Láska

Už dávno mě fascinuje, jak ta moje kočka pozná, že se vracím domů právě já. Autem.

Kdykoliv vjíždím do naší ulice, má zřejmě nějakýho tucha, protože když parkuju, vybíha ze křoví a čeká, až vystoupím, aby mě pak doprovodila domů.

Doufám tedy, že takhle neokouní u všech zrovna zaparkovaných aut... To bych dál neměla o čem pojednávat.

Ještě, že mám další bod k zamyšlení v záloze.

Bavili jsme se s Mirkem, jestli už se milujeme, anebo jsme jen zamilovaní. Oba máme za sebe už nějaký čas jasno, je to silný cit. Láska.

Jenže mně to přivedlo k otázce, jak člověk vlastně pozná, jestli je ještě prvotně zblázněný, anebo už miluje.

Může snad cítit obojí. Jako já nyní... Někde jsem kdysi četla, jak se pozná láska. Když se Vám po druhém stýská a když o něj máte strach. Přijde mi to odpovídající. Přesto ne vyčerpávající. Ani nemůže být, protože jak známo, definici lásky ještě nikdy nikdo nevyzkoumal...

Je plno citátů o tom, co znamená milovat. Starat se víc o dobro partnera, než o své, například.

Ale taky to znamená plno jiného. Třeba být mu na blízku v dobrém i zlém. Taková otřepaná fráze, ale platná.

Jenže mně pořád vrtá hlavou, kdy se zamilovaný mění v milujícího. Přes veškeré své zkušenosti jsem tohle zatím nevysledovala.

Mnohdy se mi stalo, že ze zamilovanosti jsem přes zklamání přešla v nezájem. Že cit nepřerostl v hlubší.

Říká se taky, kdy naopak člověk milovat nemůže. Respektive koho. Toho, koho se bojí, a taky toho, koho si neváží.

Možná, že je výjimka u koček. Sára se mě někdy bojí, když ji okřiknu. A nemyslím, že si mě kdoví jak váží, když mě kolikrát hrdě přehlíží. To když ji třeba nechám čekat za oknem dýl, než chtěla.

A přesto mě miluje, protože se jí stejská. A vrací se za mnou.

Oni ji možná ostatní řidiči nezvou dál...

Mirek má teorii, ohledně té lásky, že té jsme schopni, až když známe chyby partnera, a přesto s ním toužíme dál být. Když ho milujeme i s chybami. Zkrátka takového, jaký skutečně je.

Něco na tom bude. Protože málokdy se člověk v pravém světle ukáže na prvním rande...

Měsíce ze sebe dokážeme ždímat to nejlepší, abychom druhého přesvědčili, že stojíme za to. Že jsme ti praví. Pokud jemu se daří totéž vysílat nám.

Tehdy jsme jen zamilovaní. Do iluze. Do ideála, který neexistuje. Možná se k jádru pudla nakonec přece doberu...

Anebo k jádru kočky.

Ta to dávno pochopila. To, co považuju za radu nad zlato. Je to dokonce můj oblíbený citát o lásce.

Zní: Jdi s tím, kdo tě má rád.

Proto od toho auta odcházíme domů spolu.

***

Jak vytvořit a otrávit ideála

Říkaly jsme si s Kiki, že ty vztahy jsou těžká věc.

Jedna pravda: Jak se to nastaví na začátku, tak se to zaběhne a tak to pak chodí.

Druhá pravda: Nejdřív je každej ideál.

Třetí pravda: Jak se v hádkách hrozí rozchodem, dojde na něj.

Čtvrtá pravda: Každodenní fňukání přestane fungovat :)

Kdo nikam nechodí, bude po letech budit podezření, když najednou začne.

Zprůhlednit celé své soukromí partnerovi znamená, nechat ho už transparetní navždy.

Každá pozdější změna směřující k osamostatnění se, či k větší suverenitě vlastní osoby, vzbudí nedůvěru.

Snadněji se povoluje, než utahuje, přidává, než ubírá...

Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Člověka, co žil dlouho sám, těžko vytvaruješ

k obrazu svému. Čím starší, tím pevněji zakotvené má návyky. A zlozvyky.

Co dá aspoň nějakou záruku, že se nebudeme v novém vztahu potýkat s nešvary, které nás sraly

v těch minulých... Postěžovat si na ně. On dělal to a to, což mi strašně vadilo.

Tím pádem se tomu nový partner vyhne. Pokud je to náhodou i jeho vlastnost, tak aspoň, dokud mu za to budem stát...

Dobrá taktika je i zmínit, co bychom nesneli, nechtěli, a co by byl velký problém. A jaké typy lidí nesnášíme. Nejlíp to vyjmenovat hned zkraje. Klidně na prvním rande.

Jestli se v tom pozná, už se neozve. Což je dobře.

Ideál, kterýho jsme si vysnili a který si žije (žil) svým vlastním životem, s tváří, řekněme,

Marka Vašuta, se najednou ztělesnil v našem novém partnerovi. Jehož tvář přijal.

Představuju si ho, toho ideála, jako průsvitnou bytost, asi jako ducha, který se kolem nás točí

a hladí a líbá a pečuje... A teď vstoupil do naší nové lásky. Jednají stejně,

jsou jeden.

Jak jde čas, a my zjišťujem, že jsme nevyjmenovali všechno, co nám vadí a co nechcem,

(anebo jsme za tu snahu fakt přestali stát), začnou se v některých situacích ti dva zase rozcházet. Partner se po hádce přetočí zády a tvrdě usne.

Zatímco ideál z něj vystoupí (on se s ním teď neztotožňuje!), a tak nás konejší, objímá a udobřuje se. Majíc ale stále jeho tvář...

V pokročilé fázi už má zase tvář Vašuta :)

A když se vztah ubíhá klasicky neideálním směrem, žijeme vedle někoho, s kým to jde, je to dobrý, ale náš ideál je někde úplně jinde. Většinou nám nosí kytky, denně vyznává lásku a zpívá pod oknem... Pokud je nám dvacet.
Anebo třiatřicet, pokud jste já.

Pochopitelně i ideál má svůj život. A nálady. To mu nemůžeme sobecky upřít.

Ale zná meze a vždycky mu na srdci leží naše dobro!

Z nás žen taky vyvstává mužský ideál - dokud ho v nás ještě vidí.

To když si třeba nanášíme pleťovou masku, tak ONA nás opustí a jde mu uvařit guláš.

V bikinách.

Může si s ní dělat, co chce. Ale zároveň ne všechno. Je to taková vypočítavá mrcha,

osobní konkubína, která mu ale poskytuje solidní zázemí a dokonce jistotu. A miluje fotbal.

Dívaj se spolu, když jsme na kávě s kamarádkami. A když dlouze telefonujeme s matkou,

hraje s ním playstation.

Zajímavá věc, na kterou jsem přišla dlouhodobým bádáním v této oblasti.

Jak funguje slovo ROZCHOD. Není to jen slovo v hádce, je to strašák.

Zpočátku děsí, klidně rozbrečí. I po druhé hrozbě rozchodem se klepem strachy.

Uvědomíme si, že to nechcem dopustit, nechcem svou lásku ztratit, nikdy...

Jenže člověk si zvykne na všechno, a tak i rozchod se stane pouhým slovem.

Navíc vyčpělým, bez náboje. Přestane děsit - takže je to málo, sáhnem po něčem víc, protože hádku vyhrát chcem.

Chcem ho dostat do kolen. Když ne rovnou zašlápnout, jako mravence - pokud jste já.

No a jak si na tu představu rozchodu zvykneme, je k němu jen krůček.

I když obvykle ještě nějaký čas trvá, než dojde na ten definitivní.

Proto jsem ve svém vztahu zakázala to slovo užívat nadarmo!

Nejlépe neužívat ho vůbec. Nikdy. Jestli chce, aby v něm zůstal ideál :)

Pokud jste dáma, pak máte k dispozici ještě speciální dámskou zbraň, k dosažení

svých cílů. Pochopitelně, když nedá jinak...

Slzy. Muži je nesnáší. Hned změknou a jsou nám k dispozici.

Dokud si na ně nezvyknou...

Proto je potřeba jimi šetřit, jsou-li užívány z taktických důvodů!

Kiki mi nedávno říkala: "To je na hovno, oni za chvíli na ten brek už vůbec nereagujou a jsme v píči!"

Úplně vidím, jak v posteli fňukám, polštář už celý promáčený, a on ke mně zády usíná.

Protože já jsem ubulená Lída. Ač Jana.

Vyleze z něj můj ideál, krásnej průhlednej Vašut (povídám můj ideál :)), koukne na mě, já si utřu nos a zaraduju se, když v tom on řekne:

"Mě už to kurva taky nebaví!"

Ulehne zpátky do mýho chrnícího přítele a bude po všem.

Ideál stvořen a zapuzen.

Koneckonců, možná to bez něj půjde líp.

***

Stáří

Celý víkend jsem byla sama doma.

Vím, že běžná ženská v mém věku by si to dovedla užít. Pokusila jsem se být běžnou ženskou.

Pokusila jsem se ten čas využít.

Dala jsem si úkoly.

Přebrat papíry, ze skříně vyházet, co nenosím, a tak podobně.

Po snídani jsem se do toho dala. Zapnula jsem počítač, abych si k práci pustila písničky na youtube.

Pro lepší pohodu.

Mám ráda české songy, začala jsem Nohavicou a pak už jen přibíhala, abych volila dál z doporučených

nabídek.

Vždycky se nabídlo něco, co jsem uvítala.

Umím si představit tu "běžnou" ženu, namísto sebe teď. Asi by tu zněly jiné písně. A byla by jiná

nálada, než ta, co mi navozovala hudba, kterou jsem si vybrala.

... když jsme jednou tady, tak by nemělo, být tu jinak, nežli pěkně veselo...

Ta se řadí k mým vůbec nejoblíbenějším.

A hned na to odkaz na Kocáb - Kemr a song "Stáří".

Koukám na to, neznám to, tak to dám.

Výraz "běžné ženy" nešlo dál udržet. Patos zavládl obývákem, i ložnicí, i tou skříní, co jsem v ní byla

ponořená. Syrová realita života, melancholie, teskno ze všeho. Hezky teskno, nepříjemně smutno.

... já jsem tvé stáří, pozvi mě dál!!!!!!

Za chvíli tu bude, říkala jsem si.

Ale už ve čtyřech, kdy jsem si ho poprvé uvědomila. Blíží se to.

Zrovna jsem přebírala tašky. Jednu jsem se rozhodla vyhodit, starou a děravou...

Dobře, nebyla děravá, ani stará.

Jenom ji nemám ráda.

Jezdila s námi do nemocnice, bývala plná oblečení a hraček.

Než jsem ji hodila ke koši, nakoukla jsem dovnitř. Něco se tam kutálelo.

Figurka. Panáček z Elenky stavebnice. Elenky malý panáček.

Vzala jsem ho a stiskla ho v dlani.

Viděla jsem Elenku, jak ho ukládá do postýlky a přikrývá.

Na noční stolek v jeho domečku, jak mu chystá maličký hrneček na čaj.

V jejím domečku.

V jejím světě.

Kam nikdy nepozve své stáří.

Chtěla jsem jí ho objednat já, předobjednat. Na pevno.

Ale v tom přišla jiná paní.

***

Orel a opravdická láska

Zaujal mě jeden blog, který jsem navštívila díky komentu jeho autorky, co jsem našla pod svým článkem.

Většinou to nedělám, ale tentokrát jsem klikla a zůstala zírat. Zírat do očí dravce.

Nejdřív jsem vyprskla smíchy při představě, že bych si takhle vyšperkovala záhlaví svého blogu i já.

To byste taky zírali. Kdybyste otevřeli stránku a tam by na Vás vykoukla třeba kravská hlava.

(Namísto té mé, ehm...)

Víte, já mám dravý ptáky ráda, mám ráda tu podívanou na ně. Ne v ZOO, ale volně v přírodě.

A jak jsem tam autorce Soně napsala, kdykoliv někde zahlédnu orla, anebo káně (které od sebe nerozeznám),

běžím proti větru, plížím se, našlapuji z lehoučka - a přece vždycky uletí, než ho stačím cvaknout.

No a teď já koukám, Soňa má krásný fotky!

Pak jsem se ale rozkoukala líp a zjistila, že Soňa je sokolnicí a pták je její miláček.

Její pták, její velká láska a vášeň, její fotografie...

(http://zivot-jednoho-harrise.blog.cz/1311/ranni-letani)

Hned mě napadlo, že chci taky.

Jak jinak?

Ovšem jenom představa, že oznamuju komukoliv, že si kupuju orla a budu sokolník,

mě přiměla ten nápad dál nerozvádět.

(Janička si kupuje orla!

Protože chce bejt sokolník!)

Pod článkem o tom, jak se byli proletět, se Soni nějaký čtenář zeptal, jestli se nebojí,

že jí ten pták uletí, když ho volně pouští.

Já čekala, že ho uzemní nějakým: Má čip, Mám ho na neviditelném, dvacetikilometrovém špagátku, Je vycvičenej...

Ale ona napsala, že se bojí.

Že na to myslí, že by se nemusel vrátit.

Ale že i o tom sokolnictví je.

A o tom je i láska, podle mě.

Pravá láska je vypustit milovanýho ptáka a doufat, že se vrátí. Dopřát mu. Risknout to.

Věřit v tu lásku. Nedržet, nebránit, čekat.

Je to i otázka sebevědomí.

Já takhle pouštím ven svou kočku. Doufám, že se vrátí, protože mě miluje a je jí u mě dobře.

Žijem si každá svůj život, někdy se doma jenom míjíme, ale běda, jak by jí někdo ublížil!
To bych se neznala.

Jednou ji chudinku někdo zavřel v neobydleném domě a strávila tam bez jídla a vody deset dní.

Ten člověk měl pak co dělat s policií! :)

No, a zatímco jsem si takhle dumala o opravdické lásce, psala mi Zuzka,

že se jí zdál úžasnej sen. Zuzka kupříkladu vždycky byla a je zdravě sebevědomá.

Popsala mi ten svůj noční příběh v esemesce...

Byla jsem na nějakym molu na břehu moře, kde stála nějaká budova. Asi maják.

No a najednou se z moře vynořila chapadla a začala se po tom molu sápat nahoru ze všech stran.

Tak jsem do nich začala kopat a pak, když už byla všude, jsem vlítla do dveří tý budovy a běžela po točitých schodech nahoru... až jsem po cestě narazila nějakýho vojáka. Skočila jsem mu kolem krku a prosila ho, ať mě zachrání...

On mě pevně obejmul, podívala jsem se mu do očí s takovým vděčným výrazem ve tváři a pocitem bezpečí...

Po chvilce toho ticha mi řekl s kamennou tváří: Polib mi prdel, ty píčo!

V kontextu svých předešlých úvah si říkám, no jo, no.

Možná páníček tý ukopaný chobotnice...

***

Jak se do systému volá...

"Víš, co mě teď napadlo? Že jak je svět zlej, lidi jsou většinou zlý, tak kdybychom byli všichni potrestaní ohluchnutím.

Celý lidstvo. A starali by se o nás hluchoněmí. To mě teď napadlo!:)"

Tohle je přepis esemesky, kterou jsem dostala včera v jedenáct večer od Kiki.

Není běžné, aby ona nějak filozofovala, anebo že by dávala najevo, že ji tíží nějaký světabol.

A tak mě tahle její úvaha vyvedla z míry.

Nevěděla jsem, jestli s tím chce pomoct, anebo je to jen sonda do jejích usínacích pocitů,

kterými se mě rozhodla pobavit, či snad postrašit na noc...

Říkala jsem si, že jí taky pěkně hrabe. Ale někde v podvědomí se mi to uložilo a žilo svým životem.

Což znamená, že to bylo tajně zpracováno, aby mi příštího podvečera dal můj mozek vědět, že

ta Kiki myšlenka má hloubku.

Za trest ohluchnout. A ti, kteří už hluší jsou, by byli v klidu. Pomohli by nám.

Už jen představa, že celé lidské pokolení neslyší.

Co by se všechno změnilo a jak rychle!

Teď je neslyšících "pár" a jako by nebyli. Ale kdyby se hluchota týkala každého z nás...

Volal mi Martin, aby mi oznámil, na co přišel on.

Vzbudil se s pocitem, že chce miminko. Akorát, že nemá partnerku.

Dosud se vždycky vyjadřoval opačně.

Dítě nikdy! Nejsem ten typ, nevěřím ženám, svět není dobré místo,

kam dítě přivést (ačkoliv jsme zatím slyšící), a tak dále.

Tom volal našim z Anglie, aby se zeptal, v jakém pořadí se obalujou řízky.

A mně volala paní z Billa klubu... Asi vedoucí.

Chtěla jsem ji odmítnout, že nemám čas, ale potřebovala se mnou mluvit nutně.

Prý tedy zavolá později...

"Nechci!"

"Tak nemáte čas nebo nechcete!"

"Nechci tomu hovoru věnovat čas!"

"Ale nevíte, co důležitého vám chci!"

"FAJN! Tak povídejte...," vzdala jsem to.

Vyprávěla mi o nějaké kreditce od banky, s níž jsou ve spolupráci.

Kdykoliv tou kreditkou zaplatím, a to nejen v Bille, přičtou se mi na ni nějaké

body. A může mi to vynést až pětisetkorunovou slevu na nákup v Bille.

Pak se začala dotazovat na osobní data. Jak dlouho jsem zaměstnaná u jednoho

zaměstnavatele, bylo jednou ze tří otázek.

Nakonec mi sdělila, že systém mě bohužel nevyhodnotil jako vhodnou adeptku

k získání téhle výhodné karty..

Rozesmála jsem se: "Z toho si nic nedělejte, já ji stejně nechci!"

Jo, Billa klub. Možná jsem Vám ani neřekla, že jsem už pár měsíců členem...

To tam měli moje oblíbené sušenky v akci. Za polovic pro členy.

A já si jich, jako vždy, nabrala několik a šla platit.

Pokladní mi ale řekla: "Tak ale Billa kartu!"

"Nemám!"

"Ale tahle akce je jenom pro členy...," oznámila mi, jako by nikdo jiný ty sušenky koupit nemoh´.

Stalo se to, že jsem neměla slov.

Ona mě úplně rozčílila. Chtěla jsem jí říct, že ty sušenky nekupuju proto, že jsou právě ve slevě,

ale proto, že mi chutnají a že do toho jejich klubu nikdy nevstoupím!

Jenže ona využila momentu mého překvapení a vytáhla zpod kasy přihlášku.

Dokonce tužku mi půjčila a pobídla mě, ať si to vyplním, protože je úplná blbost platit víc.

A tak jsem vstoupila.

Ale jsem jenom podřadný člen, podle systému.

Vždycky mě zajímalo, co je to ten systém.

Něco, co všechno rozklíčuje?

Jáchymův stroj?

Představuju si, jak Tom do systému hodí řízky a systém mu je vrátí obalené.

Jak Martin do systému...

A když nejen Kiki, ale i systém usoudí, že jsme zralí na trest, tak nás ohluší.

A oněmí. To jde ruku v ruce.

Jako my půjdem ruku v ruce s dávno hluchými.

Jak tohle tu Kiki napadlo...

***

Zpátky na stromy!

Poprvé jsem dotykový telefon dostala loni k narozeninám, ale velmi brzy a velmi ráda

jsem ho věnovala Elence, která ho využívala po svém.

Našim jsem tvrdila, že ho potřebovala, tak se holt musím spokojit se svou starou Nokií,

ale pravdou bylo, že jsem s ní byla spokojená dávno, narozdíl od toho dotykáče...

Kolikrát se jenom člověk přemáčknul a volal někam, kam nechtěl...

Kolikrát marně hledal v seznamu lidí, co vůbec neví, jak se mu dostali do telefonu,

když je sotva zná...

Kolikrát vytáčel čísla, aniž to měl v úmyslu a neukončil hovory, které ukončit v úmyslu měl...

Zkrátka pro vztek mi byl.

Tehdy jsem se ještě domnívala, že je to mnou. Že jsem nepřizpůsobivá a konzervativní.

A levá.

Pak si koupil dotykáč Zdeněk.

Od té doby jsem každou chvíli slyšela: Krám jeden blbej! Zlatá Nokie!

Ty pudeš, ti řikám, ty vole!

Ty už mě neser, co ty seš zač?!

Končim s nim, s křápem!

Má ho stále a i já ho znovu mám. Opět dárek, našim mě bylo líto...

Ono to jako není tak zlý. Dá se. Ale není to ani ono.

Jistě, má to své výhody a víc funkcí a možností...

Člověk se zdráhá udělat krok zpátky - doléhá na něj pocit, že to snad ani nejde,

že to by bylo proti přírodě...

Holt takový je vývoj. Ten nezastavíš.

Na starém telefonu jsem měla zprávu napsanou hned, cvik byl znát,

v seznamu kontaktů jsem se bezpečně vyznala a hledané číslo bych vytočila

i po slepu - doslova, zatímco ten dotykáč opracovávám tak nějak stále.

Než napíšu zprávu, než ji okleštím do co nejmenšího počtu znaků, aby to tak netrvalo,

ale přitom dávalo smysl, než najdu adresáta...

Už jenom ty budíky! Kolik jich tam je, deset?

Jako by do teď člověk chrněl na všech frontách... Aspoň já si tak trochu připadám.

Podtrženo sečteno, Nokia je pryč, ale vzpomínáme.

Nedávno jsem poznala člověka, který si na svůj Iphone mezi řečí taky postěžoval.

Potěšilo mě, že to někdo další cítí stejně.

Jenže on mi za pár dní psal, že to udělal.

Prodal ho a vyndal ze šuplíku svou starou Nokii. A pak psal dál a víc a rychleji

a já ani nestačila odpovídat, jak mi to nešlo...

A včera mi psala jedna moje kamarádka, že se necítila dobře, a tak opustila

veškerou moderní technologii, včetně počítače, a strávila uplynulý týden v přírodě.

Bez svého dotykáče.

Se svou starou Nokií...

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak ona taky?

Ono to přecejenom jde?

Ten krok zpátky...

"Zpátky na stromy a bude nám líp!" Provolala kamarádka své nové heslo.

Prý si krásně vyčistila hlavu a uvolnila se, stres odplul po řece a najednou bylo

i na manželské něžnosti víc času...

A já tomu úplně věřím.

Mám totiž v hlavě pár nedávných utkvělých obrazů (ne představ), kdy máme

se Zdeňkem oba volno. Jsme spolu doma, každý u svého počítače, on s filmem,

já s blogem a místo po naší pravici okupují naše drahé polovičky - AJFOUNI...

Občas takhle procitnu, rozhlédnu se kolem a realitu si očima vyfotím. To když ji bezděky někdy hodnotím,

aniž vím proč.

Druhý takový obraz mám z Billy, kde jsem nakupovala s kamarádem.

Loktama tlačíme každý svůj vozík před sebou, abychom mohli ťukat...

Míjíme regály, z nichž možná něco potřebujem a jedem dál a dál, aniž bychom

měli čas nakupovat.

Přitom jsme nakupovat přijeli.

"Podívej se na nás," prohodil pobaveně.

Podíváme se na sebe a dochází nám, jak vypadáme.

A jak nevnímáme.

Každej sám na celý planetě...

Tak jsme ty svý frajery uklidili a teprve se ocitli v obchodě....

Hlavně ať nikdo nepíše, nevolá!

Někdy to taky intenzivně cítím. Jak to svazuje a omezuje a stresuje...

Všechno, od mobilu po internet.

A že by bylo líp bez toho. I času víc.

I lásky.

Přesně, jak psala kamarádka.

Se závěrečným přáním, ať se mám jednoduše.

Moc se tak chci mít.

Jenže mít se jednoduše je dneska strašně složitý!

***

Co se v lásce vyplatí

Moje sestra Zuzka mě vždycky fascinovala svými úspěchy v lásce.

S chlapama to zkrátka uměla a umí, v minulosti jí podléhali

i zadaní a rušili kvůli ní své vztahy... (dlužno dodat, že bezdětné).

Málokdy o to ovšem stála, takže je po nějakém čase zase

příliš shovívavé partnerky braly zpět. Ty hrdější už ne. Což je v pořádku.

To, co mě bavilo nejvíc, byly jednotlivé klíčové situace, v nichž

nepozorovaně zabojovala, a měla ho.

Ovládá totiž umění všech těch fíglů a fintiček, jak ho nenásilně

dostat do kolen. To bychom měla umět každá, ale většinou známe jen

teorii...

Nerada bych se některé ze čtenářek dotkla, vycházím ze svých zkušeností

a z debat "mezi námi ženami", kterých jsem absolvovala spousty.

Nebyla jsem jediná, koho Zuzka svým umem zaujala.

Holky na táboře si k ní chodily pro radu, později i na střední se našlo

pár takových, které odhodily ego a šly se jí zeptat.

To hlavní kouzlo spočívalo v tom, vždycky vědět, co říct. Na co?

Na cokoliv!

Promyšlené, lakonické odpovědi.

Přímé pohledy. Ale pro všechny.

Nedostupnost - rafinovanost - nepolapitelnost.

Jednou mi Zuzka vyprávěla, že večer před spaním si tvoří scénáře.

Jenom v hlavě. Představuje si různé situace, které mohou nastat,

anebo které by ráda, aby nastaly a chystá se na ně.

Ono je to docela chytré.

Nedávno moje druhá sestra prožila situaci, kterou si vysnila.

Jenže na ni nebyla připravená, a tak nevyužila své možnosti

a nesmečovala.

Šlo o nějakou dámu, která ji v nedávné minulosti ponížila.

Teď se karty obrátily a Kiki měla možnost srazit dámě hřebínek.

A že by si to zasloužila!

Jenže to neudělala, protože jí taková situace zcela zaskočila.

Což je hloupé.

Snít si o něčem a pak nevědět, co s tím.

Říkala mi: Já už vim, co jsem měla říct! Ať přijde znovu!

Ale to těžko...

Zuzka měla jednou zavolat klukovi, o kterého stála.

Jejich vztah se slibně rozjížděl a ona byla zatím stále v pohotovosti.

Tedy neodevzdaná, nevyjádřená...

Měla mu volat po obědě, to tehdy ještě nebyly mobily.

Zvedla to jeho máma a Zuzce řekla, že Lukáš není doma.

"Aha..."

"Zuzanko, on je u kamaráda... Mám mu něco vyřídit?"

"Ne, měl bejt doma, věděl že mu budu volat - nashledanou."

A byla s ním vyřízená.

Žádné další shánění, dokonce se ani neužírala.

Prostě ho pustila z hlavy a nechala další akce na něm.

No a tou větou si získala i jeho mámu, která Lukášovi vynadala,

protože se zdálo, že si dovolil nevídané,

Lukáš zanedlouho přijel na motorce s plyšákem a musel se hodně snažit,

aby se Zuzanka už nezlobila, že volala marně.

Příště už si to nikdy nedovolil a za pár let byl natolik vycepovaný,

že pro ni přestal být zajímavý.

Zaujal ji ten, který nebyl doma, když na něj zvonila...

***

Vzkaz v láhvi

Jedna moje kamarádka byla na večeři se svou rodinou a seznámila se tam.

Tedy ne přímo tam, seznámila se až později jinde, ovšem díky očnímu kontaktu,

který předcházel tomu telefonnímu...

Bylo to prý nějak takhle:

Celý večer po sobě pokukovali.

On byl na pivu s kamarádem, ona na rodinné oslavě s večeří.

Obsluhoval je její strýc. Což on nemohl tušit.

Přesto ho po jejím odchodu napadla geniální věc.

Když si objednával další rundu, požádal číšníka o vizitku podniku,

na ni vepsal tajný vzkaz se svým číslem a vrátil mu ji s prosbou

o předání, pokud to někdy bude možné.

Zřejmě pokud ona ještě někdy přijde...

Jak romantický - jak bláhový!

Jí se tam nelíbilo, byla kilometry daleko od místa svého bydliště,

pravděpodobně by do téhle restaurace už nikdy nepáchla.

Přesto měla další den tu vizitku na stole.

Když překonala jednu překážku - s velkou dávkou štěstí,

zvládla dokonce i druhou, a to v podobě otce té mé kamarádky.

Jeho bratr, ten číšník, mu totiž příští den nad společným pivem

(to je jen řečnický obrat, měl každý jistě své), vizitku pro neteř

předával.

"To zahoď!" Slyšel.

Nějaký kdoví jaký... A ona je zadaná...

Jenže pro otce před půlnocí přijela jeho druhá dcera, mé kamarádky

sestra, no a existence té vizitky se domákla.

Osobně ji druhého dne své ségře doručila, a to i se "záznamem" o tom,

jak vše probíhalo.

Mladík prý lamentoval, že celý jeho pokus má beztak takovou naději,

jako by do vln posílal vzkaz v láhvi.

A přece!

Někdy to vyjde.

Když mi tuhle příhodu kamarádka vyprávěla, celá zářila.

Potíž je v tom, že je skutečně zadaná...

Zajímalo mě, jak to vyřeší, ale zatím ani ona sama neví.

Mou zvědavost ohledně vztahových dilemat druhých mi dneska připomněla

moje sestra Kiki, když mi vyprávěla příběh filmu, který nedávno zhlédla.

Dlužno přiznat, že děj byl skutečně zajímavý, a tak jsem se vůbec nedivila,

že ji rozladil otevřený konec.

"Tak rozešla se s ním?" Ptala jsem se jí.

"To právě těžko říct!" Odvětila Kiki rozervaně.

A pak mi svěřila, že zatímco ostatní diváci opouštěli kino,

ona měla nutkání zajít za promítačem, zaklepat mu na dvéře

a s omluvou se přeptat, jak to s těma dvěma teda vlastně dopadlo...

Taky nemám ráda nedovyprávěné příběhy.

Když se člověk nikdy nedoví, jestli ten vzkaz z láhve někdo vytáh´.

I když je pravda, že ten prostor pro vlastní fantazii je někdy

výhodnější, než si ho nechat sebrat špatným koncem.

Tím jsem utěšila Kiki.

A to poradím kamarádce.

***

Jak se zije v klubu

Jdu Vám takhle do Billy, stojim ve frontě u lahůdek a prodavačka mě přeskočí a obsluhuje

toho za mnou.

U pokladny zas nepozdraví a nechce po mně Billa kartu - a já už ji přitom mám!

Dlouho jsem se zdráhala vstoupit do toho jejich klubu, jak víte.

Neslyšela jsem na jejich akce a slevy, nechtěla jsem se dát lapit

a nosit v peněžence klubovou kartu...

Ale nedávno mě prostě dostali.

Měli moje oblíbené sušenky za polovic. A to už by se celkem vyplatilo,

musela jsem uznat. Přesto jsem si ale hodlala zachovat tvář a nepodlehnout.

Vzala jsem si čtvery, jako obvykle, a mínila za ně dát tolik, kolik obvykle...

Jenže ta u pokladny tehdy nebyla protivná, ale naopak velmi vstřícná:

Proč nemáte Billa kartu?

Nechci ji mít.

Ale to je výhodnější, ty sušenky byste měla za polovic!

To se holt nedá nic dělat - zachovávala jsem si tu tvář.

Ale dá se dělat, tady si to vyplňte... - podala mi přihlášku a tužku a ty sušenky

načetla se slevou.

Představila jsem si, jak jí před celou tou frontou říkám, že tu slevu nechci.

Tak jsem si s tím archem zalezla bokem, kde jsem nepřekážela a poslušně jí

to teda vyplnila.

V tom vidím, jak za mnou někoho posílá.

"Prosim vás, půjčte mi tu kartu na chvíli...", brala mi

mou zbrusu novou kartu nějaká slečna a odnášela si ji ke kase, aby dostala

taky bébéčka za polovic.

To snad ne! Tak já kvůli nim musim vstoupit do klubu a tahleta si díky tomu

nakoupí taky se slevou?!

Další věc, kterou jsem ke svému překvapení zjistila je to, že do té doby

se mě neustále vyptávali na Billa kartičku. Nikdy nezapomněli, bylo to jak rituál,

kdykoliv jsem vyndala věci na pás - Billa kartičku?

Od té doby, co ji mám, se neptají.

Co jsem v klubu, tak je nezajímám!

To mi potvrdili dneska, když mě přehlídli u šunky.

Vite vubec, kdo ja jsem?! Chtelo se mi ptat.

A u pokladny me nepozdravili,

nepoděkovali, dokonce cenu neřekli - musela jsem se vyptávat, co jsem dlužna!

Ale já se nedala, řekla jsem jí - pěkně od plic: No to je teda úroveň!

A v tu chvíli jsem sama v sobě poznala důchodkyni z Billa klubu, co se rve za svá práva...

Dostala jsem pár samolepek pravěkkých zvířat a šla jsem.

Mno, tak takhle teda ne. Všichni mají v klubu výhody, jenom já v něm zestárla zas

o několik let. Dokonce zvířátka bych si měla lepit...

Vrazila jsem je do ruky nějaké holčičce a z klubu vystoupim.

Stejne uz jsou ta bebecka zase za plnou cenu i pro nas.

***

O chlupaté noze a ondulaci

V sobotu jsem se rozhodla, že si půjdu zaplavat.

Nebyla jsem už dlouho, a přitom mi plavání dělalo vždycky dobře.

Nejtěžší je začít, zase se do toho dostat, to znáte.

Takže jsem začala tím, že jsem si oholila nohy.

Že Vy je máte oholené permanentně? No tak já prostě ne :)

Když byla pravá hotová, chtěla jsem si vyměnit žiletku, tak jsem se

natáhla k poličce a vyndala novou.

Vrhla jsem se na druhou nohu, ale koukám, že je oholená...

Že bych si teda už oholila obě? Asi jo!

Tak jsem se utřela a tradá do bazénu.

Ještě ovšem se zastávkou u našich.

Maminka nás pozvala na oběd - mě a Zuzku, které jsme toho dne neměly do čeho rejpnout.

Bylo horko a já se pokusila ségru zlákat s sebou.

Jenže se jí nechtělo. Možná neměla oholený nohy.

A pak jsem si toho všimla - já taky ne...

Totiž ano, ale ne obě. Pravou jo, levou ne.

Jak se mi to povedlo?!

Blondýny mají tu výhodu, že když se jim tohle někdy stane, není to úplně vidět.

Takže jsem to nehrotila a klidně do bazénu šla.

To až večer u televize, když jsem hodila nohy na stolek, a Zdeněk mě po té levé pohladil...

To snad ne. Zrovna po tý zanedbaný. Zákon schválnosti!

"Po týhle mě nehlaď, jenom po tý druhý!" Doporučila jsem mu a tu druhou nastavila.

"Proč máš oholenou jenom jednu?"

"To je na dlouhý povídání," řekla jsem mu.

"Aha, tak to si nech."

Tak jsem to pověděla aspoň Vám.

A mám ještě povídání z auta...

To takhle jedu jedu, a v jednom místě se tam ulice zužuje do jednoho pruhu. Něco opravujou...

Je to tak už tak dva měsíce, takže mě to nepřekvapilo.

Akorát jsem tentokrát dělala, že o tom nevím.

Protože když někdo neví, jede klidně v tom pruhu, který končí a zařadí se holt až když to zjistí.

Nejede jak trubka několik set metrů v koloně jenom proto, aby nebyl za vychcánka a předjížděče...

Nesnášim takový...

Jenže jsem kapánek spěchala - a voni to dělaj furt!

Přede mnou jel jeden (vychcánek či neználek) a za mnou druhý.

Oba už se vmáčkli, ale já zatím jen blikala a čekala, kdo mě pustí.

Přece jen ve mě zbyla trocha slušnosti...

Jenže se přede mnou v tu ránu objevil policajt, a tak místo, abych se zařadila, hodila

jsem blinkr na druhou stranu a zajela ke kraji.

Výborně...

Otevřu okýnko, a v tom mi to docvaklo. Nesvítí mi už nějaký ten čas jedno světlo.

"Já o tom vim...," kývla jsem provinile.

"Tak proč nejedete?"

"Prosim?"

"No vy nevidíte ten nájezd?" A rukou mi naznačil, že se dá najet na tramvajové koleje.

Takže už se člověk nemusí cpát dopředu - když teda spěchá, řekněme.

Ani se řadit na konec kolony v jednom pruhu, zatímco druhý je už kilometr před zúžením prázdný.

"Jé, to je tady nový?!" Zaradovala jsem se.

"Tak jeďte!" Pobídl mě, aniž by řešil to mý nesvítící světlo - jenže zrovna se blížila tramvaj.

A věřte nebo ne, on ji pro mě zastavil!

Když jsem najížděla před ní, napadlo mě, že možná nejsem úplně ten největší smolař.

Tohle byl důkaz.

Přesto ale zůstávám ve střehu.

Jedna kamarádka se mě přišla ptát, jestli se mají ohrnovat i džíny.

Koukala jsem chvíli, než mi došlo, o čem je řeč.

Cokoliv se dá ohrnout, ohrň! Připomněla jsem módní motto pro tuto sezónu.

A přitom jsem si vzpomněla na kus papíru, co mi kdysi někdo vytiskl, a co mi pár let

visel v pokojíčku na zdi. To mi bylo ještě náct...

Byl to takový průvodce životními etapami ženy.

Jako třeba, kdy má vlasy rozpouštět, kdy krátit, kdy přestat nosit culík a tak.

Vzpomínám si konkrétně na stať o holení těla, týkala se mladých žen.

Bylo tam: Co můžeš oholit, ohol!

A taky jsem si vzpomněla, že bývaly časy, kdy jsem se rozhodně nezanedbávala.

To taky nedávno - potkala jsem totiž jednoho bývalého milence.

A bylo mi jasné, že dneska už by si mě ani nevšiml.

Jako by mi setkání s ním nastavilo zrcadlo doby minulé. Jakou mě dřív vídal.

Dlouhovlasou, štíhlou, vyplavanou, odchlupenou (to zní příšerně, ale dobře to vypadá)...

A teď? Ani ty vlasy nejsou, co byly - ten dárek od Zuzky k svátku...

"Jsou oškubaný!" Ukazovala jsem se jí tuhle mezi dveřmi, když chtěla jít na pivo.

"Jenom neupravený!" Opravila mě.

"Ale já si chtěla vlasy jenom umýt a jít!" Zoufala jsem si s hřebenem v ruce.

Jenže ona mi připomněla, že mám přece ten vosk a lak a taky kulmu a fén...

"Ale ty to přece taky denně nepodtáčíš, když vstáváš v půl šestý!"

"Podtáčim!" Kývala nechápavě.

CO ŽE? Tak to jsem teda v ... v té etapě, kdy se zkracuje a podtáčí a kulmuje a tuží a voskuje, až se

má jednoho (asi ne moc krásnýho) dne na hlavě ondulaci s fialovým přelivem, a romanticky dlouhé, dívčí vlasy jsou nenávratně minulostí?

To chci, tohle?

Já se dávno ptám, kdy se to těm ženským stane, že mají najednou na hlavách tohleto...

Takže ať mi to kouká zase pěkně a rychle narůst.

A jdu si oholit tu druhou nohu.

Dokud policajt neřeší, že mi nesvítí světlo, není na další etapu čas!

***

Spor o dvacku

Stala se nám v krámu taková věc.

V hlavní roli dvacetikorunová mince.

Máme na pultě těžký kus magnetu, je to "odkódovač" zboží,

kterým sundaváme plastové bezpečnostní kódy z věcí, které

si někdo kupuje.

Díky takovým kódům zlodějky zalarmují vstupní panely.

Na výstupu.

Zatím jsme tu žádnou neměly, zato jsme samy z jisté zlodějny

nařčeny!

Bylo to tak.

Paní u pokladny platila, potud ještě nic zvláštního.

Dokud její, dosud nedoplacená dvacka, neskončila na tom odkódovači.

Prostě ji upustila tak nešťastně...

Ono to totiž nejde z toho magnetu sundat.

Nikdo to už nikdy nesundá, jakou silou je ta mince přikovaná.

Paní trvala na tom, že dvacku máme.

My trvaly na tom, že ne.

A teď kdo nás rozsoudí...

Dvacku tu sice nechá, ale nám bude k ničemu. Do kasy ji nedáme,

zůstane na tom kovu. Který navíc značně znehodnotila, jelikož omezila

pole působnosti (magnetické) pro přiložení kódů!

Nicméně, paní dala dvacku, avšak nezaplatila nám s ní.

Takhle jsem tu situaci klasifikovala.
Tudíž nám musela dát novou dvacku, aby nezůstala dlužna.

Připomnělo mi to příběh podobný, kdy jsem s Kiki byla onehdá v cukrárně,

a prodavačka nám přes pult vracela drobné tak neohrabaně, že se jedna mince

svévolně zakutálela někam pod ten pult.

Kiki se styděla požádat to nemehlo za kasou, jestli by se sklonilo a minci

nám podalo ještě jednou.

Všimněte si, jak jsou vždycky nemehla ty druhé. Ne my!

Tak jsem požádala já.

Jenže prodavačka byla fikaná a řekla, že se dolů z její strany nedostane, protože tam

mají chladicí zařízení - takže jako bohužel...

Kiki přišla o dvacku a podle mě jí bylo teda ukřivděno, protože oni si ji jednou

najdou. Ne-li hned. A budou v plusu.

A ta dnešní zákaznice v našem krámku si zřejmě říká totéž.

Že tu dvacku z toho těžítka jednou přece odtrhnem a budem v plusu.

Na její úkor.

Zajímalo by mě, jakým způsobem bychom to mohly provést

a to tak, aby vynaložené úsilí za tu dvacku stálo.

Jestli se to jednou poštěstí, tak nad Kiki peněženkou se uzavře pomyslný

kruh. Ztratila, získala.

A zákaznice taky najde, a cukrářka ztratí...

Vsadím se klidně o dvacku.

Ono to tak chodí.

*

Poprvé kdykoliv

Přemýšlím, jak založit nadační fond...

Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu řešit,

byť jsem si vždycky přála nějakým způsobem pomáhat, jen jsem dosud vždy spíš

nějakou tu pomoc sama potřebovala...

No, vždycky může být něco poprvé, vždycky je co. V každém věku se najde něco, co člověk ještě nepoznal.

Možná jsme začali ten fond zakládat od konce - nejdřív stránku a název...

Je potřeba totiž především vymyslet, na co konkrétně by fond měl sloužit.

Spojím se s dětským kardiem, budu se taky zajímat o léčbu plicní hypertenze u dětí,

jelikož u nás není pro dětské pacienty s touhle neléčitelnou nemocí pracoviště, jen pro dospělé...

Elenka byla léčena léky, které nejsou určeny dětem. To by mohlo naznačovat jistý směr,

ale musím ještě zjistit, jakým způsobem by bylo možné dávat peníze na něco, co ještě není...

Možností, kam cílit pomoc, je jistě moc, a zatím nemám pocit, že mě napadlo to pravé.

Dnes jsme požádali Elenky fanoušky, aby se odhlásili z jejích stránek. Bylo to zvláštní, dívat se, jak z čísla 499 ubývá...

A bude zvláštní, jestli se Ti lidé zase přihlásí zpátky, až stránky přejmenujeme.

On nějaký fond by mohl leckoho odradit, nezajímat.

Měla bych to asi stejně, dřív.

Navíc s prázdnou kapsou.

Tak se uvidí, pořád trvám na tom, že život je zvláštní.

Včera po té mši se Zdeněk s pár kamarády zašel opít. Asi to potřeboval.

Když se vraceli, měl úplně šílenou náladu, smutek a vztek se alkoholem ještě prohloubil...

No a před nějakým barem, který míjeli, postávala banda kluků.

Zdeňka nenapadlo nic lepšího, než na ně zařvat: Co čumíte!

Jeden z nich se k nim rozeběhl, jako že ho seřeže, ale kamarád Martin se před Zdeňka

postavil, a se smířlivým gestem ho začal omlouvat, že o nic nejde, že má jen smutek...

Tak dostal pěstí za něj.

Poprvé v životě.

***

Zrcadlo jako hlavolam

Odpoledne mi bylo řečeno, že bych si měla jít lehnout, neboť jsem přetažená.

Ono se asi není co divit, když máme takové neradostné období.

Člověku nechutná jíst (ani tu jitrnici jsem si neužila), nemůže spát, je jak na trní a plný obav...

Nedávno mě zaujal příspěvek nějaké slečny v jedné internetové diskuzi, kde psala,

že člověk vydrží dvakrát víc, než si myslí, a čtyřikrát víc, než si myslí jeho matka.

Zaujalo mě to, a teď jsem si na tu větu vzpomněla, protože je docela povzbudivá.

Moje maminka si podle všeho myslí, že vydržím dost a dost, což je pro mě dobré vědět,

jestliže tudíž v součtu vydržím osmkrát dost.

To já o své Elence tak přehnané mínění nemám, teď se bojím, že vydrží málo.

Jsem ráda, že je silnější, než se domnívám - ostatně to několikrát už předvedla.

Věřím, že to dokáže znova, přesto laťku svých nároků nezvednu.

Ten, kdo mě dneska posílal do postele, byl kamarád Martin.

Jemu se mnohdy podaří mě rozesmát, a já se pak chytnu a ve stejném duchu pokračuju,

až nakonec zjistím, že bavím akorát sama sebe.

Tak mě poslal spát. Vyčetla jsem mu, že mě nejdřív rozptýlí, což je žádoucí, ale vzápětí zase zchladí a vrátí zpátky

do reality. A tak mě tedy rozptýlil podruhé...

Podělil se se mnou o takový optický hlavolam, na který sám přišel.

Respektive ho objevil, avšak zatím nevyřešil.

Prý se mu z toho motá hlava, jak na to nemůže přijít.

Nebudu Vás napínat, jde o pohled do zrcadla.

Stojíte před ním a zvednete pravou ruku. Ten proti vám, tedy zase Vy, ale zvedá svou levou.

To by ještě tak akceptoval.

Ale když zrcadlo ukazuje vždycky opačnou stranu, proč nás nezobrazuje i hlavou dolů?

Proč mění jen pravou za levou?

Tak tohle mu vrtá hlavou.

Já upřímně taky netuším, v čem to vězí. A je mi to docela jedno. Nevadí mi, že se nevidím obráceně.

Že by mi při pohledu do zrcadla stály vlasy na hlavě a šimraly strop. Anebo vytíraly podlahu, zatímco by

se mi hrnula krev do hlavy. To bych ten hřeben mohla rovnou zahodit a jít od toho.

Než takovou divočinu, to snad radši zrcadlo nemít.

Vzpomínám si, že už jsme kdysi s Martinem debatu o zrcadle měli.

Bylo to v autě, kdy já řídila, a na křižovatce, do níž se vjíždí na základě kontrolního pohledu do kulatého zrcadla,

co tam visí namísto semaforu, jsem zastavila.

Vždyť nic nejede!

To nemůžeš vědět...

Máš tu zrcadlo!

Třeba nefunguje.

Jak nefunguje?

No třeba je rozbitý!

Tak snad vidíš, že neni!

Zdráhala jsem se spolehnout se na zrcadlo, bála jsem se, že třeba nezobrazí všechno - všechna auta, chápete...

On mě nechápal. Ale v kontextu toho svého hlavolamu teď musí uznat, že zřejmě rozbité bylo,

protože přijíždějící zprava, zobrazoval jako přijíždějící zprava, a ne zleva.

Což odporuje filozofii zrcadlení.

Dobře, dobře, já si klidně lehnout půjdu, ale na Vás je, jestli máte chuť, přijít tomu

hlavolamu na kloub.

Proč se nevidíme v zrcadle vzhůru nohama, proč přetáčí jen strany?

Jak říkám, mně to nezajímá, já mám svých starostí dost, ale Martin ještě asi dost nemá,

tak aby se nám nevyčerpal - pochybuju, že jeho starostlivá maminka má o jeho výdrži kdoví jaké mínění :)

***

Kdyby ptáci směli uzený

Měla jsem doma kus uzeného, i s takovým tím tučkem po stranách.

A když už zbyl jen tuček, říkám si, že něco podobného jsem viděla viset

na stromě. Pro ptáky.

Tak jsem to zabalila, a že jim to zítra s Elenkou pověsíme pod okno,

ať se můžem dívat, jak si dopřávaj´.

Pak jsem si vzpomněla, že uzené se nemá dávat domácím mazlíčkům,

nevím, jak to vím, ale naše kočka tedy uzené rozhodně nesmí.

I napadla mě otázka, jestli ho vůbec smí ptáci.

Zadala jsem do vyhledavače na internetu vhodně formulovaný dotaz

a vyjely mi dva odkazy.

V prvním, aniž bych ho rozklikla, stála věta: ptákům nikdy nedáváme těstoviny a uzené...

Ve druhém: Při přípravě velkého ptáka do nádivky přidáme uzené...

Nevím, o jakém velkém ptáku to bylo, ale už vím, ptáky uzeným leda vycpat, ne krmit.

Tak milý tuček letěl do koše, protože velkého ptáka se připravovat nechystám.

Tak dalece ve svém kuchařském umu ještě nejsem.

*

Byl u nás kamarád... Koupelnová galerka byla sice precizně sestavená,

přesto mu přišla zoufalá esemeska o třech písmenech: SOS!

Zdeněk mě sice vrtat nenechal - znovu projevil své mužské ambice na "svou práci",

jenže po pár minutách přestala fungovat vrtačka.

Ne jeho vinou, chyba byla někde uvnitř - vrtačky.

Jedna díra ve zdi, všude plno bordelu, a já se těšila, že to už dneska bude viset...

Nedalo se nic dělat, Martin musel dorazit.

Zoufale jsem potřebovala, aby si u nás dal odpolední kávu...

Nebudu Vás napínat, skříňka visí, věšák na ručníky je převrtaný jinde,

jelikož na svém původním místě zavazel...

Bylo tedy všechno, jak jsem chtěla.

A přece ne. Co mi ten náš pomocník a zachránce v jednom totiž vyprávěl, mě přivedlo

k sebezpytování... To je činnost, kterou provozuju nerada, na to, jak často jsem k ní

okolnostmi nucena.

Dopoledne byl prý ve fitku a pak v sauně.

Zaníceně popisoval, jak moderní to fitko bylo. A co všechno je v ceně měsíční permice.

Čisté ručníky, prostěradlo do sauny, moderní stroje, trenér...

Mluvil o tom tak, že by mu záviděl i ten, kdo podniky sportovního zaměření

nesnáší. Jako třeba já.

A v tom mi to začalo vadit. Proč já nechci taky? Proč příště nejdu s ním?

Zdá se, že je to tam fajn...

Došla jsem k závěru, že bych chtěla chtít.

Totéž s horami a lyžováním. Nesnáším hory, nesnáším lyžování.

A ne proto, že by mi to nešlo - talentovaná jsem jistě do všech stran,

pár kopců už jsem totiž sjela...

Jen mi ty hory, ty bílé pláně a šedavo, nějak nelahodí oku. Ani duši.

Přijde mi to depresivní a monotónní, navíc sjezd dolů a výjezd zase nahoru na horu,

pořád dokola, jak blbeček - to není nic pro mě.

Jenže Martin (a nejen on) hory miluje. Dokáže o nich dlouze vyprávět,

a opět - člověk by se pak hned sebral, naložil zimní výbavu a hurá na lyže.

A s chutí!

Nechce se mi, ale ráda bych, aby se mi chtělo.

Jako všem ostatním.

Když říkám všem, tak myslím většinu. Znám i pár lidí, co to vidí stejně, jako já.

(Měli bychom založit klub).

Zkrátka a dobře, kdykoliv Martin něco vypráví o akcích, které se mě absolutně

netýkají, chtěla bych taky chtít...

Ta věta ho pobavila. Vzpomněl si totiž, jak jsem kdysi, v dobách našeho společného

dlouholetého vztahu, chtěla po něm, aby chtěl, co nechce.

Zlobila jsem se vždycky: Tohle bys ale měl chtít!

Ale já nechci!

To je ale špatně, já chci, abys chtěl!

To jsou ty chyby prvních lásek...

Dneska nechci, aby můj Zdeněk chtěl, co nechce.

A kdybych navíc slevila z přání, aby nechtěl, co chce, možná by to byla větší pohoda.

Ale to jsou jen marná kdyby.

Kdyby lidi nědělali chyby...

Kdyby ptáci směli uzený...

Je to jako s tím chtít chtít. Když to nejde, tak to nejde.

Třeba jednou budu chtít (jednou chtít) a naučím se tu nádivku do velkého ptáka.

***

Mimozemský život existuje?!

Aneb Vy jste to věděli?

Já se teda obvykle nevyjadřuji veřejně (tedy sem) k jakýmkoliv světovým či jiným tématům a událostem,

držím se výhradně svého soukromí, ale s tím, co jsem dneska četla, se podělit chci.

Možná i Vy jste na netu (nebo jinde) zaznamenali, že někdy v únoru má naši Zemi těsně minout

prolétající asteroid.

Podle expertů prý srážka nehrozí, co mě ale zaujalo, byla zmíňka o tom, co naopak hrozí.

Dopad mimozemských bakterií na naši planetu, které by na Zemi mohly až zahubit život.

Popisovali, že na "kometárních tělesech" se nacházejí mimozemské bakterie, živé bakterie,

jako je třeba miniaturní červík nebo co, s chloupky... Ten už byl prý jednou objeven, i když zkamenělý,

když dopadl na Zem vesmírný kámen...

A víte, co mě hned napadlo?

Tak on je už teda život mimo naši planetu objeven? A že dávno potvrzen?

Ono se ví, že někde ve vesmíru žijou bakterie s chloupky?

Já o tom nikdy neslyšela, takže jsem buď zabedněná - jestli se to obecně ví,

anebo jsem teď právem rozčarovaná.

Z jedné strany se pořád létá do kosmu, aby se objevil život, aby se vůbec vypátralo,

jestli někde jinde je, či není, a zatím stále bez výsledku. Stále se tvrdí (nám se tvrdí),

že není. A tak jsme zatím stále jedinou planetou, kde se žije. Kde je živo...

A najednou, zčista jasna, ze strany druhé expert varuje, že se sem mohou prostřednictvím té prolétnuvší

komety dostat cizí zárodky.

Je to zpráva dobrá, anebo zlá?

Jak se přišlo na to, že by nás mohly kosmické zárodky zničit?

Proč se neradujem, že se o nich tedy už ví?

Anebo už se radovalo beze mě? :)

Jsem z toho jelen.

Odborná sourozenecká studie

Jednou, když jsme s Elenkou a s mou sestrou jely na chalupu, stavovaly jsme se u pumpy na kafe.

Sestra mi tam natankovala naftu, se kterou bychom dojely na chalupu třikrát a já jí poděkovala

a to kafe jí koupila - jsem už taková :)

Po týdnu, kdy už jsme byly dávno doma, jsem si cestou na nákup všimla, že ten její prázdný kelímek

pořád vozím s sebou. To je pro ni typické, bohatě mi zaplatí cestu, ale bordel si mám uklidit.

Jistě, služebníček :)

Přivedlo mě to k zamyšlení nad svými sourozenci. A i nad sebou.

Jsme čtyři. A každý úplně jiný.

Ta mladší sestra, ta by mi na cestu nepřispěla, protože nemá z čeho, a bordel by po sobě nechala taky.

Bratr by mi na cestu přispěl přiměřeně a bordel by si uklidil.

A já? Já bych jim nepřispěla, protože by to ode mě nevzali (mám výhodu "matky"),

ale bordel bych si zato uklidila.

Jsou čtyři různé varianty a my čtyři bychom je všechny vyčerpali.

Jde pochopitelně o studii v rámci sourozeneckých vztahů, vézt kohokoliv z nás někdo cizí,

tak se zachováme jinak.

Všichni bychom přispěli na cestu a bordel si uklidili...

Ale takhle mezi sebou máme jistou hyerarchii. Co si může dovolit (a dovoluje) jeden,

u druhého nepřichází v úvahu a naopak. Není to odstupňované podle věku,

nýbrž podle společenského postavení, rentability a povahy (pokud jde o ten svinčík).

Leccos si mezi sebou trpíme, jak jsme na co u koho zvyklí.

A když někdo vybočí ze svého "profilu", doslova potom šokuje.

Nejvíc respektu v rodině má starší z mých sester.

Nejmíň já nebo Kiki, teď nevím. Podle toho, která toho dne udělá větší kravinu.

Tom má jistou důležitost, už proto, že je jediným synem.

Zuzka platí za tu rozumnou. O to víc jsme všichni rádi, když se nám ji sem tam podaří

"rozdovádět".

To u Kiki je vzácnost, zastihnout ji v rozpoložení zadumaném, duchovním.

Mívá takové chvilky...

Tom nás nejvíc baví, když je vtipný, aniž to sám tuší.

Stává se mu to často.

A já, těžko se specifikovat. Jistě šokuju, když se celý den neohlásím s žádným

zdravotním nebo psychickým problémem :)

Nejvíc podobná jsem si s Kiki. Ne fyzicky, ale co se týče obav a paranoi.

Sice není hypochondr, jako já, ale zato se často obává i toho, čeho já ne.

Co by mě ani nenapadlo. Dokud mi to neporadí...

Tom, který se před pár dny vrátil domů na svátky, protože momentálně studuje v Anglii,

mi jako příhodu z cesty vyprávěl, že mu při dobíhání autobusu spadly kalhoty.

A říkal to s úplně vážnou tváří.

Prý na poslední chvíli vběhl dovnitř a jak doskočil na ten poslední schod,

cítil džíny u kolen.

Normálně tam stál v trenkách.

A vůbec se nezasmál, ani tam, ani teď...

Povídám, že si měl vzít pásek, když mu jsou ty džíny velký,

ale on na to, že nečekal, že bude dobíhat autobus. On totiž chodí vždycky

a všude včas.

A pragmatická Zuzka mi nedávno volá a vyhrkne: Tak jsem to udělala!

Vůbec jsem netušila co.

Prý se seznámila v obchoďáku.

Ona totiž, ač bez partnera, vůbec nekouká kolem sebe.

Dávno jí říkám, ať kouká, že HO může potkat úplně kdekoliv,

jenže ona na to nevěří. A tak nekouká. Nevšímá si.

A pořád žehrá na nedostatek příležitostí k seznámení, když sedí

pořád v kanclu.

No a tentokrát si prý na mě vzpomněla, když nakupovala vánoční dárky.

Už byla na odchodu, když jí proběhla hlavou myšlenka, že se zase vůbec

nedívala po chlapech kolem sebe.

A jak tak nad sebou kroutila hlavou, v zadumání do jednoho vrazila.

Omluvila se, on taky, a šel dál.

Jenže za malou chvíli ji doběhl a pozval ji na rande.

Jelikož se jí líbil, tak přijala, ale byla z toho chudák celá rozhozená,

že se skutečně seznámila při nákupech.

Kiki je teď moje paní vedoucí v krámku s dámskou módou.

V rámci zaučení mě vysílá k zákaznicím, a vždycky mi dobře poradí,

co jim říct. Jak začít, jak navázat kontakt a směrovat je ke koupi.

"Běž a řekni jí, že to, co si prohlíží, je z hedvábí!" Řekne mi třeba.

Tak jdu.

"Tohle je hedvábí," usměju se vlídně.

"Myslíte, že nepoznám hedvábí? Samozřejmě, že vím, že to je hedvábí!

Já hedvábí nosím dvacet let!"

Kiki se běží vysmát do skladu a já tam stojím jak sula mula. (Co je tohle proboha za slova?)

A pak mě zas vyšle za jinou s tím, že máme slevu, ať ji o tom zpravím.

A pěkně rusky!

Jelikož naše zákaznice jsou většinou Rusky.

Jenže já rusky neumím. Něco jsem pochytila, ale větu dohromady nedám.

A když se o to snažím, vypadá to asi takhle:

"My zděz máme skitku na všechno..."

A při mé smůle dáma praví:

"Slevu jo? Dobře, díky..."

Pak se odmlčí a zeptá se: "Jak jste to se mnou mluvila?"

Já: "Zkoušela jsem to rusky..."

Ona: "Vypadám snad jako Ruska?"

Já: "Ne! To ne..."

A Kiki už se zase tlemí, až jí tečou slzy.

Přitom není škodolibá, jenom nedokáže pochopit, že jsem ještě větší smolař,

než ona.

My dvě jsme totiž rodinné mistrině trapasů.

Z mé odborné sourozenecké studie vyplývá,

že jsme v týmu pár praktiků, pár bohémů, pár rozumných,

pár paranoiků, jeden hypochondr, dva srandisti a dva ctihodní,

jedna ctihodná matka, a dva chytří a dva ještě chytřejší...

Zkrátka vyrovnaný tým.

Jenom by mohli víc číst můj blog.

Jeden má totiž, podle svých slov, nějakou poruchu číst delší texty,

druhý se na to málo nudí, a třetí má poruchu zamapatovat si adresu stránky...

:)

Krásné dny mým čtenářům "bez poruchy"! :)

Napečeno s láskou

Někdy v říjnu se mě babička ptala, jestli budu stát zase o vánoční cukroví,

jako loni. A jako každý rok.

Babička nám tradičně peče cukroví všem, celé rodině.

Umí to, baví ji to, má na to čas, a pro nás je to nejen výhodné,

ale znamená to taky "kousek babičky" doma.

(Protože ona, po smrti dědečka, zatvrzele odmítá trávit Vánoce jinak, než sama v té své chaloupce.)

Praxe všech těch let, co nás babička před Vánoci takhle chválihodně zásobuje cukrovím,

ale ukázala, že nejoblíbenějším druhem a zároveň tím, po kterém se jen zapráší, je linecké s marmeládou.

Ať už kolečka, hvězdičky, anebo třeba srdíčka. Na tvaru nezáleží.

Prostě po lineckém se můžeme utlouct. Všichni.

To ostatní pak ležívá na vánočních tácech ještě do března. Než se to aspoň z většiny sní,

zbytek pak sezobou ptáci, třeba.

A tak jsem letos babičce říkala, že bych si přála hlavně linecké slepovánky, ostatní, že pro mě dělat nemusí.

Říkám jí to každý rok, tušila to. Přesto v krabici, která připutovala z chalupy na mámy stůl, bylo asi

dvacet rozličných druhů.

Jako vždy.

"Já babičce říkala, že chci jenom linecký, takže ty jsou pro nás...," začala jsem z pod fólie

vybírat marmeládové slepovánky.

"Já jí to říkala taky!" Překvapila mě maminka.

"A každej rok jí to říkám - že jíme jenom linecký, ostatní je zbytečný,

nevim, proč to pořád dělá... Tolik druhů, co nikdo nejí...," kroutila hlavou,

a pak mi podala menší krabičku, abych tu svou kořist nemusela drtit v ruce.

Je to zvláštní, já si vždycky, jako malá, i jako už dospělá, myslela, že ty ostatní druhy cukroví,

má taky někdo z nás rád.

Třeba strejda, že jí tyhle čokoládový, taťka tyhle ořechový s mandlí, máma rohlíčky, a tady ty

pruhovaný a všemi krémy mazaný, třeba brácha...

Zkrátka, že mají v té krabici svůj důvod.

Ono je to pro efekt v pořádku, mísa je rozmanitá, působí bohatě...

Jenže teď jsme vlastně zjistitili, že celou dobu ty ostatní nechutnají nikomu.

Že všem jenom linecký.

Kterých bývá nejmíň, na to, kolik nás je, a kolik bývá těch ostatních sladkých jednohubek.

A tak mě tak napadlo, že je to stejně, jako v životě.

Toho nejlepšího je málo, rvem se o to, těšíme se na to, přejem si to, a dostanem to.

Ale i plno toho, co si nepřejem a co sníme jen proto, že to je. Že nám to bylo dáno.

Napečeno - a s láskou!

Není to hnusné, ani moc dobré, je škoda po tom tloustnout, ale je i škoda to vyhodit.

Tak to pak celou zimu člověk pojídá u kafe, a na procházkách drolí vrabcům.

Proč to ale tak je?

Proč ta babička prostě neupeče hromadu jenom lineckých? Celou tu krabici, proč nenaplní

jenom tím, co nám nejvíc chutná?

Vždyť by to přece nemuselo chodit jako vždycky a všem, dobrého pomálu, a tak...

Vždyť cukroví se přeci dá ovlivnit!

Nakonec jsem došla k závěru, že nám to babička dělá, po celý ten čas, naschvál.

Kdyby poslala plnou krabici lineckých, my bychom se jich přežrali, nikdo by se o nic nerval,

a navíc by nám ta kolečka přestala být vzácná.

Tác by byl jednotvárný, samá marmeláda, a kdyby někdo přišel, pomyslel by si, že si ty svátky

nedovedem ani pořádně užít.

Asi to tak bude. Jiný důvod mě nenapadá.

Vždyť pod stromečkem přece taky nenacházíme vždycky jenom to,

co jsme si skutečně přáli.

A je štěstí, když to tam vůbec najdem.

K tomuhle se hodí takový citát, který jsem zaslechla jednou v nějakém filmu.

Můžu prožít, co nechci, hlavně, když prožiju i to, co chci.

K tomu se zase váže nechuť kohokoliv vracet se kamkoliv do své minulosti, šlo-li by to.

Protože v každém období zažil i něco blbého, co by znova zažít nechtěl.

Ale to už jinde jsme...

I když kdoví, třeba je to všechno taky napečeno s láskou.

***

Podzim? Hrušky v knížce

Jelikož tu máme podzim a já ho vnímám jen díky datu v kalendáři (a kapánek chladnějšímu počasí),

měla bych tu zase jedno pojednání.

A to o tom, jak mně, "moderní" městské ženě jednadvacátého století, splývají roční období.

Když jdu ulicí, anebo kouknu z okna, vidím všude spadané listí všech barev.

Právě ten povadlý barevný list mi podzim asociuje.

A taky drak.

Ale ten byl šňůrkou s mou rukou spojen naposledy snad před dvaceti lety.

Jinak ho vídám vždycky na Vypichu, na té rozlehlé pláni, kde lidé obvykle dělávají

vždycky přesně to, co k danému kalendářnímu údobí patří.

Ne, že by tam v létě plavali a v zimě slavili Vánoce... Jen tam v létě drandí na bruslích, kolech,

dělají si pikniky a pouští letadélka na dálkové ovládání.

Teď na podzim zase draky, a v zimě běžkují.

S trochou nadsázky bych mohla prohlásit, že se na Vypichu vždycky dovídám,

jak dalece jsme v kalendáři od Nového roku pokročili.

Jezdívám tudy vždycky a zásadně jen do Motola a zpátky.

A jelikož Elenčiny hospitalizace bývají časté a trvají i celé měsíce,

naskýtá se mi někdy, cestou tam, pohled na běžkaře, a cestou zpátky na lidi,

co jeli v neděli k vodě... Kdyby tam voda byla.

Dál mi k podzimu patří hrušky a jablka.

Teď, když si po večerech prohlížíme s Elenkou obrázkovou knížku říkanek,

kde koza setřásá hrušky ze stromu, vybavuju si, že jsme taky na podzim,

jako malé holky, na chalupě sklízely s babičkou ovoce.

Dneska ho kupujeme. Stromy na zahradě jsou už staré, nové nikdo nevysázel,

takže plodí samá nejedlá pláňata. Dávno jsem si neutrhla hrušku ze stromu.

Jako malá ano, to jsme se jednou dostaly se ségrou i do průšvihu, když jsme

rvaly hrušky sousedům přes plot a přišlo se na to.

Musely jsme se jít omluvit.

Nám sice rostly na zahradě taky, ale ty jejich chutnaly nějak líp...

A pak nás naši zapřáhli, dostala jsme každá hrábě a pletenou vestu (babičkou),

a musely jsme jim pomáhat hrabat listí na zahradě.

Nás to bavilo, i když dneska už nic takového dávno na chalupě neděláme.

Nedělá to nikdo, nějak tam to listí najednou nevadí.

V Austrálii dokonce listí ze zásady nechávají ztlít. Jeho shrabávání jim připadá

jako zbytečná práce, navíc kontraproduktivní. Dočetla jsem se.

Jó, zbytečná práce, tak to vidím i já, je to pěkné i pro oči, taková barevná zahrada.

Jenže tehdy, když se to u nás ještě řešilo hráběmi (myslím u nás na chalupě),

tak člověk aspoň věděl, že je podzim.

Děti sotva ocení krásu barevných lupenů všude kolem.

Ale když je musí pohrabat, tak si to pamatují. A hrabání listí si s podzimem spojí.

Mně to dneska moc chybí. Jistě, že bych mohla pohrabat u babičky na zahradě listí i teď.

I loni jsem mohla, i příští rok snad budu moct.

Jenže to není ono, když se to nemusí. Nikomu by moje práce neprospěla. Nikdo by ji neocenil.

Možná by si jí nikdo ani nevšiml.

A jen tak tam stát a kochat se "podzimem", to není podzim. To si můžu vzít fotku

a čumět na ni do omrzení, a vyjde mě to nastejno.

Nějak zapojit se do toho koloběhu měsíců, ne jenom stát a zírat.

To listopad prfrčí kolem a já se ani nedotknu, ani nepřičichnu, neprožiju ho...

Je to pak, jak když míjím Vypich, kde se jen za jízdy podívám z okýnka, jak do kalendáře.

Totéž je se zimou, nesáňkuju, nelyžuju, jsem doma za pecí. A kdyby aspoň za pecí!

Protože ta zimu taky asociuje.

Prostě si zatopíme a děláme obvyklé věci, jako celý rok.

Vyjma vánočních svátků, ale i ty nějak tak odbýváme, řekla bych.

Cukroví se nepeče, protože se to neumí, a i kdyby se to umělo, tak by se to nesnědlo,

protože už tradičně pečívá pro všechny babička,

na pohádky se nekoukáme, protože nemáme čas, sháníme dárky - a hodně a pro každého to "pravé",

a zdobíme byt, aniž bychom vlastně úplně chápali, proč.

Ze stejného důvodu si koupíme stromeček, který ozdobíme, a pod který ty pracně zabalené dárky uložíme.

Aby za chvíli někdo přišel, papír rozerval, na chvíli vykulil oči - a bylo po všem.

A dál už se jen čeká na jaro. Aniž by se vědělo proč. Snad kvůli oteplení.

A hned pak se už těší na léto. Kdy se člověk pak stačí akorát tak párkrát smočit v chlorovaném bazénu

na zahradě, máli to štěstí (jestli je to "štěstí", jestli jsme nebyli šťastnější v rybníku),

a hned je tu podzim a přízemní mrazíky, kdy si jdem koupit hrušku a čumíme z okna, jak padá listí...

A tou dobou začínám bilancovat, jak jsem si ten rok, pokud šlo o možnosti, co nám jednotlivé měsíce skýtají,

užila. Nic moc. A nemít chalupu, tak vůbec nic.

Proto se radši začnu těšit na Vánoce. Pomalu se mi po nich stýská. Jak zas vytáhnu ozdoby ze sklepa,

přikoupím nějaké nové a budu zdobit...

Ono to těšení se, má taky něco do sebe. Už proto, že jde o praktickou náplň těch dob, k nimž se váže.

Nebojím se říct, že si to celé odžívám a užívám maximálně právě při tom těšení.

Protože když na to pak dojde, je to celé takové hektické a pak je to hned za námi a nic z toho.

Jednou jsem někde četla, že člověk by neměl být ochuzen o možnost na něco se těšit.

Je to totiž už součást toho, na co se tak těší.

Tohle věděl i náš dědeček - aniž by to taky četl.

Vždycky měl strašně rád, když věděl, že přijedeme. Rád se na nás těšil.

A my jsme ho zase rády překvapovaly.

Najednou jsme prostě přijely a on byl celý překvapený, a bylo toho najednou tolik,

co by si s námi býval naplánoval, kdyby měl čas se na nás těšit...

Já se tradičně těším, že příští podzim už bude ten pravý, podzimní. Že budu vědět,

že je to tady.

Mám ve skříni dokonce tričko s nápisem "Můj nejkrásnější podzim". Je to anglicky,

česky to tak nezní...

Ale neměla jsem ho na sobě ani jednou zatím, protože v létě se ten nápis nehodil,

a podzim jsme dosud trávily v nemocnici, a pobyt tam se s tím nápisem jaksi neslučuje.

Takže já se ráno navléknu do toho trička a budu podzimní.

Aspoň pro okolí.

Já už se totiž těším na Vánoce...

***

Zákon psaný DRátem

Když jsem četla, že pan Rath tvoří zákon ve vazbě, bylo mi jasné, jaký.

A taky, že jo.

Úprava vězeňských podmínek.

Lidi často namítají, že si stavu v českých věznicích nevšiml dřív, že mu to bylo

jedno, a až teď, když se tam náhle ocitl, zjišťuje, jaké podmínky tam vlastně panují...

A tak se snaží prostředí za mřížemi změnit.

Já mu tu snahu za zlé nemám. Dokud je to jen snaha.

Koneckonců, vězení je za trest, ne jen změna adresy.

Trestanec by měl bejt rád, že může z nudy rejt drátem do cihel, třeba jméno svý milý,

a ne si platit nějaký nadstandard a chodit v civilním obleku.

A tak jsem zvědavá, jak to celé dopadne...

Když návrh jeho zákona vystavili na netu, početla jsem si.

Často nahrazuje původní znění, v němž se kupříkladu uvádí ...jednou za rok,

vyšším počtem a ne za rok, ale za měsíc. A to čehokoliv. Od sprchování se teplou vodou, až po možnost styku s manželkou

v soukromém pokoji.

Za příplatek.

Protože ON na to má. Sice sedí za stejnou mříží, jako ostatní trestanci, nemá svobodu, ale má přece ještě peníze...

Jestli mu ten zákon bude schválen, tak to nebude znamenat, že pan Rath na to kápl.

Že je opravdu potřeba s tím něco dělat - zlepšit standard a kvalitu ubytování a služeb,

(ačkoliv prý i cizina nad poměry v našich lágrech kroutí hlavou),

ale jen tolik, že nikdo z NICH neví, kdy dojde na něj.

Jestli je pravda, že těch se špatným svědomím je ve vládě víc, jak D.R. naznačuje,

pak si jen - dokud je čas - udělají pro své další místo k životu co nejlepší podmínky.

Chytře.

Rath jim vlastně nahrál.

Odtamtud už totiž nezmůžou nic. Mají teď poslední šanci.

Rath je tam jako předvoj. Zjistil situaci, prožil ty hrůzy na vlastní kůži.

A volá po změně.

Jestli ho uslyšej, pak vědí proč.

Nemyslím, že se z něj najednou stal lidumil, pochopitelně o spoluvězně mu nejde.

Volá sám za sebe.

Ale hlavouni to mohou uvítat jako příležitost - taky pro sebe, udělat něco - pro sebe.

Představuju si, jak nakonec bude věznice přebudována na luxusní apartmány,

pochopitelně za příplatek. Ale na ten ONI vždycky mít budou.

A tím se odliší o těch, kteří tam sedí taky, ale mezi něž rozhodně nepatří.

A přijde vláda nová.

A ta už bude mít případný svůj konec v chládku pořešen. Pozbudou strachu,

vždyť se tam budou mít stejně dobře, jako doma, ve svých přepychových vilách...

Koneckonců, proč se tam nepřemístit rovnou?

A vládnout od tamtud.

Rath tam spisuje zákony - jde to.

Aspoň pak nebude ostuda, když se na někoho něco provaří - stejně už TAM sedí...

***

Vzpomínky na vzpomínky

Myslím, že jsem udělala objev. Ale doopravdy.

Týká se minulosti a našeho astrálního světa.

Budeme tedy kapku filozofovat.

Jsou lidé, kteří věří na minulé životy.

Že kdysi dávno už tu žili. Že jejich duše byla v jiném těle.

A že stopy z toho života si v sobě nesou dodnes.

A jsou lidé, kteří věří na duchy.

Že jsou tu, mezi námi, duše zemřelých, které se za určitých okolností

a v jistých chvílích zjevují.

Jsou lidé, kteří věří na obojí. A ještě na mnohé další podivuhodnosti.

A teď co jsem vydumala.

Nejde to dohromady. Abychom žili minulé životy (kdysi), a aby tu současně

"žily" duše našich předků.

Bez těl.

Protože pokud naše duše putují z těla do těla, jak se rodíme a umíráme,

tak proč by tak nečinila každá duše?

Proč by některá zůstala bezprizorní a létala si světem jen tak?

Třeba ne "jen tak", třeba s nějakým záměrem, to rozebírat nechci.

Ačkoliv se řadím k těm, kteří jsou příznivci spíše téhle alternativy.

Věřím na duchy mezi námi.

Nemám ještě probádáno, jak, proč a kdy se zjevují, ani komu.

Stalo se však v mém blízkém okolí pár takových jevů, které mé přesvědčení

posílily.

Pro ty, kteří věří ve svůj minulý život, či dokonce životy, tedy v to, že v sobě

mají duši, která už leccos na tomhle světě zažila, a pro ty, kteří naopak nevěří

v duchy zemřelých - ať už proto, že si uvědomují, že tyto dvě víry se vylučují,

anebo pro cokoliv jiného - třeba nedostatek důkazů,

mám teď jeden významný argument.

Na který jsem sama přišla.

Netvrdím, že už tenhle objev neučinil nikdo daleko dřív, než jsem k němu

dospěla já. Jen o tom nevím.

Ale k věci. Je prokázáno, že existuje "jev" zvaný dědičnost.

Jsou to geny, dávno známá věc.

A ty geny v sobě nesou paměťové stopy, genetické informace, našich rodičů.

I jejich rodičů. A i rodičů jejich rodičů.

Všechno se to kupí a hromadí, mísí se geny matek a otců po všechny generace, a to od Adama.

Máme v sobě tedy genetické informace nejen svých rodičů a prarodičů, ale sahá to daleko daleko hlouběji

do minulosti, nevyjímaje středověk. Ani starověk.

Teoreticky je možné, že jsem třeba po středověké pra pra pra....... prabábě.

Aspoň částečně. Připustit to je nesnadné.

Ale snažší už je připustit, že si v hypnóze dokáže naše současná duše, která patří a vždy patřila jen nám,

vybavit informaci, kterou zdědila. Ne tedy vzpomenout si, co sama zažila, jak si ten promítnutý obraz

ve spánku mnozí vykládají, ale jen vybavit si tu částečku, napojit se na úplně zasuté informace, které

si také neseme v sobě, stejně tak, jako třeba křivý nos po dědovi. Který sice neneseme v sobě, ale na sobě,

ale pro můj výzkum je to totéž.

Tak tedy žádné minulé životy, žádné vzpomínky, s pamětí to nemá co dělat.

Jsou to jen geny, a jelikož už tím věčným přenášením v čase pozbyly na síle, jsou tak zanedbatelné,

že je v sobě sice máme, ale vybavujeme si je pouze ve stavu hypnózy - a možná i jindy, kdoví.

Tak dalece jsem zatím nebádala.

Udám teď konkrétní případ a vrátíme se ke křivému nosu dědy. Ovšem dědy před pětisty lety.

Přímé jeho potomstvo má křivé nosy.

Jenže časem se přimýsí do rodiny další a další geny úplně odlišných nosů.

Přestože geny v sobě křivý nos nesou, jsou zeslabovány třeba geny nosu rovného... ( :) )

Až se teď narodí prapotomek s nosem trošičku křivým.

A když se přenáší informace fyzického rázu, jako nos, nemoci, duševní poruchy...

Tak proč by se nepřenešely těmi geny také informace paměti, konkrétně prožitkové.

My si tedy v hypnóze vybavujem vzpomínky pra pra pra dědy s křivým nosem.

A máme pocit, že jsou to vzpomínky naše.

Jsou jeho, zdědili jsme je. A vybavujem si je, zatímco jeho duše už dávno létá mezi nebem a Zemí...

Proto se možná říká, že žijeme dál v našich dětech.

A proto jsme svým způsobem nesmrtelní.

Třeba v tom nakonec spočívá ta věčnost...

***