chodit plavat. K našim do bazénu, co ho maj´za chalupou. Ať konečně něco udělám s těmi kily navíc.
Z tohohle plánu ale v realitu přešlo jen to "budu chodit"...
Na kila to sice nestačilo, ale chůzi jsem se věnovala asi tak nejvíc. K tomu se ale dostanu.
Teď stojím nad neckami, v nichž se cáká náš synek a pomalu mi dochází, že dnešní noc nebude jednoduchá. Ještě nikdy jsem tu sama nebyla. Chalupa s přidruženými hospodářskými místnostmi, jako je maštal a kůlna, a s rozlehlou zahradou...
Počala na mě doléhat úzkost.
Otevřela jsem si pivo.
Po pár doušcích úzkost dolehla definitivně.
No co, tak Půa rychle uspím a půjdu taky, ať usnu ještě za světla.
Nevím proč to tak je, ale snad všechny mý plány bejvaj převrácený ve svůj opak. Loj usnul až v jedenáct. A já šla do sprchy, odkud jsem slyšela divný zvuky, takže jsem pořád vypínala vodu, abych se ujistila, že to byl právě jen ten sprchy proud... Zkrátka, já Vám najednou slyšela i trávu růst.
Pes se začal dobejvat ven. Otevřela jsem mu dveře do tmy a rozsvítila nad nimi. Když v tom se shora mezi futrama spustil ohavnej křižák. Asi ho žárovka vylekala. Asi chytal tam. A teď málem chytil mě. Už jsem se pomalu vzdávala bez boje, když můj výkřik probudil Pudžise.
Pudžis, jenom taková další přezdívka...
Naštěstí hned zase zabral a já krátce nato taky, s jediným přáním. Vzbudit se až za svítání.
Nepovedlo se.
V půl druhý začal Lojínek hlásit hlad. Kurva. Musela jsem do kuchyně. Obejít spícího psa a všude si rychle rozsvítit. A radši moc nekoukat kolem a neposlouchat. A už vůbec se nedívat z okna do setmělýho dvora...
Pucflek mě naštval. Než jsem to přinesla, už zase spal. Tak jsem to do něj ládovala pod tlakem, protože takhle by mě vzbudil za hodinu. A to nemůžu riskovat.
Konečně svítalo, když zaplakal podruhý. Sice teprv pět a spát už se mu nechtělo, ale hlavně, že už je den!
Jako mátoha jsem se vypotácela ze zahřátýho pelechu a v duchu sama nad sebou kroutila hlavou - proč jsem se tu v noci tak bála?
Když jsem Lojzíčka obstarala, udělala jsem si kafe a namazala chleba. Celou dobu jsem doufala, že za chvíli zase usne a já to ještě zalomim. Usnul, až když jsem si nasadila čočky, vypila kávu a nalíčila se. Protože já se i tam maluju! Jsem přece po babičce dáma...
A tak jsem s ním, spícím, jezdila probouzející se vesnicí a dělala fotky, což byla nakonec jediná věc, kterou jsem stíhala od začátku do konce, bez přerušení. Cvak. Cvak.
To první dopoledne jsem věnovala zvelebení obytných místností. Poklidila jsem a ustrojila stoly podle svýho. Hledala jsem, kde má babička ubrusy, a když jsem tu skříňku našla, vybrala jsem modrozelenej, aby k němu ladila kytička levandule, kterou jsem na něj mínila postavit.
A na druhej stůl ubrus háčkovanej a kytky? Kopretiny!
Hýřila jsem letní náladou, trhala květinky, obírala rybíz a taky věšela prádlo na šňůru pod širý nebe. O čemž si můžu nechat v Dejvicích jen zdát. A taky, že nechávám.
Pak jsem si vzpomněla, že jsem babičce vlastně něco přivezla a mám to pořád v autě. Letní dekoraci z butiku.
Maják. Takovej plechovej, asi dvoumetrovej, co mi ho Kiki věnovala, když v krámu "vyšel z módy".
V obchodě se nezdál tak vysokej a na nic, jako pak doma na chodbě, kde jsem ho prozatím nechala. Když pak přišel Mireček z práce a upřel zrak nejdřív na něj - protože nemohl projít, a pak na mě, bylo jasný, že se u nás dlouho neohřeje (ten maják). Že v babiččině zahradě mu bude líp.
A tak jsem ho teď vytáhla z auta a umístila ho tam. Je parádní.
Lidi budou říkat - tam je takovej maják, tak u něj zahneš... Ono se tu tedy jinak ani nedá, než zahnout, ale Vy víte, jak to myslím.
Určitě ne pro Bůh tak, že se tu jinak nedá, než zahnout...
Odpoledne přímo vyzívalo k návštěvě toho bazénu. Jenže mi ta vize hned blikala výstražně: Nebudeš mít na sebe čas, musíš tam vzít: opalovací krém, deku, ručníček, hračky, pití, mlíčko, svou vodu, opalovací krém, potáhneš se i se slunečníkem... Jo - a nezaplaveš si.
Tak na to se můžu vysrat. Nehodlám si to tady zbytečně komplikovat...
Napustila jsem necky.
A ani to nebylo jednoduchý, protože pucflík musel bejt zatím někde uklizenej. Aby neutek, nevypad, neštíplo ho něco, neublížil si... Takže v obýváku na zemi a za zavřenými dveřmi. Stejně jsem ho pokaždý nacházela pod stolem, jak si hraje s drobečky. To jsme se něco namyli těch rukou...
Upřímně tady říkám, že mě ty části dne, kdy nespal, docela vyčerpávaly. Stejně jako ty části nocí...
Chtěla-li jsem ho uspat, což jsem nedělala záměrně, nýbrž na jeho přání, vozila jsem ho v kočárku po vsi. A to bylo to naše chození. Někdy jsme vyráželi i jenom tak, podívat se. Byla to nakonec nejjednodušší činnost, co jsem s ním mohla...
A zároveň plnohodnotnej program pro něho. Viděl pejsky, slepičky, rybník i traktory... A já se necejtila tak separovaná, jako za železnými vraty...
Jak jsme tak jezdili, nemohla jsem si nevšimnout polorozbořený chalupy na návsi. Chyběla jí celá střecha, dělá se komplet nová.
A všude za plotem, podél zdí, co zbyly, válely se cihly. Už přestaré, co byly součástí toho domku možná sto let. A já až při třetí procházce sama sobě navrhuji, zeptat se na ně. Teprve jsem si je totiž spojila s mým tajtrlíkem - tedy projektem na ohniště z pálených cihel.
To jsem se totiž ještě bláhově domnívala, že ty jediný mi chybí, aby na sklonku týdne, kdy dorazí zas Mireček, konečně stálo.
Chlapi, co tam lezli po střeše, si zas nemohli nevšimnout bloncky, co se stylizuje v luční žínku, jindy v selku, projíždí třicetkrát denně a čumí.
Inu, začali mě zdravit.
Lojínkův odpolední spánek číslo dvě jsem strávila hledáním vhodnýho místa pro to ohniště. Napadly mě tři. Jedno tam, kde to pálíme už léta a kde nesmí bejt zátaras trvale, aby mohli babičce do těch míst vozit uhlí. Ještě jsem nezjistila, jestli to není jenom její výmluva, protože kupříkladu o žádný trvalý ohniště nestojí...
Druhý místo, v předzahrádce. Tušila jsem, že to by nepovolila a udělat to svévolně, budu mít pak akorát práci to zas rušit...
Konečně třetí tip, tam, kde dřív stávala kadibudka. Jenže tam se mi nelíbí. Tam bych neseděla ráda. A o kus dál, kde by eventuelně taky mohlo jít, roste nějakej keř s prapodivnym názvem. Tamaryšek, či jak. A vypadá, že má tuhej kořínek...
Následující dny, kdy jsem byla zatraceně nerozhodná, podrobovala jsem se zase těm svým testům, vycházejícím z představ...
Bejt ohniště tady? Tak tam chci sedět.
Bejt tu? Chci tam sedět furt.
A co tadyhle? Neee, tam bych nechtěla sedět...
Vycházelo mi furt to samý. Paradoxně, zrovna v tom tmavém a nehostinném koutě by to určitě dovolila. Tam chcíp pes. Ne ten její, Bohu dík!
Ten její nás celý noci hlídal. A hlídal dobře. Nezaštěkal totiž. Kdyby ano, okamžitě bych nanosila všechno do auta a čau. To jsem věděla, to se znám.
Schylovalo se zas k soumraku, když jsem se začala bát. Pocit beznaděje z nadcházející osamělý noci a deprese, že takových ještě bude, mě vyhnal uspávat zase na náves. Tam je nejlíp. Tak kde všichni jsou?
A pak se začaly dít divný věci. Víc, než kdykoliv dřív jsem měla jsem pocit, že vidím všude "obličeje", všechno má oči a pusu... Mraky, skvrny na betonu, kamení, všechno rozmístěno do tvaru ksichtu. Dokonce stín v čísi zácloně, co vlála z okna ven.
Začala jsem si to fotit, když v tom mi najednou upadl můj chytrej telefon na silnici.
PANE BOŽE!!!!!
Můj jedinej spojník s civilizací, můj internet, mý volání, focení a dopisování, moje první pomoc!
Zvedla jsem ho a potvrdilo se nejhorší, byl černej displej. Jen fialový pruhy se stejně barevnou siluetou "hlavy s rohy", se tam rýsovaly.
Čert?!!!
Nevyspalá, vystresovaná, co jinýho mě mohlo napadnout, než že je to další zlý znamení a mám jet domů...
I s kočárkem jsem se rozeběhla ke strejdově chalupě, kde jsem si na noc vyprosila jeho telefon. Svou malou SIM kartu jsem si do něj ale přehodit nemohla, jelikož tam patřila velká, a tak mi nezbylo, než se spokojit s jeho kontakty...
Kiki tam měl. Zavolala jsem jí a vylíčila situaci.
Lucifer na rozmláceném dispeji a oči všude nenechaly v klidu ani ji.
Jsem prej cvok a musim okamžitě k lékaři :)
"Janičko, sbal se a pojeď okamžitě do Prahy!"
"Co to řikáš? Je tma! A bez telefonu se na cestu nevydám!" Odmítala jsem její nápad, a tak mě aspoň konejšila, že je všechno dobrý a všechno se mi jenom z toho strachu zdá, až se jí povedlo mě uklidnit a uspat.
Noční krmení jsem zvládla apaticky, člověk se opravdu nevydrží bát nonstop. A ráno bylo moudřejší večera, jako vždy.
Co jsem v noci blbla? Jo ono pršelo! Tak to je jasný - kapalo na maják...
Kiki psala, jestli jsem v pohodě.
No bodejť!
Tak se mám prej konečně sbalit a odjet. Když jsem dožila rána. Za světla se domů bez mobilu bát nemusím. Kdyby cokoliv, na cestách je ve dne plno lidí, co pomůžou.
Jenže mně se do Prahy vůbec nechtělo...
Jediná potíž byla, že nemám telefon, protože ten strejdův jsem jaksi musela vrátit.
Kiki mě tak dlouho přemlouvala a zrazovala od dalšího samotářskýho pobytu, až jsem se hecla a rozhodla se zůstat. Nebudu utíkat. To už by mi nikdo neodpáral! Celá rodina by si říkala, že jsem tu nevydržela sama ani den, dva, a smáli by se mi.
Dan se dokonce vyjádřil ve smylu, že babička tu žije sama tolik let a já to nedám.
Tak to teda ne! Dám! Strach překonám. Jenom potřebuju telefon...
Na maminky radu, kterou ani nenapadlo, že bych měla jet domů - nevěděla o těch přízracích (jinak by se o mě bála a snad by pro nás i sama dojela! Určitě...) jsem se vypravila do nedalekýho městečka, kde měl bejt bazar. Tam radila koupit si nějakou "ojetinu".
Nikdy jsem nenavštívila zastavárnu, natož v ní něco kupovala. Nikdy jsem neměla telefon z bazaru, po někom...
Vzpomněla jsem si na moudro, že každej den se má zkusit něco novýho a šla do toho. I když se mi chtělo smát.
Než jsem vykodrcala kočárek do schodů, houkla jsem z ulice na pani za kasou, jestli mají telefony. Ať se tam nedřu zbytečně.
"Joo, něco tu je!" Odvětila otráveně a já za pět minut vešla...
Co že? Žádnej smartfoun? Samá stará vykopávka bez foťáku... Leda růžovej Hello Kitty by tak nějak fotil, ale za dvojku???
Vzala jsem starou Nokii za pětistovku bez nabíječky a na velkou SIM kartu, což jsem pořešila v blízkém stánku svého operátora. A pak mi někdo volal a já byla za ten hovor moc ráda, protože jsem ještě v tom městě zjistila, že tenhle mobil je na tom možná ještě hůř, než ten můj s prasklym displejem.
Neslyšela jsem já, ani volající mně.
Vrátila jsem se do zastavárny a odcházela s jinou Nokií, snad s ještě starší, ovšem funkční. Ono nakonec člověku stačí málo... Nepřijímala ani obrázky, natož fotky a obsahovala velice pikantní smsky patřící původní majitelce. K jejich likvidaci (a četbě) jsem si na večír otevřela pivo.
Teď je ale odpoledne a Adínek spinká v kočárku, který tlačím zase před sebou vesnicí...
Někde hluboko uvnitř myslím na nastávající noc. Jaká bude. Jestli se neposeru. Jestli zas nebudu volat Kiki. Protože Mireček si musí myslet, že jsem tu v pohodě. Že si užívám přesně tak, anebo ještě líp, než mi doporučil...
Hlavně si to pořádně užij! Dej ho spát a pak si udělej oheň a v noci koukej na hvězdy...
Dojeli jsme ke strejdovi vrátit mu telefon - už ho nepotřebuju, už mám svůj. Kterej leží doma na stole pro případ, že bych někomu něco potřebovala... Zjistila jsem, že jsem na tom svém původním trávila zbytečně moc času. A od focení mám foťák a pořádnej, tak co.
"Něco jsem ti koupil. Počkej, já ti to vyfotim." Stálo ve zprávě od Mirka, když jsem se vrátila do chalupy.
"No to můžeš no. Ale dej to vyvolat a pošli mi to poštou." Odepsala jsem.
A to jsem se bála, abych si během toho pobytu tady nevyplejtvala data. - Jaký data?!
Já se kurva fakt vrátila o dobrých patnáct let zpátky!
Tak proč se mi tak těžce shazujou ta kila?
Stejně jsem si tak říkala, jakej to je luxus, mít možnost kdykoliv poslat foto čehokoliv, komukoliv... Zároveň mě překvapilo, jak snadno jsem si zvykla na ten krok zpátky. Do horšího. Prej na změny k lepšímu si zvykáme snadno. Tak já jsem nějaká pružná v mysli, jelikož jsem se do dob toho mýho "kolovrátku" dokázala úplně vžít...
Internet v mobilu? Co že? To někdo má? I na chalupě?
A pak jsem zas míjela ty pány stavaře. Hezky mě pozdravili a neuniklo mi, jak se za mnou otáčí. To asi neuniklo jim, jak jsem se svým novým telefonem omládla. Měla bych se zeptat na ty cihly. Vždyť se přece říká: Líná huba - holý neštěstí!
Já ale cejtila, že nemám hubu línou, nýbrž ostejchavou. Ještě párkrát projdu kolem a překonám i to!
Večer, když jsem měla obstaráno a uspáno, tentokrát brzy, jsem se zase zamejšlela nad tím ohništěm. Tak kde?
Procházela jsem si ta místa, mapovala území a v patách mi běžel pes. Asi dohlížet, abych nekopla někde blbě.
Možná zastupoval babičku, která když mi volala, nebyla svolná s místem žádným. Ptala jsem se na ten tamaryšek.
"Janinko... Tam by to jako nešlo..."
Nakonec jsem se usadila na studnu, odkud je dobře vidět na náves, a otevřela si zas pivo. To nejlepší, co znám; třeboňskej regent.
Tož možná on je důvodem těch kil, co nemizí, i když nežeru...
Chvíli jsem poseděla, prohlídla fotky, co jsem během dne pořídila (skutečným foťákem), a vyslechla duchaplnej rozhovor partičky kluků, co je znala naše Elenka z hřiště. Šli kolem plotu a jeden vytýká ostatním:
"Stejně se furt jenom vychlubujete!"
A další vystoupil z party, aby se k němu přidal: "Jo! Vychloubovávači!"
A pak začaly svítit lampy a já si vzpomněla na ty Mirečkovy rady, ať koukám na hvězdy. Ráda bych. Jenže kdyby tak zářily přes den. V noci kdepak. A oheň? Tam vzádu, jako dycky? Už teď je ve mně malá dušička, a to ještě není tma...
Zalezla jsem do chalupy a mazala ty lechtivý esemesky. A společnost mi dělal můj spící syn, můj černej regent a můj hlad.
Jedna mlsná kočka a jeden funící pes. Co naštěstí ani tuhle noc neštěkal.
Ráno jsem četla zprávu od Kiki: "Tak co se děje pyčo? Vybal to. Jsi někde v hotelu nebo co, žes celá zesraná nevolala?"
Usmála jsem se. Pyča se diví. Pyča by to nedala. Ale její starší ségra s ještě starším mobilem, to je jiný kafe...
Vyšla jsem ven, že se projdu ranní rosou, jenže žádná nebyla. Horko mě zahnalo zas zpátky. Dneska bych si ten bazén tak dala... Ale představa všech těch komplikací při přesunu k němu mě zase odradila.
A tak jsme se válely na dece, pucflek i v neckách a zas toho hodně nachodili. Tedy já.
A pak jsem zjistila, že mi dochází mlíčko, a tak jsme museli zas do města. Je tu krámek, co miluju - možná proto tohle léto končí, a tak jsem ho navštívila asi naposled. Krámek s veteší.
Vešla jsem s Lojínkem v náručí a hned jsem si všimla tý lavičky. Ta by byla ideální k mýmu projektu "ohniště". To je další věc, co se u nás řeší provizorně. Taháme si k ohni židle...
A ta skleněná lampička na svíčku? Ta jakbysmet. Musí bejt moje!
Jenže nikde nikdo. Myslím žádný prodavač. Krám dokořán, až by jeden krad´. Nebejt tak vychovanej - musim mámě vyčinit. Chybí mi drzost. I co se cihel týká. Aspoň tu mi mohla nechat...
Šla jsem zas ven a potkala prodavačku od vedle. Přeptala jsem se jí, jak se to má s tímhle kšeftem, že tam nikdo člověka neobslouží...
Prej dneska je tam syn majitelky a asi ho to tam nebavilo, tak šel do prdele.
"Ale dyť to tam nechal otevřený, to jim může klidně někdo něco ukrást...," naznačovala jsem svý úmysly. Tedy spíš svou fantazii...
"Jim je už všechno jedno, jako by bylo každýmu, kdyby končil!" Poučila mě babča. Nemohla jsem souhlasit, ale ona mi skočila do toho splavu myšlenek, co ve mně spustila:
"Možná je v sámošce."
Hmmm, já tu budu nahánět nějakýho syna, když držím na ruce toho svýho a toho tamtoho ani neznám...
"Toho poznáte, takovej tu jinej neni," dala se slyšet. Jenže zapomněla dodat, jakej takovej.
Chtělo se mi zase smát. Představila jsem si, jak tu zkoukám každej ksicht, jestli je tuctovej nebo ne...
Paní se nabídla, že se po něm koukne. Sedla na kolo a než jsem ji stačila zastavit, byla ta tam. Já ji tedy neměla v úmyslu stavět, ale i kdyby jo, bylo by to marný. Myslim si.
Přijela s nepořízenou. Škoda. Taková škoda...
"Leda by byl támhle, v herně. Možná ho to tu sralo, tak si šel zahrát. Já ho vocamcať vytáhnu," pravila jadrně a rozjela se tam.
Zůstala jsem za ní koukat. Takovou vyřídilku já mít... To už by byly cihly doma. Řekla bych jim tam: Chlapi, sere mě, že nemám na dvoře pořádný ohniště. Vy tu máte zbytečnejch cihel, no to běžte do prdele...
Už byla zpátky a fakt ho přivedla. Chlapa jako hrom, obrovskýho, že se sotva do dveří vešel. A vlasy měl až do půli zad, skutečně nevídanej týpek. Hledat si ho tu sama, určitě by skončil v mym výběru.
Vcházel do krámu a lamentoval: "Tak tohle jsem nečekal! Já mám hosty?! Já už šel do prdele..."
To víme...
"Prosim vás, kolik chcete za tuhle lavičku?"
"Heleťte, končíme, je všechno za polovic, stovku...," vyrazil mi dech.
"A za tu lucernu?"
"Je ohlá, tak taky tak."
A jelikož jsem byla asi jediná zákaznice toho zapadlýho a asi posledního lacinýho vetešnictví v Čechách, nechal za sebou dveře dokořán a můj nákup nesl jak lokaj za mnou až k autu.
Pak Adrísek spinkal v kočárku a já zatím pucovala lavičku a hledala pro ni dočasný místo. Než bude stát u ohniště.
Svíčku do lucerničky dám, až přijede Mirek. Uděláme si romantický posezení s regentem.
Na samotu jsem si celkem zvykla, úzkosti byly minimální a stres z nadcházející noci taky. Další poučka: Člověk si zvykne na všechno. Mám to tu jako bojovku, přijela jsem plnit přísloví...
V podvečer jsme jeli zase ven. A to fotit. Půjínek spinkal dlouho, takže mi jen tak neusne, budu ho muset utahat.
A jelikož jsem fotograf amatér, zato nadšenec, toužila jsem ho fotit v obilí. To sice to první tvrzení nijak nedokazuje, zato potvrzuje... Jenže jsme došli před značku s názvem vesnice a já se rozhodla jinak. Posadím ho na louku a udělám fotku i s tou cedulí. Adriánek a za ním celá vesnice. To bude pěkný.
A tak se náš půlroční kouček válel v trávě a já cvakala. Když člověk dělá, co ho baví, zapomene na všechno ostatní. Tehdy je šťastnej.
Další moudro naplněno.
Noc proběhla dobře, ale stejně jsem si ve tři ráno posteskla, že už není aspoň zítra, kdy to bude zítra, co přijede Mireček...
Dopoledne jsem se vydala na procházku s Lujzem. Hodlala jsem si natrhat lipovej květ na čaj. On už to není úplně květ, ale babička ještě před odjezdem říkala, že to nevadí. Že i opadanej květ je květ.
Když jsem se vracela, chlapi, co zas makali na střeše tý chalupy u kapličky, mě mile zdravili. A víte co já?
"Dobrý den, chtěla jsem se zeptat..."
A dál už to šlo samo. Čtyři tam byli, seběhli se, cihly přislíbili a dokonce vyskládat mi je k plotu se zavázali.
To musím bejt ještě pořád kočka...:)
"A kolik jich budete chtít, mladá pani? Padesát?"
"Třicet," vzpomněla jsem si na seznam materiálu z projektu od Martina.
Dohodli jsme se, že si pro ně později přijedu s trakařem. Tudíž jsem potřebovala hlídání...
Rozhodla jsem se jim za to udělat topinky s česnekem, co pálí jako ďas, protože je čerstvě vytaženej ze země. Dneska je pod mrakem, to by jim mohlo, jako svačinka, přijít vhod.
Zavolala jsem strejdovi, ať mi přijde pohlídat synka, že si potřebuju něco zařídit. Mohl až odpoledne - no, co se dá dělat.
Když ve smluvenej čas přijel na svý motorce, velice se podivil košíku s topinkami, který kamsi na trakaři vleču...
Nebyl čas mu něco vysvětlovat, jinak mi chlapi utečou. Už teď se odtamtud nic neozývá.
A taky, že tam nebyli. Krucinál.
Ošatku se sváčou jsem postavila do trávy a začala si nakládat připravený cihly. Slib dodrželi. Akorát, že mi bylo trapně, když procházel někdo zdejší a měla jsem potřebu vysvětlovat, že nerozkrádám rozestavěnou chalupu... Ach jo, mami...
Když jsem přetěžkým trakařem rozrazila vrata, strejda se podivil ještě víc. Topinky se vezly na cihlách a to všechno na dvůr.
"Nedáš si?" Postavila jsem chleby před něj. Hned se do nich pustil. A já taky. Ale až když odjel. Uvěřil totiž tomu, že držím přísnou dietu...
Další den už bylo zase parno. A já měla jet konečně na nádraží pro Mirečka a donést chlapům nějakou odměnu. Topinky se dneska ale nehodí. Stejně už jsem jich přejedená.
První na řadě bylo nádraží. Pucfleka jsem vymódila, aby se tatínkovi líbil a tomu jsem pak řekla, aby mi někde zastavil, že potřebuju zmrzliny. Nebylo potřeba dodávat, že ne pro mě. Taky věří v moji dietu. Nejlíp ho při tom nechat...
"Co tady dělaj ty cihly? A co to máš kurva za telefon? A ta lavička?"
"Asi ti mám co vyprávět... Tak počkej, já jenom zanesu ty nanuky támhle těm chlapům..."
A pak jsme spolu dlouho do noci koukali do ohně, kterej tentokrát krotily cihly z jedný starý chalupy a já měla plno času si dobře rozmyslet, co všechno budu vyprávět a co nechám pod rouškou tajemství. Protože je takový jedno přísloví, co málokdo zná a ještě míň kdo praktikuje - neni dobrý na sebe všechno vyblejt.
A já si tákhle oddychla, že tím moje bojovka skončila...
:)
***
Cihly
Pucflek se mnou, fotila nás samospoušť
A s tatínkem, kterej když tuhle fotku viděl - zastyděl se za deku :)
