Odbavování nápadů

Sedím na lavičce ve svý malý zahrádce, s níž jsem věčně nespokojená a znovu si lámu hlavu, jak ji vylepšit. Nejdřív mě štvalo, jak tu nic neroste nebo roste moc pomalu, a teď, když se všechno rozbujelo až moc, vadí mi, že už to nejde přesadit. Protože to nevyrvu. Jako třeba vrbu. Zpočátku jsem sázela hlava nehlava, hlavně ať je tu všechno, co se mi líbí. A taky, ať ke mně nevidí sousedi. Ani já k nim. Plot nemám, jenom živej. A ještě pořád má mezery...

Radost mi dělá šípková růže, kterou jedinou jsem nesázela. Kde se vzala, tu se vzala. Dobře se na ni dívá celej rok. Teď je samej šípek. A já samej nápad. Nárazově se zvedám a jdu něco vylepšit. Například dlouhý, do nebe se tyčící šlahouny toho růžovýho keře proplést do zábradlí. Poškrábala jsem si ruce, ale stálo to za to. Hned mám lepší pocit. Jakože jsem udělala kus sezónní práce. Ještě bych měla svázat vrbu. Proutí se rozrůstá do všech stran a je už tak dlouhý, že ho musíme rukama odhrnout, když chceme vyjít z domu. Prodíráme se dovnitř i ven. Děti už si stěžovaly babičce. Ta řekla, že přijde a vrbu mi ostříhá. Což nechci. Sice nechávám některý míň důležitý věci zajít nepochopitelně daleko, než se na ně vrhnu, ale je to jenom proto, že s nimi mám svůj plán. Kdyby mi na těch vrbách nezáleželo, ostříhala bych je během dvaceti minut sama a hned. Já je ale mínila splést! Až přijde čas, kdy nebudu chtít dělat něco užitečnějšího. Obeznámila jsem s tím i maminku. Když jsem pak měla Adrianka u jeho táty, napsala mi zprávu: Jedem Aďulkovi koupit stůl nebo budeš plést vrbu?

Jely jsme. A teď jsem spletla vrbu. Zkrátka všechno má svůj čas.

A teď velí zalézt domů. Začíná být chladno.

Abych mohla říct, že mám ráda podzim, musím ho chvíli intenzivně vnímat. Je to láska až na druhej pohled. Až když mám dlaně bolavý od trnů, když dám šípky do vázy, když si do dlaně píchnu vývrtku při děravění kaštanů na tvorbu zvířátek, když nevím, jestli jít v šatech nebo v kožichu, když Kiki přijede s novou módní kolekcí a dělá nám zimní módní přehlídku, - to abychom jí pomohly vybrat, co nutně potřebuje a co zas tak nutně ne, (za mě nic, ale já mám nejmenší slovo), když pálíme loňský vánoční stromeček, protože na to bylo pořád dost času, (a mělo to svůj čas, protože jsem ho nechtěla jen vyhodit, ale právě využít k táboráku), když bezhlavě skupuju všechen helloweenskej sortiment, protože strašidelná noc se zase blíží (hurá, bude párty! Sice dětská, ale jaká je víc?), když mi Adrianek přinese barevný listí, že má pro mě dárek. Když do zpadanýho lupení vkročím a ono mi odlítává zpod bot. Zelených. Protože podzimních. A když si uvědomím, že už je to dva roky, co jsem matkOtec. 

A co mi to vůbec nevadí. Chlap doma mi nechybí. Komu ale chybí, je Adrianek. Bohužel. Staví se k tomu ale aktivně, hledá mi muže sám. Když tedy odmítám jeho tátu :)) V metru mi ukazuje různý týpky, od starců po pomalu nemluvňata, zapřádá hovory s neznámými cestujícími, například na téma pravěk, aby zjistil, zda by dotyčný vyhovoval i jemu (miluješ dinosaury?), dokonce mi nakreslil katalog mužů.

Byl mezi nimi i on sám :)))

Dál tam byl kromě jeho otce taky strejda Martin (protože má psa), náš brácha Tom (protože má slečnu, co se Adriankovi moc líbí), a Dan, strejda co má stánek. Ale i tetu Kiki, takže nemám šanci, jak dodal. Posledním v sešitu byl náš soused. (K nemuž nechci vidět). V nabídce ho mám proto, že má kocoura, co měl s naší Mášou koťata. Jsme tedy stejně skoro rodina.

Ach ty děti. Tuhle jsem ale zahlédla pěknýho chlápka sama. Bylo to na hřišti, kde jsme byly s Kiki a všemi našimi dětmi. Jejími třemi a mým jedním. To je hned pořádná parta. Když jsem se s ním míjela, pozdravil mě a sledoval. Kiki pak říkala, že na mě furt čuměl. Tak dobrý!

"Ale má tu dvě děti," naznačila jsem Kiki svůj problém.

"Ty jedno, no a? Neni vám holt dvacet!" Smetla mi problém z lavičky.

Když v tom se sluníčko intenzivně zalesklo v jeho prstenu. Tím jsme si ho teprve všimly. Snubáku.

Zasmály jsme se, že to už problém trochu je a nechaly ho plavat. Teda cvičit. Přitahoval se zrovna na hrazdě. Zkrátka se předváděl. Ať si to nechá pro manželku! Ačkoliv Adriankovi se zdál dobrej i tak, to pro ty dva syny.

A jak v práci? Nepřestává mě to bavit. Psaní, tvoření obrázků, vymýšlení vlastních projektů a nápadů k čehokoliv, na čem děláme. Jediný, co mě nebaví naopak vůbec, je starání se o záležitosti cestovky mimo marketing. Například odbavování klientů na pobočce. Když si přijdou koupit zájezd nebo se jen informovat, kam by tak ideálně mohli teď vyrazit. 

A nebo jim dokonce na letišti rozdávat letenky. Svolávat je s cedulí cestovky nad hlavou. To pro mě moc není... Zkátka bych radši odbavovala jen svý nápady, než naše cestovatele.

Ačkoliv si teď tak říkám, že přesně to celý život dělám. Od nápadu k nápadu. Od epizody k ještě zajímavější epizodě. Sem tam drama, naštěstí většinou jen v mých představách o realitě, která je mezitím úplně jiná, takže celkově spíš komedie. Někdy hořká, jako mý oblíbený pivo. Baví mě ten život sledovat a těšit se, čím se blýskne příště. Jestli zas nějakým snubákem nebo jiskrou z vánočního stromku v podzimním ohni. Posvícení není každej den. 

A vlastně mi právě nic nechybí. Adrianek je spokojenej prvňák, já nadmíru spokojená v práci na míru, rodina zdravá, rádi se všichni máme, babičku v jednačtyřiceti mám a špatný stavy nemám. 

JAK SE MÁTE VY?

***

                                   Já podzimní.

            Lavička mýho podzimního dumání, na pozadí spletená vrba.

      Je čas prolistovat svý aktuální možnosti: Katalog manželů (na obrázku strejda Martin se psem. Chci?)

       Hodí se v mym věku nazývat se Šípkovou Růženkou? Jsem spíš její zahradnice. Protože zachránci došli. Respektive nedošli! :)

      Stůl stojí, pivem pokřtím katalog, co u něj právě                         vzniká. Nic nám nechybí :)

Ptáci si staví hnízda sami

Věřili byste tomu - Že mi to v mých letech fakt musel někdo říct?

To bylo tak. Předně musím podotknout, že pták sojka ve mně budí pocity štěstí. Mám s ním totiž takovou zkušenost, že (mi) nosí štěstí. Na rozdíl třeba od čtyřlístků, které nacházím docela běžně. Nebo od hoven ve snech. Natož v reálu. Funguje sojka a padající hvězda. Nic jinýho. 

Nedávno tak sedím u počítače, když periferně, z okna, zahlédnu na zábradlí pohyb. A ona to sojka. A zamířila si to přímo na mou tůjku. A kdyby na chvíli, ona zůstala do rána!

Tak to bude nějaký mega štěstí, povídám si. A skoro nejdu spát, jak jsem z toho vzrušená (asi potřebuju chlapa) a dalekohled, co mi dala maminka k loňskýmu svátku, že se připevní na mobil, ale co se rozbil, protože jsem ho tam jednou rvala hlava nehlava, abych rychle něco vzdálenýho přiblíženě cvakla, mi teď na oku dobře sloužil. Na mobilu tedy už ne, tam dosloužil. 

Taky mě tak napadlo - jak typické, singl čtyřicítka (s kočkou) a dalekohledem na okně... Trapas. Naštěstí jen před příbuznými - jiní ke mně nechodí.

No nic, tak dál. Ukázalo se, důsledným pozorováním, že sojka přilétá vždy kolem osmé a na tůjce proti kuchyňskému oknu přespává. Kdy se budí a odlétá trávit nový den, zůstalo nezjištěno. Někdy se slepicemi, pravděpodobně. 

A jelikož TO VLASTNĚ PŘECE PŘILETĚLO ŠTĚSTÍ, je potřeba mu řádně podstrojit! Jít naproti!

Inu jsem si vyčetla o sojkách, co se dalo. Milují lískové oříšky. Další den je tam měla. V pet láhvi, zavěšené na větvi, vyřezané do krmítka a ukotvené mezi větvemi spodnějšími, otvorem k zobáku. V osm žhavím dalekohled. Adriánek v poklidu večeřel, nezatahovala jsem ho do toho. Ještě by se se mnou o to přibližovátko přetahoval a neměla bych z pozorování nic. Sojka přiletěla na čas. Usedla, chvíli se uvelebovala a spala. Oříšky neoříšky. Když jsem se definitivně ujistila, že takhle skutečně přilétá večer co večer, dokonce včas, což obdivuju asi tak nejvíc, vyrazila jsem do zverimexu. A dál, jak napovídá nadpis článku. Přála jsem si jí pořídit nějaké to pohodlnější bydlení. Ať si pohodlně lehne a nemusí se celou noc držet větve, že jo. 

Podle mě to bude chlap. Protože nehnízdí. Je sám. A je nepraktickej. Ani tu večeři si nedá. Podle mě se s ní pracně shání někde mimo a přilétá po jídle. Přitom snad proboha vidí, že je navařeno... 

"Můžu vám nějak pomoci?"

"No, já koukám po nějakých budkách."

"A pro jakého ptáka?" Zeptala se prodavačka úplně nepochopitelně.

Co je ti do toho, kdo se moc ptá, moc se dozví... 

Koukala tázavě a ta odpověď prostě musela zaznít.

"Ále, lítá ke mně sojka, tak bych jí tam chtěla dát hnízdo..."

"Hnízdo jo, hmmm, hmmm, víte, oni si ti ptáci staví hnízda sami...," vysvětlila mi, ovšem bez jakékoliv ironie. Prostě úplně vážně. Dokonce si ani nemyslím, že si myslela, že jsem úplně blbá. A to už je co říct, jak by (minimálně) podotkly moje sestry).

"Magdi? Tady pani shání hnízdo pro sojku...," zavolala na druhou prodavačku, co právě krmila křečky.

No to snad ne... Počkat- já jsem fakt pani, která shání hnízdo pro sojku? Co to mám za osud...

"Kolegyně je ornitoložka, takže na její názor můžete dát," podotkla ještě, než ornitoložka přišla.

"Pro sojku? Já myslím, že by mohla hnízdo přijmout. V nejhorším si ho ptáci rozeberou na materiál."

A bylo to.

Odnesla jsem si spleteninu ze suchý trávy ve tvaru vany. Oficiálně domeček pro křečky. Snad ho nevzala z tý klece, od který za mnou přišla...

Hned po návratu domů jsem "hnízdo" umístila. Upevnila přesně na to místo, kde sojčí kluk spává. 

Toho večera přiletěl naposled. 

Přespal o větev výš.

Pak se na to vysral. 

Nechal tam fakt pár bílých výtrusů a už se neobjevil. 

A já si z toho vzala následující: Nechoď štěstí naproti. Když přiletí, když se dokonce usadí, ví proč. Nepotřebuje péči. Asi.

Anebo to prostě byl jen nepraktickej týpek, co ho takhle z jara klofla jiná. A zakládaj spolu teď hnízdo. Možná z materiálu z křeččího domku od ornitoložky. Kdoví.

Ale pořád mi něco říká, že jsem ji/ho odehnala přehnanou péčí. 

A na to můžu opět jenom říct: Jak typické!

...

Jinak, nepozoruju život jenom dalekohledem z okna, takže si prolistujte, pokud se vám chce, aktuální vydání magazínu Moje lékárna a zastavte se nad rozhovory Pauer, Belohorcová, pod nimiž jsem podepsaná. Jak vznikaly, už víte z minulých článků.

Šance

 Maminka nám vždycky kladla na srdce, že líná huba, holý neštěstí. Máš nějaký trápení a potkáš starou známou. Nebo třeba dědečka skřítečka, na tom nesejde. Důležitý je, že přijde řeč na to téma nebo prostě jen padne otázka, jak se máš. No a ty to řekni! Nikdy nevíš, jestli ti ten druhej tu starost nevyřeší. Je to šance...

Ona se takhle jednou svěřila s něčím dávné přítelkyni, co ji potkala po letech a ta snad mávla kouzelnou hůlkou a bylo po problému, nebo tak nějak. 

A já to od té chvíle nosím v hlavě.

Zlobí mě auto, konkrétně jedna věc v něm. Když ostřikuju skla, teče mi ta nemrznoucí směs po pedálech na boty. Nechápu proč, ani v servisu mi nepomohli. Prý neteče nic. Myslím ale, že to ani nevyzkoušeli. 

A tak neostřikuju. Jen to tak při dešti šmudlám. Už pár let. Ten čas strašně letí, co? Ehm.

Byla jsem takhle jednoho dne ve stánku, v tu chvíli sama, smažím si tam hranolky, když jde kolem dědek. Ošuntělej, zarostlej. A ptá se mě, jestlipak vím, proč přišla tahle epidemie corony. “Protože nemáme přirozenýho nepřítele!”, poučil mě skrz šedý plnovous a já od friťáku přikyvovala. 

"Jsem přespolní, chodím tudy denně, ještě mi na to nepřišli."

"Hmm, to je dobře," na to já.

"Ale stejně, co my si o sobě myslíme? Jsme jedinej tvor na světě, kterej vědomě a cíleně ničí planetu! Jakým právem si říkáme Homo sapiens?!" Rozčilil se skoro.

A pokračoval, nepotřeboval vést dialog, vystačil si s posluchačem. Takže já dál přitakávala nad friťákem a on jel: "Já kvůli týhle jejich akci přišel o práci, tejden jsem se nemyl, spávám v montérský buňce... Víte, co to je? Tejden se nemejt?"

Kroutím hlavou, že nevím. Díky Bohu.

"Já jsem automechanik. Tohle je vaše auto?" Ukázal na auto Dana.

"Ne, já parkuju támhle!" Ukázala jsem o kus dál.

"A máte všechno v pořádku? Nepotřebuje to něco?"

A v tom mi to bliklo! Řekni mu to! Řekni o mokrých botách, řekni, že už to trvá léta a sere tě to. I když ne zase tolik, abys to aktivně řešila... Třeba je to příležitost poslaná do cesty - no tak ji využij!

"A tak to víte, že by se našlo." Vybalila jsem to následně celý.

Když na to řekl: "Hoďte mi klíčky!", přišlo mi to v tu chvíli jen jako logická reakce...

Div jsem si nepromnula ruce, jaký mě potkalo štěstí.

Chudák chlap ve srabu (snad ne se svrabem) s šikovnýma rukama, tak si pomůžeme vzájemně, ne? Když je navíc ten nouzovej stav!

Vrátil se Dan do stánku a nemohl si nevšimnout, že mi v autě někdo úřaduje. Hodil na mě takový tázavý pohled, už když přicházel.

"To je úplně v pořádku, pán mi opraví to protejkací ostřikování, víš."

Nekomentoval to. 

Pak přišla Kiki, alias paní Stánková a komentovala to: "Jestli ti to tenhle děda opraví, když to nezvládli v servisu, máš u mě plnou Sportku. I s šancí!"

Pak mi pán přišel klíček vrátit s tím, že se vrátí zítra a to s nářadím. Přesně ví, o co tam jde a co je potřeba. Mám já to ale štěstí!

Následující poledne, přesně při otvíračce, stanul před stánkem. S brašnou. Půjčila jsem mu klíče a těšila se, jak se brzy celá věc vyřeší. A to jenom proto, že jsem o problému mluvila. Kdo se kdy zeptá, jestli máš na autě všechno v pořádku? To je osud prostě.

A že je to momentálně bezďák? Chudák to je! Jasně, že smrdí, když se nemůže mejt. Jasně, že je zarostlej - ale umí! Vyprávěl, jak dělal v automobilce, bral velký peníze. A teď nabízí svý dovednosti, aktivně hledá práci... 

Do setmění makal. S přestávkami na burger, kávu, hranolky. Ze stánku. Pobídla jsem ho, ať se na můj účet občerství. Oblíbil si cibulovo-česnekový dip. Jako já. Jen ty vousy mu překážely. Říkal, že se mu pletou do huby, když si dává sousto a kazej mu chuť. Že si mastný ruce, a kdoví jaký ještě, otíral do kalhot, v kterých pak vysedával na mém sedadle při štrachání se pod volantem, jsem se snažila přehlížet. 

Myslela jsem, že do večera bude hotovo, ale musí přijít i zítra. Dneska jen zjistil, že hadička je samá díra a do zítra sežene novou. Kde? Když řekl, že sežene, nebudu ho zpovídat. Nazítří přišel znovu, začal burgerem s colou. Ta plechovka pak stála na střeše mýho auta celý odpoledne. Snad aby měl jistotu, že se mu nevyleje, auto mi udělal nepojízdným. Vyndal baterii, vlastně nevím proč. Dal ji dobíjet k Danovi na dvůr. Asi to holt byla potřeba!

Jenže pak navečer, když měl všechny vyndaný součástky znovu poskládaný pod kapotou, nešlo mu nastartovat. Říkal, že je z toho jelen. Volal Dana, aby mu ukázal, že všechno zapojil správně. Ale přišel na to. Zřejmě se voda UŽ dostala do elektřiny, což reálně hrozilo celou dobu! Takže jsem hodně riskovala. On teď zajde poradit s elektrikářem. Hned je zpátky!

Kolik pohledů od Kiki i Dana jsem zaznamenala, spočítáno nemám. 

Tím spíš, když odbyla sedmá a chlápek nikde. Stánek se zavřel a my šli domů. Já tedy pěšky.

Adriánek byl zrovna u jeho táty, tak jsem si po sprše otevřela pivo a hodila nohy na stůl. Zkrátka jako pravá dáma. V tom někdo klepe na dveře. Venku už tma, tak koho to sem čerti... 

Otevřela jsem okno a slyším: "Jste to vy? Tak tady bydlíte!"

Konsternovaně jsem přitakala. Zas mu to stačilo.

Přišel až k oknu a konečně vypnul baterku, co mi s ní svítil do ksichtu, aby mě poznal. Je fakt, že už jsem byla odlíčená.

"Já vám musim něco říct," začal svou řeč. "Chlap, co nesplní slib, neni chlap!"

Dobře, je mi čtyřicet, tohle už vim - dál?

"Takže já byl u elektrikáře a ten mi potvrdil, co jsem vám říkal. Že je moc dobře, že jsem vám to opravil, protože hrozilo, že by vám to zkratovalo za jízdy a klidně byste vyhořela nebo by se zablokoval volant... Já to teď musim vysušit - proto zítra doneste fén."

Na to jsem se napila a nabídla mu taky jedno. Kupodivu odmítl, ale přál si kafe. Což je snad ještě na dýl. S mým kávovarem. Nevim proč, jo, ale v tu chvíli už jsem tušila, že vám o něm budu psát.

Že to spíš nedopadne, než dopadne. Že zkrátka budu platit Sportku.

Vykládal mi pak dlouho. O sobě. O jeho kariéře. Jak umí i kreslit, že jím překreslená Mona Lisa visí u nějakýho oligarchy v Moskvě a dostal za ni snad dvě stě tisíc. A že těžký peníze mu dávaly i servisy, kde vyřešil každou potíž. Ani majitel si nevěděl rady, jak napravit karoserii. Až šel kolem on...

Taky jsem se dověděla, jak vypadá klinická smrt, protože tu taky zažil. A letěl jako světluška tunelem z korun stromů, za sluncem a když k němu doletěl, ocitnul se nad vlastním tělem a viděl, jak leží ofáčovaný, samá hadička, na přístrojích... A pak se na sebe šel podívat víc zblízka, až do sebe znovu vstoupil a v tu chvíli přišel k vědomí. Což mu potvrdil neurolog. Zkrátka samý zajímavý historky pro mě měl.

Poslouchala jsem ho od stolu a on vyprávěl z pod otevřenýho okna, kde seděl na polenu. To už jsem tak nějak celá já, že tam neklečí mladík s mandolínou, ale dědek s plnou kapsou životních příběhů. 

Den třetí. Burger ze stánku, hrany s cibulovo česnekovym a v podpaží deku.

“Dneska už to pojede!” hlásal. A pak byl zas večer, já šla domů a on s tím najednou přijel. Tak přece!

"Tak to máte opravený! Vážně to bylo tou vodou. Tady máte fén. Měla jste velký štěstí, že se vám za ty roky nestalo neštěstí!"

"Super, tak moc děkuju!" Zvolala jsem překvapeně. Jak my mu křivdili! Můj prvotní pocit byl správnej, chudák chlap, oběť doby.

"Kolik vám dám?"

"Matko samoživitelko... Dáte mi pětistovku?"

"Jé, tak to je parádní cena! Tady máte..."

Dostal o tři sta víc, jakou jsem měla radost. I z toho, že opravdoví chlapi ještě jsou. Kdepak mladíci s mandolínou! Pche!

Když odcházel, dívala jsem se za ním a tyhle myšlenky mi běžely hlavou. Jak snadno by ho člověk zavrhl. Ukřivdil mu. Nevyužil by jeho umu z povrchních důvodů. A že všechny ty pochybnosti Kiki a Dana, nakonec i moje, byly zbytečný. Dobrej chlap to byl.

Jediný, co jsem nepřekonala, byl ten smrad. Štítila jsem se do svýho auta sednout. Maminka mi nabídla dezinfekční sprej, ale než mi ho doručila přes Kiki, byl další den. A hned po hrubý očistě kabiny jsem začala testovat stěrače. Stříká to! To je krása, když ti nic neteče po nohou a všechno funguje tak, jak má! Libovala jsem si, než jsem ucítila nějaký vlhko od nohou. To ne.

Aniž bych se pohledem přesvědčila, bylo mi jasný úplně všechno.

A kolik v tom stánku asi prožral? A kolikrát si utřel ruce od burgeru do sedačky? A co když něco posral a teprve teď se za jízdy něco stane?

Ty peníze se jevily jako nejmenší ztráta.

DOPRDELE DOPRDELE DOPRDELE.

Pak jsem se konečne sehnula a z pod volantu vytáhla kus deky. Tý jeho deky. A za ním hned další kus. Kusy starý promáčený deky. 

Pořídila jsem foto a poslala ho Kiki s otázkou: "Prosim tě, řekni mi, že to jenom neucpal dekou!"

Zpátky mi přišel smích a zase jenom smích. To se asi přidal i Dan.

A tak jsem si objednala důkladný čištění interiérů vozidel, a když bylo čisto, dojela jsem vsadit jednu plnou. S šancí.

Štěstí šlo kolem stánku...                      

                      Oprava dekou

 

Ale nemyslete si, celou dobu jsme si auto z okna      hlídali! :))

Nehoupej stánkem, Dane!

 

Vrátím se k tomu, jak jsem vám psala o svých respondentech k rozhovorům. Po nějakém čase musím říct, že všechno je jinak. A dodat povzdech: Jak jsem byla naivní!

Když jsem si myslela, že souhlas s rozhovorem znamená tutovka, že rozhovor bude. To neznáte naše celebrity… Řeknou jo a od té chvíle nemají čas. A vůbec je nezajímá, že jste pro ně hodinu tvořila otázky na míru, že jste si o nich načetla, zjišťovala, dala si práci. A když se připomínáte, úplně cítíte, jak jste otravná. Dotěrný hmyz, kterým nechcete být.

Když se takhle odmlčel Patrik Hezucký, a nikdo jiný nebyl narychlo k sehnání, málem jsem to vzdala. Psala jsem do redakce, že je to těžší, než jsem si představovala a že bohužel nemám nikoho. Žádný rozhovor. Šéfka nato, že se mám obrnit a zkusit kohokoliv, byť nakonec nepůjde o dvojici umělců, jak prioritně chce. Zbývaly tři dny do uzávěrky, když jsem dostala „volnou ruku“. Nemusím shánět dvojici. A vím, že brácha se zná s klukem, co jako dítě hrál jednoho z těch, kterých „bylo pět“.

No tak sem s ním!

„Dobře, zeptám se ho a případně vás propojím,“ slíbil Tom. Mladík souhlasil, a ačkoliv dávno nehraje a jako hvězda se necítí, ozval se mi, a ještě ten večer jsme spolu po telefonu proklábosili asi hodinu. Odpovídal na moje otázky a vyprávěl tak zajímavý historky, včetně toho, jak se vůbec dostal k natáčení, kde ještě hrál, co nakonec vystudoval i jak žije dneska, že mi přišlo hrozně líto, když šéfka napsala, že na poslední chvíli sehnala dvojici. Nezajímavou dvojici, z mýho pohledu. Protože ani jednoho z páru neznám a nikdy jsem o nich neslyšela. Navíc jsem měla materiál, co stál hodně za to. Za uveřejnění a přečtení. Byla jsem o tom přesvědčená už po pár minutách rozhovoru, že nejde o nějakou náhražku, ale o naprosto plnohodnotný dialog. Nicméně, v aktuálním čísle vyšel rozhovor s tou dvojicí.

Holt, jakmile bude k mání dvojice, dostane vždycky přednost. Čeněk Jirsák může být leda uvnitř, jako součást magazínového čtení, ne na titulce. Přijde mi to dost škoda. Ale co nadělám, můj časák to není. A tak napříště sháním znovu dvojici. Spočívá to opět v tom, obeslat přes sociální sítě či maily slavné dvojice umělců nebo zkrátka známých osobností. Z padesátky obeslaných zareagovala jediná. Zuzana Belohorcová. Namluvila mi milou hlasovou zprávu, že do toho s manželem jdou a ať pošlu otázky. I přesto, že on je ve Španělsku a ona v Bratislavě. Ukázalo se, že když se chce, všechno jde. Pár dní nato jsem měla hodinový telefonát číslo dvě. Tentokrát s Vlastou Hájkem, jejím mužem. Vyprávěl o úprku z USA, vzpomínal na seznámení se svou ženou, srovnával zdravotnictví mezi kontinenty, zkrátka vyčerpávajícím, a hlavně upřímným způsobem odpovídal na všechny moje otázky. A já zjistila, že mě tenhle způsob rozhovoru prostě baví. Po telefonu, když jsme oba připravení a hovor si smím nahrávat. Jo, ano, nevyjde to na první dohodnutý termín. Zavolám v domluvených sedm a teprve přijíždí domů. Zavolám za doporučenou čtvrt hodinu a furt nic. Další den se znovu netrefím – ale! Zavolá mi zpátky a vyzve mě: „Tak pojďme!“

„Víte, já jsem právě ve stánku, smažím hranolky, můžeme si zavolat večer?“ :))

 

Další téma, co tu dneska mám, je právě stánek. Nevím proč, ale jsem opět v pozici ne nepodobné té butikové. Minimálně si mě Kiki s Danem stejně dobírají. Je pravda, že důvod by i měli. Já totiž zjistila, že mám problém s počty. S počty ve stresu. A nejen já to zjistila… Dali mi k ruce kalkulačku, abych rychle věděla, kolik vrátit na tisícovku, když mám dostat jen 178,-. Například.

Dobře, dobře, já vím, že je to pro první třídu, ale připočtěme tu trému!

Do toho neklid. Dan na mě od grilu mluví, jestli jsem zjistila, jaký chce zákazník dip a na zákazníka přese mě volá, jestli chce burger víc nebo míň propečený, zákazník mi současně nabízí nějaký prachy navíc, jestli mi to prej pomůže, což absolutně nechápu, proč by jako mělo… Prostě teď všichni ticho, než to tady spočítám!

Když chvíli nikdo nechodí, dostávám příklady na procvičenou. Kiki, která zastává nejvyšší post paní „Stánkové“, péruje Dana, který si celou dobu jen myslí, že šéf jeho stánku je on, jestli má všeho dost, jestli očekává, že může najednou přijít větší objednávka, jestli objednal, co dochází atd. Dan se nejprve vzpouzí, aby mu dala pokoj, že ho kontrolovat nemusí, Kiki se zlobí, že ze zkušenosti s ním ví, že musí, Dan s sebou otráveně řízne o stěnu, až se s námi stánek zakýve a Kiki zvolá: „A nehoupej stánkem, Dane!

Do toho ulicí prochází lidi, co právě opodál dojedli burgera. Kiki do mě dloubne: „Zeptej se jich, jak jim chutnalo!“

„Jak vám chutnalo?“ Volám na ně nečekaně.

Oni překvapeně kouknou, jako by chtěli odvětit, co je mi do toho a Kiki se rozesměje. A Dan, který neslyšel, že mě na dotaz navedla, mi povídá: „Ty se jich ptáš, jako bych do toho burgeru mlel psí hovna a oni to nepoznali!“

Tak takhle my se tam máme, samá legrace. Co na tom, že ze mě. Ty zápisky ze stánku si pak za rámeček nedají! :)

 

PS: Říkala jsem vám, že budu tetou po pátý? Tipněte si, od který ségry ;)

Čtenáře Koně a psa by zajímalo...

 Vím, že jsem vás dlouho neoblažila svým ostrovtipem, ale jak se snažím prorazit v branži, jo... Prostě to zabere dost času a to s nejistým výsledkem! 

Po úspěchu s prvním rozhovorem, viz předchozí článek, mi v redakci svěřili pozici rozhovorářky. Není to asi oficiální název, ale samostatný novinářský žánr to teda je! Rozhovor. S celebritou. S celebritami! Ideálně totiž s uměleckými dvojicemi. Tak znělo zadání. A že na to mám deset dní. Pak je uzávěrka březnovýho čísla. Jelikož jsem ráda za tu příležitost, ani mě nenapadne něco namítat (nebo se třeba nemístně ptát, proč mi to nezadali dřív, když jde o dvouměsíčník). Měla jsem velkou radost. 

A velký oči.

Prostě napíšu známým osobnostem, které na sebe mají uvedený mail, anebo i rovnou přes sociální sítě, pěkně je poprosím, zda by dali našemu magazínu interview a pak budu jen čekat a třídit, koho vyzpovídám první. Pěkně popořadě, jak se mi přihlásí, žádný předbíhání, jako!

Poprosila jsem doma, aby mi dali tipy. Koho by se chtěli na něco zeptat - no? Šup! Lítala hvězdná jména, a Zuzka navrhla dokonce dvojici Mareš - Hezucký. Zasmála jsem se. Běžte za nima s rozhovorem pro časopis Moje lékárna prostě. To je jako když jsem z Koně a psa.

Ale tak zkusila jsem je taky.

A čekám. Čekám... 

"No nic, Adriánku, tak půjdem na ty boby, nebudem dřepět doma a čekat na celebritu..."

Po návratu hned kontroluju mail. A tam nic.

To je divný... (Fakt je?:))

 Když to hodně zkrátím, tak jediný, kdo rozhovor potvrdil, byl Patrik Hezucký. Nemohla jsem uvěřit (to se mi poslední dobou děje docela často). Tahle dvojka moderátorů je tou poslední, odkud bych čekala reakci. A že by se se mnou vůbec bavili. Potažmo tedy s Mojí lékárnou :)))

A tak jsem celou noc smolila otázky. Kurva, absolutně nevim, na co se ptát. (Zjistila jsem.)

"Zuzi, tak jakej by byl ten tvůj dotaz, když se teda ozvali!"

"Jestli s nima můžeš moderovat Ranní show!" Napsala mi.

"Proto jsem je měla zkusit?" Zděsila jsem se.

"Přesně proto!" Odepsala se smajlíkem a já byla nahraná. Na fórky nemám čas. Navíc ve škole říkali, že mi nejde Š. Měla bych chodit na logopedii. Asi. Kiki připsala další fórek, ať jim tam řeknu, že Š vyslovuju čistě, a řeknu "MAREŠ", tak jako po mym, (což je ale podle mě úplně normálně!), každopádně odložila jsem mobil a vydala se vstříc nezbytnýmu. 

Holt si ty dva nastudovat. Protože to není jen tak, ptát se a nevědět o nich nic. 

Ségry je znají líp, než já. I vy určitě. Já totiž neznám nikoho, dá se říct. Ale s pomocí boží jsem otázky sepsala a poslala. 

Pak mi Kiki povídá, ať moc nepočítám s tím, že by mi odpovědi poslali do pěti dnů. Z redakce zrovna přišel dotaz, jestli se to stíhá. Zděsila jsem se znovu (taky se mi teď stává). Přece jim nemůžu psát, ať pohnou!

Neznáte někdo kurva někoho, přes koho bych se dostala k němu slavnýmu?

Kiki prohodila, že má kamarádku, která nazpívala duet s Mirem Žbirkou. Sem s ní!!! Sem s nimi!

Kamarádka byla přístupná a pomohla mi svým uměleckým životopisem, protože klást otázky někomu zcela neznámýmu, je těžší, než by se zdálo. Aby navíc došlo na jádro pudla, a čtenář se dověděl to podstatné. Ona tedy pochopitelně není zcela neznámá, ale tvoří tak nějak nepozorovaně, mimo mainstream, víte. Ale to se snad dovíte.

A teď se hraje o čas. Která dvojice to stihne dřív. Když obě, nechám výběr na redakci. Když žádná, mám asi padáka :))

Ale bylo to hezký!

...

Proč ses tak změnil?

Když jsem sama doma, často si k úklidu nebo k čemukoliv, pouštím českou muziku. Lucii, Kryštofa... Když je slyším, mám tichou výčitku, k první kapele, že skončila, k druhý, že se tak proměnila její tvorba. Původní písničky mě oslovovaly daleko víc. Mám takový soukromý tip, pokud jde o Krajča, že se mu líp tvořilo, když nebyl tak šťastnej, jako je (asi) teď. Bylo to takový víc z hloubi duše, řekla bych. Opravdovější. Je to škoda.

Pak mi psal Martin, že je už celej den bez telefonu. Že mu v autě zapadl někam mezi řadicí páku a nějakou škatuli nebo co. 

"Prosim tě, to chce pinzetu!" Radím.

"No tak s ní přijeď, já tak dlouhou nemám," vyzýval mě.

A že to pro mě byla výzva! Druhý den jsem se k němu vypravila. Dlouhou pinzetu? Tu totiž mám. Na vaření, respektive smažení. To nás učili na kurzu v Kulinářském institutu, že se pinzetou krásně ukotví maso k osmažení z boku.

Vzal mě do garáže, ať se prý předvedu. Já na to, "podívej se, tadyhlenc takhlenc," zajíždím pinzetou do malý škvíry, "kde je ten mobil? Vždyť ho tam ani nevidim..."

"Protože vidět neni! Zavolej mi na něj," nabádal mě.

"Tak ono se ani neví, kde je?" Podivila jsem se a pinzetu na maso odložila. 

Začala jsem se ručně zabývat poklopem té schránky, pod níž telefon vyzváněl. Zdálo se, že to půjde rozebrat, jen přijít na to, jak.

"Hele nech to bejt, je to plast, něco tam ulomíš..., " lamentoval opírajíc se z venčí o dveře řidiče. Pod ruce mi dovnitř neviděl.

"Neboj, neulomim!"

"Já chápu, že tobě je to vcelku jedno, že když náhodou ulomíš, tak řekneš OOU, sorry, já nechtěla!" 

"Jo, to bych řekla, no," musela jsem uznat.

"No, takže se na to vyser, já si s tim někam zajedu."

Jenže to by tak hrálo, abych tu jen marnila čas, takhle před zkouškama. Tohle prostě musí jít nějak vyndat, vypáčit... 

"JÓ! Hele!" Křičím radostně.

"Jak se ti to povedlo?"

"Zabrala jsem. Nebojím se o to auto tolik, co ty, měls pravdu!"

Zvedla jsem uvolněný dekl řadicí páky a pod ním se odhalilo to zásadní - jen dva šrouby nás dělí od vyproštění jeho mobilu.

Jala jsem se mu ze sedadla popisovat, jak přesně ty šrouby vypadají: "Jsou to takový... jakoby hvězdy, ale s takovym širšim středem... asi budeš potřebovat nějakej jakoby... hvězdicovej šroubovák?"

"Já kurva vim, jak vypadá hvězdicovej šroub!!!" Upozornil mě přísně.

A jéje, mám co do činění s CHLAPEM... Respektive s egem. Který mám ale taky! Jenže já ho dovedu obratně (díky babičce) upozadnit...

"Jasný, jasný, a víš co? Já myslim, že líp si ty šrouby už vyndáš sám... Ty víš nejlíp, jakej vercajk na ně platí..."

"Aby ne!" Zahuhlal a šel vybírat ten správnej šroubovák, aby mě s ním v autě vystřídal.

Rozhodla jsem se, že mu budu svítit. Což mělo být taky velice důležitý (protože zas moje ego), kdyby si ale nerozsvítil na stropě... 

Za chvíli uvolnil ten dekl a telefon vytáhl. Nato mě zval na kafe. Povídám: "Hele dík, ale já tě teď asi spíš nechám o samotě s telefonem, po tom dni a půl odloučení."

Nechápavě zíral. 

"Co blbneš? Já nejsem ty, ani Kiki! Sociální sítě nejedu," ozřejmil mi pobaveně a šlo se na vánočku.

Jako já nemít přístup ke svýmu mobilu dva dny, tak se asi zbláznim. Docela dobrý, že jsou i lidi, co to dávaj. Nejsme na tom, jako lidstvo, tak zle! :)

Pak, s načechraným sebevědomím, že jsem prospěla chlapovi v technický záležitosti, i když jen proto, že jsem se nebála použít násilí, pustila jsem se do plnění svých školních zkoušek. Od rána to šlo jako po másle. Na rozdíl od spolužáků, naplánovala jsem si všechny zkoušky na jeden den. Protože zápis na ně probíhal v listopadu, kdy ještě nebylo jasný, že přijde další lockdown. Kdy jsem si tedy myslela, že budu muset do Ostravy. Na každou zkoušku zvlášť...

Nakonec jsem, s vypětím všech mně sloužících nervů, všechny testy zvládla. Psala jsem o tom domů. Tedy do naší whatsapp skupiny "s maminkou". A Kiki na to, ať k nim přeskočim na oslavu. Že je u nich brácha a otevřem víno...

Povídám si HURÁ! A skáču tam. Než se našel otvírák a v vybralo, na co budem koukat, vyprávěla jsem jí o škole. Jak je super. Jak mě baví. Jak je to něco přesně pro mě. Mně na míru! Rozplývala jsem se a Kiki se najednou otočila a bokem volá: "Hej Dane, už tam něco pusť!"

A teď bych vám chtěla vyprávět o svý první, ale úplně první práci pro skutečný médium. Pro časopis. Pro magazín. Dvouměsíčník. Vlastně jde o plátek, co se válí na parapetech lékáren. Některých. A je zadara.

Důležitý je na tom to, že jsem písemně přispěla do ČEHOKOLIV, co není můj blog.

Naše profesorka ze školy spravuje redakci magazínu, který se školy netýká. Protože nás tam vyučujou lidi "z branže". Tedy z médií. A napsala nám, studentům, že přijme nové redaktory. Výzvu zakončila otázkou: "Kdo se ujme rozhovoru s Richardem Krajčem?

s RICHARDEM KRAJČEM?

s    RICHARDEM    KRAJČEM  ?

s  RI CHAR DEM  KRAJ ČEM ?

s  R I CH A R D E M  K R A J Č E M ? !

Že bylo v závorce "a s jeho Karin" jsem absolutně nevnímala, v tu chvíli nepodstatné.

Viděla jsem ten, pro ostatní snad nenápadný a zapadlý dotaz, div ne se zvukovými efekty; zmnožený, zvětšený, psaný velkými tučnými písmeny. Zcela oslněná jsem zareagovala snad vteřinu po jeho zveřejnění.

"PANEBOŽE JÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"

Takže mi to dala.

"Vymyslete otázky na pana Krajča a jeho ženu a poté dejte rozhovoru formu. Je to pro lékárenský magazín, myslete na to. A neptejte se tak, aby mohli odpovědět jen ano nebo ne!"

Celá rozechvělá jsem přitakala. ANO MÁ PANÍ!

Jakože co že?! Můžu, smím - moment... já jsem oprávněna zhotovit dotazy pro Krajča?! TY VOLE! DO PRDELE! - Přesně tohle jsem si, nelžu vám - a vy mě z toho ani nepodezíráte - pomyslela.

Den předtím jsme ve škole probírali, jak takový novinový rozhovor vypadá, jaký jsou jeho náležitosti, úskalí, co je to perex, jaký má být titulek, medailonky, jak to celé pojmout, podat, neposrat...

Zkrátka se to celý zázračně sešlo - tedy až na to, že právě stojím za kasou butiku. Poslední den před uzavřením. 

Všichni pryč! Slevy skončily! Zavíráme krám! Leťte domů, čtěte knihy a noviny! Jdu se ptát Krajča, proč se tak změnil! Řvalo to ve mně preventivně na případné zákaznice, které naštěstí už asi doma byly. Protože na letišti naštěstí ne.

A tak jsem začala tvořit otázky. Přirozeně jsem nejdřív celou událost oznámila do s maminkou. Všichni včetně bráchy mi začali posílat náměty. I já jim předložila svoje.

"Hele, seš blbá?! Ptáš se jí (Karin) jestli se její knížka dobře prodává, když se všude píše, jakej je to bestseller? Prober se, jako!" Píše mi Kiki.

A maminka psala, že by jí skutečně zajímalo, jak to opravdu bylo s tím Gottem. Jak se to Richardovi tvořilo, s vědomím, že je to naposled...

Uznávám, že jak nedávám bulváru moc příležitostí mě zasáhnout, nemám jaksi zásadní info. Zato mám informátory!

Tudíž jsem stvořila dokonalé dotazy a vyčkávala odpovědí.

Za týden přišly. ONI SKUTEČNĚ ODPOVĚDĚLI!

Dál se dělo to, že jsem rozhovoru dávala tu formu. Zpřeházet podle potřeby otázky, dát tomu spád, nezasahovat přitom do odpovědí, jen opravit případné překlepy... Vymyslet titulek a pár úvodních vět. Taky medailonky. Musím říct, že tyhle mi jdou líp, než řekněme vepřové. Nehledě na pomoc od pinzety.

Z redakce přišla ještě jedna výzva, které jsem se chopila, a to dodat článek na téma povánoční detox, ale to už mě tolik nebavilo. Když to srovnám s rozhovorem. Já chci psát co chci, detox mě zrovna moc nebere... Ale holt redaktorka elév si nemůže vybírat! 

Jedna jiná paní profesorka nám, jako zápočtovou seminární práci, kromě testu, zadala téma "rozhovor". Vymyslet si ho nebo udělat třeba s bráchou, je to fuk. Hlavně ať má spád, hlavu a patu a všechno, co mít má.

Poslala jsem jí tenhle, a později mi došlo, že pokud mi ho zkritizuje, budu v háji dvojnásob. Nebude zápočet a vyjde mnou blbě vedenej rozhovor! Což je nesrovnatelně horší. Byla jsem jako na trní, než za pár dní přišla reakce:

"S chutí jsem si váš rozhovor přečetla, vaše práce je moc dobrá."

Takže jsem si tááákhle oddychla. A teprve bylo co slavit! Protože tohle je pro mě velká věc.

A jestli vás zajímá, co na můj dotaz Richard odpověděl, zajděte si pro ten plátek do lékárny. 

"Kiki, to se mi na tý škole děsně líbí, že můžu text z praxe uplatnit i ve škole! A že ta škola dává člověku zároveň zpětnou vazbu..."

"Dane! Pusť dětem ten Babyshark hlasitějc!"

Kam se schoval duch Vánoc?

Tak naše vánoce... Je už pravidlem, že nejvíc si vánoční atmosféru užívám, když žádný vánoce zdaleka nejsou. Takže v podobě těšení se. (Protože těšení je součástí zážitku, jak mě kdysi poučil dědeček, když se na oko zlobil, že jsme přijeli bez ohlášení.) 

Stane se to třeba v létě, nečekaně, když procházím lesem a zavoní mi smrček. To se hned vidím u stromečku. (Který je pak umělý a nevoní ani náhodou). Vybájím si kompletně celou vánoční atmosféru a říkám si, že letos to určitě vyjde.

Někdy v listopadu začnu s nadšením zdobit, péct perníčky, shánět dárky a taky nutně potřebovat všechny ozdoby, co kde míjím, stejně jako ubrousky, mašle, papíry a svíčky... 

Ráda bych řekla, že jsem na to kápla... Začali jsme na vánoce jezdit k babičce na chalupu. Ona je s mými vánocemi od dětství spjatá. Její výzdoba, cukroví, atmosféra... Tak kde to dneska je? Výzdoba je stejná, cukroví taky, i ten betlém... Přesto dál a dál jen hledám ducha vánoc. Ztracenýho ducha vánoc. Ani ve vaječňáku nebyl - ale je to o něco lepší. 

Adriánek problém s absencí atmošky nemá. Těší se na dárky a pořád o nich žvaní. Taky se z nějakýho pořadu dověděl, že Ježíše ukřižovali a pobrečel si. Myslím, že je to normální zrání.

Brzy mu bude šest a jelikož se znovu všechny obchody zavírají, měla jsem během vánočního týdne u babičky jeden důležitej úkol. A to, sehnat dekorace na narozeninovou oslavu. Balónky, talířky, kelímky... Jenže babička si nepřála, abychom kamkoliv chodili. Bojí se nákazy. A protože to chápeme, nechali jsme se před příjezdem k ní otestovat. Jenže teď fakt potřebuju ty oslavný prvky. Jak to udělat? Do obchodu nesmíme, jen do lesa. Tak jedem do lesa. Ale dneska autem a do nějakýho vzdálenějšího... Tahala jsem Adriánka přírodou, snažila jsem se, aby si pamatoval hlavně výlet a na nákup (rychlý nákup) rychle zapomněl. Přesto jsem mu radši zakázala o tom mluvit. 

"Babička se bojí korony, takže jí nesmíme vyprávět, že jsme byli nakoupit, dobře?"

"Tak jo!"

Šlo to hladce, už chápe, že někdy je potřeba, nechat si něco pro sebe. Jak říkám, pobírá rozumu.

"Tak kde jste všude chodili?" Zeptala se babička hned, jak jsme vešli do dveří.

"U rybníka a na poli. A ještě někde, ale to ti nesmíme říct!"

TAK PROČ TO ŘÍKÁŠ???

Na druhou stranu, co jsem čekala... Furt je mu ještě pět. Zajímalo by mě, jestli by to nenahlásil, kdybych to nezdůrazňovala.

Babička se naštěstí nezlobila, a když tak jen trochu, a to proto, že jsme jí nenabídli nákup, protože zrovna potřebuje kondenzovaný mléko - totiž do vaječňáku, kterýho už jsem vypila dvě láhve. Chce mi ho asi přidělat. K tomu pátrání po vánočním duchu.

Musím říct, že díky její péči a starání se o nás jako bychom byly děti oba, ne jen Adriánek, jsem si ty vánoce nakonec užila. Ale zrovna tak bych si užila jakýkoliv týden u naší milované a milující babičky. 

K vyvinutí nějaké činnosti, (kromě těch nepotřebných, jako vázat mašle na stromeček, lepit vánoční soby do oken nebo zapalovat purpuru a prskavky,) mě zaujala jen dvakrát. Poprvé, když prohlásila, že jde na ty řízky a já špatně rozuměla.

"Na třísky? Potřebuješ naštípat třísky?" Už jsem se skoro odebírala do kůlny. Protože štípat třísky se mi chtělo. Přišlo mi to dost vánoční. A v Praze to nemám.

A podruhý, když dělala jakési těsto a já se ptala, co to bude. Řekla, že pagáče ze slanýho těsta. A já rozuměla ze slavnýho. Už jsem chtěla začít pomáhat zjišťovat recept, když zopakovala slanýho a já už rozuměla. Tak jsem šla dokoukat pohádku. "Slavný těsto", zasmála se ještě z kuchyně. Ale byly hrozně dobrý i z neslavnýho, když je pak přinesla na stůl.

Takže jsme koukali na pohádky a já navíc popíjela ten vaječňák. Babička docela koukala, kolik toho zmůžu. Buď já piju hodně nebo ona málo.

Potěšilo mě pár neobyčejných zážitků. Sice ne vánočních - ale proč by ne...

Zavítali jsme do záchranný stanice pro zraněná zvířata, kam jsme jezdili celý léto, a donesli jim jablka a mrkev. Za to nám tam darovali jmelí, nádherný chvojí se jmelím plným bílých bobulek. Vlastně jsem nikdy větší nedostala. A letos až tohle, ač jsem sama darovala troje. (A darovala jsem bez rozmyslu i tohle - babičce. A ona si vzpomněla, že ho pro mě má taky...)

Pak se Adriánek mínil procházet po dně vypuštěnýho (SLAVNÝHO) rybníka Svět. V Třeboni. Přirozeně jsem mu to dovolila. Bláto bylo tak ztuhlý, že se do něj nepropadal, a tak jsem ho s klidem sledovala z mola, kam v letní sezóně připlouvá výletní parník. Za chvíli volá, že našel hračku a přinesl špinavou figurku námořníka. Asi kdysi někomu vypadla z té lodi. Tak si ji nechal pro štěstí.

Když jsme se před setměním vraceli kolem pivovaru k autu, všimla jsem si, že nám nad hlavami poletuje netopýr. Prostě normálně netopýr, ač je světlo. Kromě v ZOO jsem ho nikdy neviděla, Adriánek tuplem ne, takže jsme tam dobrou půl hodinu stáli a pozorovali ho. Vytrvale lítal dokola, docela nízko, a Áďa pokřikoval na kolemjdoucí: "Dámy a pánové, lítá tu netopýr!" (Ty dámy a pány má z televize - vývoj prostě ok.) A dámy a páni se taky zastavovali, a tak nás tam stála banda pozorovatelů, div jsme nevolali do zpráv. Když jsem poslala zkrácený video poletujícího netopýra našim a ségrám do naší komunikační skupiny "S maminkou", překvapivě nikdo nereagoval. Možná měli plno práce s chystáním Vánoc. Protože nemůžu uvěřit, že by je divokej netopýr takhle strašně nezajímal.

To já měla na Štědrej den jedinej úkol, přichystat stůl k večeři. Vzpomněla jsem si, jak mě nedávno ségry pozvaly do luxusní restaurace, když se něco zas slavilo. Protože tam jsem si zas vzpomínala na babiččinu kuchyni. Tak asi aby se to vyrovnalo. 

"Nemáš látkový ubrousky?" 

"Jenom papírový, Janičko," podávala mi babička troje vánoční na výběr. 

V Sasazu látkový byly. A instrukce holek zněla: "Šup s nim na klín. - A nediv se tak všemu!"

Hůlky jsem po babičce nechtěla, i když vím, že je má. Naučím se jimi jindy. Než na kaprovi se salátem.

Pak jsem měnila svíčky ve čtyřramenném svícnu a jedno rameno mi zůstalo v ruce. Babička se nezlobila a postavila trojramenný svícen ke zdi. Konečně se k ní dal přišoupnout úplně. Ušetří se místo.

Každoročně o Štědré noci jezdívám na půlnoční. A když to nejde, udělám si ji improvizovanou v podobě soukromýho rozjímání u kříže, třeba u takovýho, co stojí vedle kapličky na návsi...

"Babičko, jdu se vánočně cournout," oznámila jsem, když už si Adriánek hrál s naježenýma hračkama a babička ho láskyplně pozorovala. Nebyla proti, ale tak nedůvěřivě si mě změřila pohledem. Možná myslela, že mám nějaký noční rande. Je fakt, že nevím o nikom, kdo by šel v noci sám ke křížku. Byla jsem tam jediná, všude ticho, svatá noc... Jen výzdoba z oken blikala a já měla konečně vánoční náladu. Jen když šel někdo se psem, radši jsem zalezla do výklenku v klenbě kapličky. To vám bylo tak vzrušující! Někdo mě tam vidět, bude myslet, že jsem magor. Nebo že mám rande. A nechci, aby mě dotyčnej našel. Takže magor :)

Domů jsem si přivezla novej vaječňák, protože to salko jsme nakonec taky koupili, a u maminky jsem rozbila už jen skleničku. Střepy jsem měla v rybě - teď by se možná ty hůlky hodily. Pak jsme rozbalovali dárky a děti klasicky hulákaly a nadšeně pobíhaly pod stromečkem. Tedy dělaly přesně to, čemu jsme se chtěli letos vyhnout a proč jsme chtěli, aby se dárky rozbalovaly postupně. Zuzka se to chvíli snažila organizovat: "Tak teď Adriánek - pojďme se všichni podívat, co dostal..."

"Hmmm, hezký. A můžu teď já?" Křičela Violka.

"Né, já!" Volá Marianka.

"Prosím teď já!" Volal znovu Adriánek. Protože Julinka měla nějaký pořadník někde a rozbalovala si po svym.

A tak to s nimi Zuzka vzdala. Ačkoliv já mám ten rodinnej blázinec docela ráda.

Tak kam se schoval ten duch Vánoc? 

Procházela jsem se večerní, vánočně nazdobenou Třeboní, jedla kapra a salát z babiččiny kuchyně, stála v noci u kříže pod kapličkou, na Vánoce mnohokrát připíjela, vánoční koledy na návsi od dětí poslouchala. Lesem chodila, srnky viděla. Prskavky rozsvěcela, svíčky zapalovala, dárky balila, betlém zblízka studovala, abych synkovi přiblížila, kudy kdo přichází a co nese. Pohádky shlédla, zvyky dělala (vdávat se ani v novym roce nebudu). I jmelí nakonec dostala.

Přesto musím říct, že počínaje tím letním zavoněním smrčku u lesní cesty, přes zdobení perníčků a později stromečku, až do poslední kapky vaječňáku, ducha Vánoc jsem zatím znovu nenašla. Ale jak tak pozoruju ty naše děti, mám takovej dojem, že o něm něco ví...

"Hele, Kiki, koukni jak v tom vypadám a řekni mi, že to nemám od tebe!"

"Jako musim uznat, že v krámu to vypadalo líp, než na tobě... Ale mělas mě vidět v tom od tebe!"

"A jedu nakoupit, chceš něco?"

"Jo, čokoládovej puding, Julinka teď nic jinýho nesnídá."

Vezu pět čoko pudingů v prášku.

"Tohle nechci, toho mám tři prdele a nikdo to nejí."

"Ale dyť..."

"Ježiš, tys myslela, že chci takovýhle? Né, já myslela ty chlazený dezerty..."

Hodně štěstí, zdraví, lásky, pohody, splněných přání a úsměvů v roce 2021 přeju vám všem 

- a děkuju za přízeň.

Jana

Námořníček

Vánoční Třeboň

Ne, to nebude všechno pro mě - vezu domů všem!:))

Na vánoce pokolikáty?

Můžu teď já?

Ne!

Sasazu - děsně nóbl podnik

Úžasně nepraktická

 Poslední dobou se cítím nějak nepříjemně roztříštěná. Sice nemám práci, vzhledem k zavřeným letištním butikům, přesto nevím, co dřív! Kam směřovat svou pozornost. Jestli propagovat knížku, tedy důsledně - věnovat se příspěvkům na sociální sítě, snažit se dostat zase k nějakýmu rozhovoru někde, což znamená psát prosebný až vnucovací maily, PR články, řešit fotky... nebo se učit do školy a sepisovat seminární práce, kterých máme zadáno víc, než dost (na můj vkus), nebo předvánočně uklízet, žehlit, zdobit, dárky balit, péct, hrát si a učit se s Adriankem nebo si dokonce hledat novou práci... Případně si psát, jako teď, což mě jaksi baví nejvíc. Prostě mám velký dilema. A tak nejčastěji sedím a nevím, co dřív :))

K té práci... I když se butiky brzy otevřou, a i když už mám naplánovaný nějaký směny, všichni dávno víme, že to není práce pro mě a měla bych dělat něco jinýho. Já myslela psát, ale to se ukázalo jako běh na dlouhou trať. Jakože JEŠTĚ mě to živit nebude, počítám. Stále nemám to jméno, stále jsem začínající spisovatelka - už dobrých deset let! A tak se zdá jako důležité, prosazovat knížku, kde se dá. Jenže tam je zároveň můj kámen úrazu, marketingová negramotnost, ač se ho ve škole učíme a teorii chápu. Marketing jsem měla už na střední, jenže když nemáš obchodního ducha, tak ho prostě mít nebudeš. Já jedu všechno podle citu a i z butikovkových příběhů je patrný, že se v oblasti prodeje vůbec nechytám.

Táta říkal: "Vždyť máš obchodku, tak dělej účetnictví!" A já na to: "Strany má dáti a dal mi nikdy, NIKDY, nevyšly, ani u maturity, jestli vzpomínáš."

Jak by mohl na mý studia zapomenout...

Takže tudy cesta nevede. Na řemeslo jsem málo zručná, neboli všichni všechno umí líp. 

Psaní. Jo to už jsem říkala, že neuživí.

Dál tu máme moje nahodilé nápady, jako tramvajačka. Když se doma všichni dost nasmáli, Kiki vyhledala na instagramu účet nějaké tramvajačky a oznámila mi, že hašteg je ohraný. TAK TO NIC!

Psaní. Neuživí. Dál.

Stála jsem frontu na poště a napadlo mě, že se normálně zeptám na teplý místečko tam. (Mám přece tu obchodku, že jo). Jednoduchou kancelařinu bych mohla zvládnout, razítka, známky, todleto.

No a z fronty vyslechnu pár stejných otázek zpoza okýnka směrem k zákazníkům: "Chcete to prioritně nebo stačí ekonomicky?" 

Lidi se většinou zamyslí a řeknou prioritně, protože pošťačka dodá, že to je tak do dvou dnů. 

To je mi zajímavá novinka, dřív šly dva dny všechny doporučený dopisy...

Pak přijdu na řadu, chci taky poslat dopis doporučeně, a úřednice se obligátně zeptá, jestli prioritně nebo ekonomicky. Já na to, že prostě normálně doporučeně - tedy se zárukou, že to dojde. 

"No to ano, ale já potřebuju vědět, jestli si to přejete prioritně, neboli rychle nebo vám stačí ekonomicky."

Už to ve mě vřelo. 

"Kdybych si přála nějak expresně, tak si řeknu sama! Chci to prostě jenom doručit!"

"Musíte mi jasně říct, jestli prioritně nebo stačí ekonomicky."

Jenže mě hrozně štvalo to slovo "stačí".

"Jak jako stačí?"

"Prostě třeba do týdne nebo i dýl, to záleží," dostala mě.

"Dřív to šlo rychleji, takže teď to tady zpomalujete nebo jak? Když řeknu ekonomicky, tak to pošlete až za tejden?!"

"Podívejte se, dokud mi neřeknete, jestli prioritně nebo ekonomicky, tak vám to nevezmu," srala mě dál.

A já ji taky, protože jsem se šprajcla a prostě nepovim.

"Mě nezajímá vaše nová vydřidušská služba! Chci doporučeně postaru. Stačí, když to dojde! Přeberte si to sama! Prostě JEN doporučeně!"

A jelikož za mnou byla už fronta, pošťačka něco zaprskala a poslala mi to ekonomicky. 

A při placení jsem si vzpomněla, že jsem se chtěla zeptat na tu práci.

Představila jsem si, jak teď zahlásim dotaz: "A můžu u vás dělat?"

Takže pošta taky nic.

Škoda, mám to přitom kousek.

Kiki mi radila, zapojit do budování svýho jména toho křečka, a taky kočku. S informací o mém věku. Jsem prý originální čtyřicátnice, bez chlapa, zato s křečkem, takže by na to možná šla přes tohle. A taky krz mou neohrabanost v domácnosti - ač se snažím, ale shora jste sami četli, že všechny ty mý záležitosti maj prostě časový priority a zrovna ten úklid řešim ekonomicky. Zato dovedu zpracovat stříhat videa a tvořit celé prezentace v power pointu. Obratně si poradím s úpravou fotek. Krásnej fejeton do školy jsem napsala, pochválená byla. Perníčky pěkně nazdobila, křečkovi bydlení zútulnila. 

Došla jsem k závěru, že jsem asi nepraktická žena. Nechápu, po kom. Maminka i babička jsou úplný opak, ty vaří, pečou, naklizeno mají, pletou, šijou, smýšlejí hospodárně, prakticky. Ségry celkem taky, jen já - o tom jen píšu.

"Kiki, už to mám! Přejmenuju se na nepraktickou ženu!" Píšu jí zprávu na instagramu.

"Jo, máš to. Potvrzuju! Jsi úžasně nepraktická!"

Otevřela jsem úpravy profilu a pokusila se přepsat svý civilní jméno.

Vyskočilo na mě upozornění: Toto jméno není k dispozici!

Ach jo, posteskla jsem si, když v tom se nepochopitelně objevil můj účet s novým názvem neprakticka_zena.

? ? ?

Představila jsem si, jak jméno prostě bylo obsazený, ale dotyčný bylo odebráno, protože jsem se k tomu (konečně) přihlásila já. 

Instáč: Jméno nepraktická žena sice už k dispozici nemám, ale vydrž mi - na, tady to máš!

Takže to pojede, zaujmu coby čtyřicátnice s křečkem, lidi bude bavit nepraktická žena, tím se zvýší prodej Butikovek a budu moct konečně psát.

Doufám, že to vyjde, nerada bych podnikala další psí kusy. Ačkoliv teď úplně lžu, psí kusy jsou moje parketa asi tak ze všeho nejvíc...

Elza a Máša

Tohle kouzlo nestálo za to...

Insta True Story

Maminka: "Prosim tě, nekupuj mu křečka, neblbni, smrdí to, musíš to čistit, nemůžeš nikam odjet, nedělej si zbytečný starosti."

Já: "Ale když on ho tak chce..." 

Hlava mi servíruje představy nakoukaný z youtube a hned připojí i cool heštěgy: 

• křeček se radostně prohání námi vyrobeným bludištěm z kartonu (#bludisteprokrecka)

 • křeček uléhá na kočce, pod kočkou, vedle kočky, která ho mateřsky přijímá (#truelovestory)

 • křeček nosí maličkou Santovu čepici (#vanocnikrecek)

 • zkrátka Instakrecek 

Za pár dlouhých dní plných zvažování:

Já: "JUPÍ! Tak už ho máme - všichni se radujme! Děti svolejme!"

Děti: "Hele, tady má něco červenýho..."

Já: "Ukažte... Co to kurva..."

Dotaz pro Google: červení broučci na křečkovi

Odpověď Googlu: paraziti, napadají i lidi... BRRRR!

Maminky mobil: "tút, tút, - ano?"

Já: "Mami, prosim tě, nemáš nějakej difusil pro zvířata?"

Maminka: "Vaše kočka má blechy a bojíš se, že nakazí křečka?"

Já: "Ne, to vůbec! Co tě nemá. Je to úplně naopak..."

Tvoříme bludiště. Z krabice. Stříhat tvrdý karton Adrianek ještě nezvládne. A taky se vzteká, že bludiště slepuju a vůbec tak nějak celkově vyrábím já. Je krásný, velký. Protože mě to děsně baví, nevnímám jeho narůstající nesouhlas přecházející v pláč. 

"Co brečíš?" Všimnu si konečně.

"Já to chtěl dělat sám!"

"Ježiši, tak to dělej, prosim!" (Otvírám si víno)

"Ale já to neumim, fňuk"

"No tak vidíš, musim to dělat já!"

"Já to zvládnu! Slibuju!" Křičí Adrianek a bleskurychle otvírá vteřinový lepidlo (shledala jsem ho na ty kartony ideální), zatímco já si nalévám dvojku. Óká, trojku. Moc tubičku zmáčknul, slepuje si prsty, stříká mu to i na zem, popadá mě amok. Myjem si ruce, rozlepuju prstíky, on řve. Asi jsem ho vyděsila provoláním, že tohle lepidlo drží navždy.

Konečně uvěřil, že bludiště zvládne jenom máma a spokojí se s režií. Ale musím začít znova.

Když máme hotovo, slavnostně vkládá křečka na start. Ten ale nechápe, kudy a proč má z týhle místnosti odejít. Nedá se mu to vysvětlit. Nechce nám vyhovět, chce si dělat, co chce.

Nechává za sebou myší bobky a dokonce louži. V jednom z pokojů, kam jsme ho ručně přemístili.

Nebaví ho to, ale Adrianka jo. Sice se ho (nepochopitelně) bojí vzít do dlaní, ale nevzdává to s ním. A já pomalu přicházím o iluze. Ani tu čapku si nenechá dát! A taky je dost rychlej, (insta)snímky jsou rozmazaný. Zatím tedy celkem mimo moje vize. A taky mě posral. Kočka Máša je ve střehu, krčí se a plazí kolem bludiště. Bojím se, že epizoda "křeček" nepotrvá dlouho. Myslím, že je to jen na ní.

Kdy nám předvede trueLIFEstory.

•••

                      Insta křeček a já (taky insta)

                                Seznamování

                                            

                                      Start!

Kráva, článek první

 Vítám svý čtenáře na nový adrese, a hned vám musím říct, že je strašně divný, takhle si někam přehodit blog, jako by se nechumelilo. Že to jako jde.

Totiž, ono to jde, technicky je proveditelný skoro cokoliv, ale jak komu! To je to. Ač mi z původního serveru (Blog.cz, pozn. aut.) chodily rady, jak na to, nepomáhalo to. A to jsem se, myslím, dostala celkem daleko! Respektive do mnoha slepých uliček a zase zpět. Založit jinde jsem zvládla. Ale to zálohování a přesun článků - ani po několika hodinách ne a ne to klapnout. Hodinách...

A tak jsem poprosila Martina, toho mýho nej kámoše, aby to dotáh. On si zřejmě myslel, že jsem se ani nepokusila, že hned otravuju, ale snad je to tak lepší. Než kdyby si moh prohlídnout, co všechno jsem učinila a s jakým výsledkem, a hlavně, kolik času jsem tomu dala.

Takže nejlepší je: "Hele, zas já, ta bloncka, co prostě neví, jak dál..."

A chlap už kasá rukávy, aby byl tomu křehkýmu, slabýmu a nebohýmu stvoření nápomocen.

(Jestli se taková fakt vidim? Já spíš, než on... ale z nějakýho důvodu to zabralo, jako pokaždý.)

Jinak, děkuju, že mě sem následujete, abyste si početli o dalších mých životních peripetiích, a jelikož jsem se, jak vidno, rozhodla jejich vyprávění nezanechat, (samozřejmě na vaše naléhání!), jedeme dál.

Niternice, ročník devátý, článek 969.

Jak už víte, tohle léto trávím ZASE na chalupě v Jižních Čechách, a po celé prázdniny jsem tzv. pendlerem. Jelikož vozívám Adriánka do Prahy jeho tátovi, a když mi ho po víkendu vrátí, vracíme se zpátky na jih.

Za babičkou, jejím psem Bobíkem, za naší maminkou, která tam rovněž tráví léto, no a za každým, kdo se tam přes prázdniny ukáže. Děsně je baví, že oproti nim jezdívám do Prahy v pátek a na chalupu v neděli. Připomeňme si, že naše rozvětvená rodina má v téže vsi hned několik chalup, takže v zastoupení "Pražáků na vsi" máme většinu. 

Přesto pořád udivujem. Když ještě Adriánek navštěvoval balet, nešlo to chápat zejména vesnickým klukům, (s basketem je na tom u nich hned líp). A teď jsme je s Kiki v hospodě dostaly zas. Vzaly jsme si pivo s sebou a odešly s ním na hřiště, co stojí za barákem. Kvůli dětem. Sedíme u dřevěnýho stolku v trávě, kecáme, děti pobíhaj kolem a já si najednou uvědomuju, že ze sebe už nějakou tu chvíli shazuju miniaturní broučky, co jsou tady úplně všude... "Hele, neni to náhodou klíště?" Natahuju paži s broukem ke Kiki očím a ona rozhodí rukama, že fakt neví, ale jdem radši okamžitě do prdele. Přesně takhle to řekla.

Svolaly jsme děti a stavily se ve výčepu zaplatit, a jak hospodskej sčítal naši útratu, vidim na sobě toho broučka zas.

"Koukni, je tohle klíště?"

"Né, neni, klid," usmál se Karel.

"Aha. My se bály, že jo, lezlo to tam po nás v houfech!"

A Kiki to rozvedla: "My totiž posíláme klíšťata, co si vytáhnem, na rozbor. Jestli nejsou infikovaný, víš."

"Prosim?" Přestal sčítat.

"No, člověk má aspoň jistotu! Akorát, že je to děsně drahý, dva hadry za jedno. Proto jsme z toho hřiště utekly, já už měla vidinu těch utracenejch tisíců, chápeš..."

Jenže nechápal a kroutil hlavou: "Ty vole. Tohle můžou dělat fakt jedině Pražáci."

I proto si myslim, že jsme tam tak trochu nepochopení.

Na druhou stranu se jim jeden nezavděčí - chci se svézt traktorem, nechápou to. Chci si zkusit krmit slepice, to samý. O kravách nemluvě. Jít na houby je krásně strávený dopoledne, kdežto oni prostě nasbíraj houby a jdou si je domu připravit. Nekochaj se. Neobjímaj stromy, nefotěj si les. Já jsem třeba stále lačná po čemkoliv venkovskym, co tamní život skýtá. 

Naštěští tam mám kamarády z dětských let, co dokážou nasytit tyhle mý neodbytný touhy. Loni v létě, na soutěži hasičů, mi jeden podává klíček od svýho traktoru, ať jdu jako na to. A dál viděl jen šmouhu, jakou rychlostí jsem tu příležitost využila.

Anebo třeba kydat, čepovat pivo. Pást. 

Zajímavý je, že když maminka se strejdou stloukají babičce dřevěný truhlíky podle inspirace z Pinterestu, koukám spíš, jak se zdekovat, než přidat ruku k dílu. Je děsný horko - radši si je jen vyfotim. Ať se jednou ví, kdo to stavěl. To je taky důležitý. A když mi 84letá babička uvaří obídek, a já k tomu dostanu chuť na rajčata z těch truhlíků, co už se v nich stačilo urodit, jdu si klidně ještě před usednutím ke stolu natrhat. Natolik vesnickýho ducha já mám. A natolik jsem ochotná potlačit hlad!

Ovšem ať mi babička hned nepodává hlubokou mísu s tím, abych to sklidila rovnou celý. To by mi jaksi vystydlo maso na talíři. Nechci teď sklízet úrodu, chci jen pár červených kuliček k obědu...

A tak to dopadá tak, že já si trhám do dlaně, zatímco babička vedle mě sklízí do tý mísy. A připadám si jako celosvětová ostuda, proto se jí začnu nabízet, že to jako teda dodělám, ale ona mě naštěstí posílá ke stolu.

Někdy si nejsem jistá, že myslím vážně, co píšu. V prožitku je to mnohem snesitelnější, než v přiznání.

Večer, když se tak nějak všichni z těch našich chalup slezem u babičky na pivu, protože hospoda bejvá otevřená pramálo, na naše potřeby, ptá se mě někdo, jak se bude jmenovat moje další knížka. 

Povídám, po pár pivech, že třeba Pražák na vsi. Že tady mám hodně podnětů. Hlavně z vlastního soudku. Anebo Kráva... Vylítlo ze mě. V nějakym záblesku sebereflexe snad.

"Kráva? Jakože ty? To by možná bavilo," slyším od stolu zhodnocení mýho výkřiku do tmy.

Ač tma ještě není a moje zhejčkaný móresy probíhaj na světle Božím.

"Mami, už ti tam spadaly nějaký lískáče, to by mě zajímalo, jestli už jsou zralý, anebo je shodil vítr," vstupuje do naší hypotetický debaty maminka s oznámením mamince svojí. A já? Už tam běžím! Že je vyzkouším. 

"Tak si vem lavór, ať to všechno pobereš!" Slyším v zádech zas výbornej nápad. Když mám na stole pivo, co si nemínim nechat zteplat, a ke kterýmu si přeju nalouskat jen pár oříšků...

Nejhorší je pocit - teď bez legrace, že přijdu pod ten strom a úplně svobodně, nespoutaně seberu z trávy několik těch lískáčků. Je léto a já si tady tak sbírám oříšky... Není to paráda? 

Jenže celý tohle divoký, nespoutaný, letní mámení, mi pokazí, po příchodu zpátky ke stolu, hlášky jako: "To jich neseš jenom tolik? Bylo jich tam mnohem víc!"

"Jano, já ti řikala, vem lavór, tohle je sklízení k ničemu!"

"Ale já nebyla sklízet, jen otestovat, jak to s nima vypadá!" Čílim se.

"Aby tam pak babička musela ohejbat záda?"

Mezitím někdo rozlouskne jeden, druhej další, já třetí, až se zjistí, že do poživatelných ještě nedozrály. A najednou je fajn, že jsem nesklidila úrodu, že jo! Takže si úplně zbytečně připadám jako rozmazlená měšťačka, co si míní sklidit jen to, co - teď se nabízí slovo "nezasela", ovšem pravda je přívětivější. Ke mně. To, co CHCE.

Chci jenom to, co chci! To zní jako dobrá průvodní věta k té další knize. Ke Krávě. Když v ní teda viděj takovej potenciál...

Tím končí první článek na nový adrese starýho blogu a doufám, že mi o sobě dáte vědět, ať se tu nepřiznávám zbůhdarma.

***

PS: Jelikož Martin přehodil fakt jen ty články a nenapadlo ho pořešit design, měšťáka línýho, hrála jsem si s ním celej den. S tím nastavením, ne s Martinem :)

A musím bohužel zkonstatovat, že mi nejdou nahrávat obrázky. Musela bych zřejmě přes nějakou aplikaci, či z netu, nemám na to v mobilu kapacitu, v životě čas, a v hlavě buňky. Zato mám nápad. Na instagramu mám účet "jana_sobíšková" a tam jsem velice aktivní v přidávání fotek. Ze života a tak, ty svý upravený parádičky, jak jsem už psala. Prozatím tedy takhle...

Krásné léto vám všem!

Fish is dead - poslední článek

Léto trávím zase na chalupě. Koupeme se, výletujeme, hrajeme Černýho Petra, učíme se na chůdách, a hodně fotím.

Tzn., že stále všechno dokumentuju a po večerech v telefonu upravuju, abych měla krásný fotky. Tohle mě drží už léta. Protože mě to děsně baví.

Kdo by to byl řek´?

Považuju to za nejlepší relax. Připadá mi totiž škoda, nevyužít potenciálu snímku. Jen cvaknout, byť nějakou krásu, a spokojit se s tím, jak se zachytila. I když jen na mobil. Anebo tím spíš, že jen na mobil. Protože ve skutečnosti to přece bylo koukatelnější! Tak kde jsou ty barvy? Ta atmosféra?

Fotku vnímám jako umění. Je potřeba doladit ji, stíny, světla, barevnost, třeba to celý pootočit, něco zamazat, někde ubrat, jinde přidat, a předat divákovi prostřednictvím obrázku svý vidění světa. Ne jen ukázat, co jsem kde viděla a kde byla.

Pokud teda zrovna v krámu nefotím mámě, kterou smetanu ze všech těch smetan chce...

No nic. Já se někdy chytám za hlavu, co to vůbec píšu. Navíc, když chci sdělit něco úplně jinýho...

Dlouho jsem měla pocit, že mi tohle blogování nějak přestává stačit, vyhovovat, naplňovat mě. Já se vždycky chtěla psaním zabývat naplno, a tady jsem už skoro deset let v nějaký stojatý vodě. Ani pořádnou čtenářskou základnu jsem si nebyla schopná vybudovat, necelé dvě stovky... O to víc si vážím těch z vás, kteří sem za mými články pořád setrvačně chodíte. A dáváte mi o sobě i vědět. DĚKUJU.

Blíží se moje čtyřicátiny. To je ten milník, který mě donutil bilancovat.

Já kurva zas nechápu, co to tady píšu. Jaký čtyřicátiny? Čí jako? Co je mi do nějaký čtyřicátnice?!

Jenže přes všechnu srandu jsem to já. Chápu, že z pohledu starších to možná moc prožívám. Ale zas z pohledu mladších bych se už měla shánět po holi.

Včera jsem přišla ke Kiki a něco jí hned ve dveřích vyprávim a ona: "Že tě přerušuju, ale neřvi tolik. Nebo tě k těm čtyřicátejm narozkám objednáme na ušní."

Ony totiž teď ségry spolu řeší, jak mi to jubileum zpestří. Jakou slávu pro mě přichystají. Když jsem řekla, že bych nejradši slavila na chalupě s babičkou, a to v podobě dámský jízdy na víně, nad starými fotkami, s tím, že děti mezitím pohlídají jejich tatínkové, nesetkalo se to u nich s pochopením. Nepřijde jim to dost. A moje vize, že bych se třeba projela traktorem, si vysloužila pouze rozpačité úšklebky. Tak se dám překvapit, co bude.

Co ale bude dál v mém životě, pokud to bude na mně, ráda bych se už nasměrovala k tomu psaní víc čelem. Mírná změna kurzu, ač stále nevidím obzory a neznám cíl.

Co to tady zas...

Největší potíž spatřuju v tom, že se tříštím do všech stran. Nevěnuju se ničemu pořádně. Blog strádá, na knížky není čas, navíc si postřehy hned zpracovávám do článků a tím je považuju za předané... To jsou starosti, že jo :)

Zkrátka a dobře, najednou tady na blogu čtu zprávu, že ukončuje svou činnost. A to kdy? Den před mými narozeninami.

Není to zvláštní náhoda?

Jenže, aby mi to znesnadnili, přidali nabídku celý obsah si stáhnout a přenést jinam. Nedá se ovšem pouze natrvalo stáhnout, je potřeba to opravdu nahrát na jinou platformu, jinak všechno zmizí.

A jelikož jsem nejen divák vlastních obrázků, ale i občasný čtenář vlastního archivu, zmizení všeho je pro mě nemyslitelný. Je to můj deník, přece! Vzpomínky, i na časy s Elenkou, na dobrý i zlý...

Takže to přehraju jinam.

Když jsem se ptala Kiki, jestli mám v blogování pokračovat na nějaký tý nový adrese, odpověděla mi nečekaně, že si mám říct o víc znamení shůry. Abych se nespokojila s tím, co mi dala (určitě) ona, když mi zrovna psala něco o blogu ve stejnou chvíli, jako já jí o svém blogovém dilematu...

Tak si počkám, co vymyslím, jestli mě něco osvítí a budu mít do narozenin jasněji. Dám vám vědět.

Zatím si užíváme léto na chalupě a kromě lepšího počasí nám nic nechybí.

Nejradši mám, když se tam sjedeme všichni, a jako na zavolanou se ve vsi koná nějaká akce, jako tomu bylo teď. Opožděný dětský den. Tam jsme pochopitelně nesměli chybět. Vždyť dětí máme!

Chodilo se na chůdách, (proto jsme si je pak taky vyrobili), skákalo v pytlích, stavěly kostky, házely míčky, i se střílelo.

Nerada bych se chlubila, ale z dob dětských táborů, kde jsem pochopila princip míření na cíl, mám celkem slušnou mušku. Jo, ano, taky jsem si zastřílela :)

Kiki odmítla, ač jsem se jí to snažila vysvětlit.

"Hele, je to jednoduchý, sem koukáš jednim okem a musíš vidět v jednom úhlu všechny ty zdířky..."

"Díky, ale myslim, že to nikdy nebudu potřebovat...," odbyla mě.

Přitom ona je znamením střelec. Takže to nechápu.

Někdy by člověk čekal, že jsou věci nějak daný a jasný, a pak jen kouká. Třeba jako naše maminka, když plela zeleninový záhony a já si všimla, že tam má i mrkev a rozhodla jsem se ji Adriánkovi předvést. Kde se jako bere. Protože ji běžně kupujeme v obchodě, tak mu určitě přijde zajímavý, že ji teď tadyhle takhle vytáhnem z hlíny...

Co to? Jak to, že je bílá?

"Proboha Jano! Protože to je petržel! Nechápu, že nepoznáš mrkev!"

Zapíchla jsem to tam zpátky, ale to taky nechápala.

A to proto, že už z rannýho dětství máme fotky přesně z těhlech záhonů, kde sázíme a sklízíme a jsme prostě odnepaměti chalupáři a já prostě mrkev znám!

Někdy je větší počet sourozenců i tak trochu smůlou, protože je i víc výsměchu... Třeba, když mamince z místní hospody donesu ježka, aby si sáhla, že to fakt nebolí... Přišlo mi to v tu chvíli úplně úžasný zjištění, jenže ona to neocenila. Musela jsem ho dát hned zpátky a jít si lehnout.

Dodala, že normální člověk si z hospody přinese opici, jen já ježka.

Taky měla Kiki pocit, že už jsem dlouho sama, ač by to tak bejt nemuselo. Na mé námitky, že mi současnej stav naprosto vyhovuje, protože mám spoustu času na dumání o svym věku a psaní a na úpravu fotek a výuky Adriánka v praxi, výlety, zvířátka, zelenina... mávla rukou a založila mi seznamku. Když jsem to kdysi sama zkoušela, bylo mi náct a nic příjemnýho ta rande naslepo nebyla.

Navíc věřím v nenadálou jiskru, ne v naplánovanou.

Ale ona tvrdila, že zná lidi, kterým to vyšlo, takže za zkoušku to stojí.

Nahrála moji fotku na nějakej portál a čekala, kdo se mi (jí) ozve. Protože já s tim nechtěla mít nic společnýho.

Sem tam mi poslala fotku nějakýho chlapa, co na něj říkám, že prej mi dal lajk. Co ale člověk pozná z fotky?

"NE!" Odepisovala jsem zásadně.

A pak jsem zjistila, že i ona rozdává lajky mužům. To, když mi hlásila, že s tím či oním máme "shodu".

Je na čase se tedy spojit.

???

"No, jakože se domluvíte na schůzce."

"Ale já ti jasně řekla, že bych nikdy na žádnou schůzku s cizim chlapem nešla!"

"Ale to bude dobrý, uvidíš! Aspoň to zkus!" Naléhala. Protože tomu skutečně věřila.

Když jsem pak byla přítomna toho, jak lajkuje mým jménem úplně šílený týpky, vytrhla jsem jí ten telefon z ruky:

"Co to máš proboha za vkus! Tihle se mi vůbec nelíběj! Dej to sem!"

Koukám na to a ze všech, s kým mi stvořila tu shodu, se mi zdál dobrej jeden jedinej.

Chvíli jsme si psali a zdál se i docela vtipnej, takže jsem po pár týdnech přece jenom svolila k té schůzce.

Na fotkách vypadal dobře, až jsem si říkala, proč on hledá touhle cestou. Jenže prej je to dneska moderní způsob seznamování, doslova revoluce!

Tak jsem na to teda zvědavá.

Sraz jsme měli před jednou dejvickou hospodou, odkud mi půl hodiny předem psal, že už na mě čeká.

Nebrala jsem to pochopitelně v potaz, dáma rozhodně nechodí na rande v předstihu, může bejt rád, že vůbec dorazim.

Když jsem se blížila k tomu místu, viděla jsem u z dálky chlápka, jak tam pochoduje sem a tam a evidentně někoho vyhlíží. To je teda asi on. Už proto, že nikdo jinej tam neni...

A dělá si prdel, že vypadá úplně jinak, než na fotkách?!

Holohlavej, plnovous až k prsům, upnutý džíny, barevný ponožky, zkrátka vzřezření, co mi nic neříká a NIKDY bych mu nedala LAJK!

Namířila jsem si to rovnou k němu a chystala se mu z plných plic říct, že si snad dělá kozy...

Jak to jako vypadáš?!

Proč jsi na fotkách úplně jinej, když jsi přitom nemožnej hipster?! Tos jako hodně posral, takže nazdar a lituju, že jsem se dala přemluvit, zkoušet nějakou pitomou seznamku!

Už mě zbystřil, viděl, že k němu jdu, takže mu asi došlo, že jsem ta, na kterou čeká, ale jak jsem chtěla spustit tu výtku, ten neskutečnej pojeb, ozvalo se za mnou: "Ahoj, tady jsem!"

Otočila jsem se a u stolku za zídkou seděl ten, co ho znám z fotek z tý pitomý seznamky. No UF!

Zabránil šílenýmu divadlu a šoku toho chudáka, co tu zjevně čeká na někoho úplně jinýho. Že mi nemusel podávat vysvětlení, jak vypadá...

Ten "můj" sice vypadal dobře, ale jiskru mi nehodil. Mluvil pořád jen o sobě a svých dětech a práci a zájmech a potížích s exekucí, čímž mě odradil, a nepomohly ani jeho věčný fórky, kterým se smál převážně sám.

Takže i jemu jsem na konec řekla z plných plic, že mě nepoustil ke slovu, a že mě to s nim nebavilo.

K tomu ta exekuce na plat... To snad ani kdybych neměla ségru exekutorkou, a neznala příběhy z jejího úřadu, bych poznala, že tohle by nebyla dobrá partie.

Možná ale, kdyby mě na začátku nechal jednat, a neprozradil by se mi včas, zjistil by, že ani já nejsem zrovna ideál :)

Možná by se tajně vytratil...

Ať je to jak chce, seznamku jsem kázala smazat a opustit navždy.

Mezitím mi z ní ještě jakýsi fešák stačil poslat (nevyžádanou!) fotku, jak ho Pánbíček stvořil. Ukázaly jsme si TO pak mezi námi devčaty a shodly se, že taky špatná partie...

Takže můj současnej stav v souhrnu: Jeden syn, žádnej chlap, jedna kočka, velká širá rodina, jeden končící blog, skoro dvě knížky, přede mnou školní rok, v telefonu tisíce fotek, v hlavě ještě víc myšlenek, na krku čtyřicítka, zavřenej butik, otevřené možnosti a plno nápadů. Jo, a jedno prázdný akvárko.

Já na chalupě a Kiki z Prahy volá videohovor.

S Adriánkem se jí ukážem a ona nám zas holčičky a povídá mi, že nám právě byly nakrmit kočku. A další věc, že mi řekne radši anglicky.

"Fish is dead."

"Co že? Jak to?"

"Nevim, Jani, prostě vaše fish i dead."

"Are you sure?" Vysoukala jsem ze sebe a odbourala ji.

"Víš, jestli jako plave břichem...

Ano... her belly is up... Kurva, poznám chcíplou rybu!

***

Kudy tudy dál?

Máša a Anežka

Labutí láska

Oslňuii svou muškou kamaráda ze vsi

Zlato

Tady to od mala miluju za každýho počasí i doby, tak kdoví, třeba tu oslavím i těch 40...

Pokud jde o Butikovky, vyjdou 14.9. a kdo máte objednáno, dočkáte se zároveň i zakoupených odměn. Sledujte knizka_butikovky na instagramu nebo facebooku, ať máte aktuální informace.

Děkuju!