Výlet do města módy

Venkovská terapie - Tanec s tulákem

Další den dopoledne - posilněná vývarem z kopřiv, když Zdeněk ještě spal, zlákala jsem

babičku k výletu do blízkého městečka. Měla jsem chuť navštívit tamní sekáč, jedno z dalších

svých oblíbených míst.

V Praze do secondhandů nechodim. Ani mě to nenapadne. Možná proto, že o žádném nevím.

Zato tam...

Všechna města v okolí chalupy ukrývají nějakou tu "hrabárnu", kam se člověk třeba na půl dne zašije,

aby našel svůj poklad. Na půl deštivýho dne. Anebo naopak tropickýho.

Ten den bylo 39 stupňů. Dopoledne ještě ne, možná proto babička svolila, že se se mnou sveze.

Zdravotní důvody ji totiž omezují v pobytu na sluníčku.

Brzy jsme se už společně přehrabovaly v obnošených hadrech. Babička nás paní prodavačce představila,

jako dvě hadrnice.

Loni jsme byly tři. Elenky husopasecké byly tím nejlepším z vyhrabaných pokladů.

A ona tím nejlepším z darovaných.

Navlíkla jsem se do prvních šatů a babička kroutila hlavou. Prý jsem se snad zbláznila.

Druhé mi pochválila a třetí zase nic.

Ale pak to přišlo. Objev roku, selské šaty, prosté, chudinské, v barvě chrpy - ty musim mít!

Babička naštěstí kývla - ona by totiž jinak volala mámě a to by bylo složitý, i kdybych si dupla...

Ony jsou rodinná centrála a taky Velký bratr...

"Vypadáš v nich jako panenka," pochválila mě a já už se v nich viděla na louce u koně...

Ten den byl opravdu velký hic. Chvíli jsme se chladili v bazénu, ale odpoledne to už nešlo.

Bazén už nechladil. Vzala jsem tedy svého muže na okružní jízdu po jihočeských secondhandech...

To nezažil!

Sice neříkal, že by měl taky dneska "hrabošskou", přesto nám čas mezi regály pěkně utíkal.

Jestli mě vůbec baví móda, pak takhle.

Bez značek a kreditky. To může bejt jedině rád!

Cestou domů, když už sluníčko tolik nepálilo, dostala jsem chuť proběhnout se po poli.

Běžet někam daleko, užít si ten prostor kolem sebe, a hlínu pod nohama...

"Ty máš věci," zhodnotil mou touhu Zdeněk, když jsem mu vysvětlila, proč zastavuju.

Otevřela jsem dveře a vyběhla.

Běžela jsem, kam mě nohy nesly a cítila vítr ve vlasech a všude po těle, bylo to neskutečně

osvěžující a osvobozující.

Když jsem se vyřáděná vrátila k autu, Zdeněk se smál. Fotky, co zatím udělal, mě zobrazují

jako řidičku, který hráblo, tak vyběhla do polí a běží někam pryč, odkud se evidentně nemíní vracet.

Je zvláštní, kolik způsobů interpretace může mít na fotce jedna událost. Kdyby nefotil z auta,

vypadala bych hned příčetněji.

Večer za námi přijela Kiki se svým přítelem a grilovali jsme maso.

Dlouho do noci jsme si vyprávěli staré komické zážitky na téma láska.

Měla jsem je nejpeprnější, chtěli přídavek a nakonec jsem mluvila už jen já.

Přesto jsem si během líčení těch vzpomínek tak říkala,

jestli je to všechno vlastně pravda...

Ráno jsem se pravidelně budila před osmou. Asi abych stihla tu rosu v trávě.

Ten den začínala v Českém Krumlově velká tradiční slavnost.

Město Rožmberků se vrací v čase do své nejslavnější éry - stejně jako já včera u ohně,

a taky nám trochu povypráví...

Vzala jsem si na to svoje selský šatičky, ať jsem stylová!

Auto jsme ze strachu z předraženého parkovného nechali daleko od centra.

A když jsme se dopotáceli před bránu, míjeli jsme parking s nápisem 5,-/hod VY SOCKY!

To už tam nebylo, přesto jsme to z toho vyčetli.

V ulici k náměstí stáli "pořadatelé" a vybírali stovku za možnost jít dál.

Pokud by si někdo rád předplatil i zítřek, dal stovky dvě. My ne.

Jak se mi často stává, očekávání bývají zklamána.

Domnívala jsem se, že nás Krumlovští vtáhnou do historie a opijí nás pověstmi

a hrou na dudy či flétnu, že nás vezmou s sebou do kola a budeme s nimi smět

usednout k tomu dubovýmu "dobovýmu" stolu s velkolepou hostinou a středověkými

číšemi vína...

Nic takovýho. Platící diváci zůstali diváky za páskou i na náměstí.

Mohli jsme se jenom dívat, jak místní v přestrojení hodují a tančí podle trubadůrů.

Dlouho nás to nebavilo, tak jsme zalezli do hospody.

Několikrát jsme ho tam viděli, byl všude a nikde. Tulák, jeden z nich, anebo z nás, těžko říct.

My se domníváme, že byl pravej.

Ale ze středověku...

Netančil s nimi, díval se s námi. A pak byl na mostě a žebral. A pak před tou hospodou

a taky v úzké boční uličce. Na zádech měl vak a na sobě pytlovinu. Ale kostým to nebyl.

Nehty měl černý stejně jako zuby, ve vlasech dredy a na nohou ošoupaný kristusky, jak se těm

sandálům říká.

Chtěly jsme se s ním vyfotit, já a Kiki. Já se mu postavila k pravýmu boku, Kiki šla zleva

a on se rozesmál a pravil: Hej, tak to mi dejte aspoň na pívo!

Kluci se smáli a zaplatili za nás.

Jak jako že se s námi nevyfotí rád? Nikdo po něm za to prachy nechce, ale chtít je po nás...

Pak jsme vylezli až nahoru na zámek. Je to hrad i zámek v jednom. Podle mě.

Už se stmívalo a sezhora byl krásný pohled do osvětleného města, kudy měl už za chvíli

procházet ohňový průvod...

Přála jsem si zůstat nahoře přes půlnoc a trochu se bát. Ale prý jindy. Anebo nikdy.

Asi jim to přišlo stejně atraktivní, jako návštěva kravínu.

Po celý trase, kudy měl průvod jít, postávali zvědavci ve dvou řadách.

Odmítala jsem se mezi ně přidat. Chcípat vedrem, poslouchat to překřikování a mačkat se.

Vedla jsem svý lidi dál a dál, až mě napomínali, že neuvidíme nic, ale naštěstí

se ukázalo, že jsem měla čuch!

Zašli jsme do téměř vylidněné uličky, opřeli se o zeď a průvod za chvíli procházel.

Nejdřív panstvo, pak měšťani a nakonec chudina.

Velkolepá podívaná na historické kostýmy. To mě baví. Hercům v nich ale nedokážu

věřit, že nejsou dnešní.

Ovšem pokud jde o toho tuláka, byla to úplně jiná káva...

Můj čuch podruhé, a namísto připojení se k průvodu, vedl nás můj nos na potemnělé náměstí.

Proti davům.

V alternativní krčmě pod širým nebem se zvesela hrálo.

A náš žebrák s krabicovým vínem v ruce (zřejmě za peníze z focení) tančil.

Hopsal, jak kdyby študoval historický tanec. Šlo mu to, z dřepu zas vyskočit

a krok sun krok s otočkou napříč náměstím a zase na druhou stranu

a tak pořád dokola, dokud ne zas jinak...

Chvíli jsme ho fascinovaně sledovali.

Kdo to je?!

Byla skoro půlnoc, středověká kapela vyhrávala a krumlovské náměstí se pomalu roztančilo.

Lidi z davu se vraceli zpátky a buď si posedali, anebo si šli skočit.

Kiki mě najednou popadla za ruku a táhla do tanečního reje.

Zkoušely jsme to, jako on. Hop sem a dvakrát zpátky, a taky dřep a vyskočit...

Frnk! Mihnul se hbitě kolem nás.

A takhle ještě několikrát, dokud se nezastavil, aby se napil.

Ale my brzy odpadly. Rozbolely nás nohy, a tak jsme si posedaly do provizorního hlediště, odkud

se dívali naši muži i další přespolní odpadlíci.

Začalo pršet. Ne moc, jenom lehce, vlažně.

A na nebi blikaly hvězdy...

Vyskočila jsem, zula boty a roztančila se znova.

Sukně mých šatů se otáčela a zvedala v rytmu bubnů a déšť mě zkrápěl.

Najednou byl u mě a točil se kolem dokola...

Ten kluk nebo chlap měl na zádech kuš, možná luk ve vaku.

"Ten kostým... to je kostým nebo je to tvý?" Zeptala jsem se, když dohrála hudba.

Zasmál se, rozpažil ruce dlaněmi proti dešťovým kapkám a zvolal: "Mý!"

A pak odtančil daleko a mně teprve došlo, jak mně strašně bolí nohy, tak mě Zdeněk podepřel

a pomohl mi až k autu.

A cestou domů jsme všichni dumali, kdo to mohl být a jak to, že nebyl v dobovém přestrojení, když

v něm byl...

"Ty máš taky chudinský šaty a jsi dnešní. I když taky socka," rozlouskl to brácha,

ale to už jsme nechávali Krumlov daleko za sebou...

Viděla jsem čápa, žábu, ryby, motýly a ptáky. Sáli mě komáři a pálilo slunce.

Chladil letní déšť a ranní rosa, pila jsem vývar z kopřiv a skákala na balíky stočené slámy.

Sbírala jsem kameny, lezla po stromech a trhala kopretiny.

Koukala jsem do nočního nebe a u ohně popíjela pivo z nejstaršího pivovaru.

Čučela jsem do řeky a brouzdala se rybníkem.

Přehrabovala se v obnošených věcech a tančila ve starých šatech s tulákem Bůhví odkud.

A protože se přesto všechno ta moje "číše přírody" dosud nenaplnila, mám takový pocit,

že je asi bezedná.

***

Venkovská terapie - romantika

Po návratu do chalupy se začaly řešit Zdeňkovy štípance. Ty koláče jeho.

Babiččina babská rada na bodnutí hmyzem zní: Potři octem a promni křišťálovým cukrem!

Znám to z dětství, jak tu proceduru, tak tu úlevu, kdy na octovém odéru nezáleží.

Chtěl se bránit, ale byly jsme na něj dvě.

Dost možná se ta jeho číše přírody tímto naplnila...

Zato já zdaleka neměla dost!

Zatímco on po večeři odpočíval v chládku chalupy, kde si dokonce pustil film

na počítači (takový prohřešek proti konceptu našeho ozdravného pobytu!),

já vyrazila k řece.

Za humny teče Lužnice. Problém byl v tom, že sama do přírody se bojím.

Tak jsem jela autem a v autě zůstala. Z auta jsem se dívala z mostu do řeky.

Nebylo to ono.

Tak jsem se odvážila vylézt z vozu - dveře jsem si ale nechala otevřený!

Chvíli jsem koukala do chvátající vody a chvíli zas jako ostříž kolem sebe...

Jak tak koukám do temné řeky, z paměti mi vyvstal

obrázek, jak tu řvu na člunu, když mě naši chtěli svézt kousek po proudu.

Viděla jsem nás tam, i dědu, jak stojí na břehu a fotí nás.

A pak jsem začala být sama sobě protivná, tak jsem se hecla a slezla dolů z toho mostu...

Zhluboka a hlavně rychle jsem se snažila nadýchat té omamně těžké říční

vůně a zapamatovat si ji. Nejlíp na vždycky. Jenže komáři mě tam dlouho netrpěli.

Do chalupy jsem se vrátila s blátem na podrážkách a Zdeněk si mě prohlížel.

Nechápal, proč jsem lezla někam, kde se takhle zamažu.

A já zas nechápala, že on tam neleze.

A potom jsme si pekli buřty.

Moje oblíbená záležitost - ne buřty, ale oheň.

Koukat do řeky, do ohně a ke hvězdám, to se mi nikdy neomrzí.

Ta letní noční obloha, pod kterou si vždycky připadám tak sama,

všechny moje romantické touhy násobí. Kdoví proč.

Příštího rána, po mém kopřivovém rituálu, jsme se vydali na výlet.

V blízkém městě jsme se zastavili pro svačinku. V pekařství jsme očima prolítly

vitríny na pultě a bylo jasno.

"Všechny tyhle zelňáky!" Poručili jsme si.

"Máme jich víc!" Otevřela pekařka pícku, ale zastavili jsme ji.

Chcem jenom těch dvacet...

A jelo se na Červenou Lhotu.

Je to kousek a už jsme tam mockrát byli.

Ale tentokrát poprvé jsme z loďky vyrazili na opačnou stranu, než zpátky k zámku. Totiž do zámeckého parku, který je rozlehlejší, než jsem se domnívala a krásnější, než bych čekala,

až mi bylo divný, že mi dosud zůstal skryt.

Takže prozkoumat ho, to byl můj další cíl.

Na stinném palouku s výhledem na zámek jsme rozložili vypranou deku.

A sotva Zdeněk ulehl, já se vydala na průzkum. Bosa.

Široko daleko nikde nikdo, jediné, co mé uši zpracovávaly, byl ptačí zpěv.

A pak jsem si vylezla na strom, (dobře, vysápala jsem se...),

který jsem objevila (jako vrchol svého hledání) a dívala se z něj na jezero,

kde přecejenom někdo plul na lodičce.

Neviděla jsem ho, zato slyšela. On zpíval!

Zlatovlásko, krásko, kdoví co bude dál...

Kupodivu to nijak můj stromový klid nerušilo. Naopak, pěvec dokresloval

romantickou atmosféru, kterou jsem si v té obrovské zahradě, úplně osamělá, užívala.

Opodál, na prosluněné mýtině, stál bílý zámecký stolek a kolem něj židle.

A všude v trávě se válely lístky z květů.

Nebyly pravé, ale látkové. Zřejmě pozůstatky nějaké dekorace z nedávné svatby...

Tak jsem se vrátila za Zdeňkem a ty lístky kolem nás poházela.

A pak jsme leželi na naší dece pod kaštanem až do pozdního odpoledne,

dokud jsme nespořádali všech dvacet zelňáků...

Cestou zpátky jsme mezi poli míjeli opuštěný kravín.

Nechtělo se mu tam zastavovat, ale slíbil, že ho prozkoumáme jindy.

Když se pak svěřil mýmu bráchovi, o co mě připravil, vyslechla jsem si,

že existujou - i tady v týhle díře, romantičtější místa, než je kravín.

I když opuštěnej.

Musím přiznat, že mně, měšťance s vyprahlou číší přírody, připadá romantický ten venkov

úplně celý, do posledního komára.

Jeden, co štípl Zdeňka, z něj musel dokonce slézt po svých, jak se přežral!

Trmácel to svý velký rudý břicho po babiččině stole, neschopen odletu.

No a zabte ho teď! Po jídle. Kdepak, jak se člověk začne vžívat do hmyzu...

Tak se mně ho zželelo, že jsem ho romanticky odnesla ven do trávy.

Pochopitelně si celá má večeřící rodina klepala na čela, ale myslím, že jsem je

nijak zásadně nepřekvapila.

Den další... Bude zase zítra :)

***

Venkovská terapie - Číše přírody

Nemohla jsem se dočkat. Absence přírody ve mně vystoupala na neúnosnou míru.

Cesta k nám na chalupu, kde je příroda úplně nejhezčí - uznávám, že jde o subjektivní

dojem, ubíhala pomalu. Hlavně přes Prahu. Dneska už je totiž úplně jedno, v kterou denní

dobu jí projíždíte...

Tak hlavně už pryč vocať!

Že se blížíme k cíli, že jsme už defakto v přírodě, mi dal vědět náklaďák plný slámy,

co se najednou objevil před námi. Stébla slámy z něj lítala všude kolem, a čím blíž jsem

mu byla za zadkem, tím spíš jsem nic neviděla, protože stovky zlatých úlomků narážely do mýho čelního skla. Slaměná mlha!

Nadšená touhle podívanou jsem pootvírala okýnka, ať taky něco cítím.

Zdeňkova alergie se zdála v tu chvíli nepodstatná.

A za chvíli zas naopak...

Babička nás uvítala dobrým obědem. Ona jinak nevaří, než dobře.

A pak jsme si vybalili v pokoji, kde jsme loni v létě spávali s Elenkou.

Pod pěti vrstvami peřin a polštářů na našem historickém loži jménem Ludvík,

na kterém jsem je jak archeolog odkryla, se objevily tři polštáře a na tom prostředním

zmuchlaná Elenky plena, kterou si v noci přikrývala obličej. Tedy látková plena.

Historický artefakt.

Smutný pohled. Hezká vzpomínka. Je tu s námi?

Rozložila jsem naši novou deku v barvě přírody do vysoké trávy na zahradě.

Babička už sekačku neutáhne.

Neposekala jsem jí trávu, ale udusala ji dekou, jsem totiž důvtipná.

Nalila jsem si červený víno a se skleničkou ulehla pod třešeň.

Za pár okamžiků jsem si mohla ověřit, že stále platí, že červená na zelenou

dá fialovou. A na bílé (jaké byly mé šaty), zůstává červená červenou.

Babička měla hned co prát.

Ona totiž zná fígle, jak (nejen) na skvrny...

"Tu trávu měl posekat Tonda," oznámila mi, abych si snad nemyslela, že

práce se sekačkou čeká na mě.

"Fakt?" Ráda bych ho viděla...

"Jenže posekal jenom takovou, která se mu hodila pro koně a na zbytek

se vyprd. A přitom to měl zaplacený!"

Napadlo mě, že bych za ním zašla a objednávku u něj urgovala. Ale nechtělo se mi.

Důchodkyni jsem asi nechala v Praze.

Co že, on má koně?!

"Dělal něco snad v nějakejch stájích a voni neměli peníze, tak mu dali koně...."

Paráda! Vesnická exotika mnou projížděla od hlavy až k patě, přesně tohle potřebuju.

Kde by se mi tohle v Praze stalo? Aby mi za práci v butiku nabídli třeba ovci?

A přijmout ji, to si vůbec nedokážu představit...

A jak by na mě asi koukal Zdeněk, kdyby mu po výplatě do obýváku vešla ovce a za ní já...

Tondovi takhle naturálně platil někdo i loni. Jestlipak tu ovečku, kterou se kochala Elenka,

ještě má?

Večer jsem dlouho koukala do tmavýho nebe a pozorovala hvězdy.

Žádná nespadla.

Každé ráno jsem bosa vyběhla do trávy a užívala si chladivé rosy. Ranní rosa

je prý zdravá pro nohy a taky je nejlíp umyje. Říká se.

Na zahradě, hned vedle malin, jsem objevila trsy kopřiv. Ty jsou taky moc zdravé,

četla jsem. Tak jsem běžela zpátky za babičkou do kuchyně a poprosila ji o misku.

Podala mi rukavici, ale to snad nebude potřeba - nejsem žádnej cimprdlík, co by

se ostejchal přírody, ne?!

Netrvalo dlouho a babička za mnou na zahradu přišla. Přinesla tu rukavici a já si ji

bez řečí nasadila.

"A tady si tam přihoď lupeny z malin a ještě z meduňky," podávala mi voňavé listy,

ke kterým jsem ale pojala nedůvěru.

Mix bylin a do toho ještě můj každodenní šafrán, do toho se mi nechce.

A pak - babička se může klidně plést a namísto meduňky mi podat třeba ... no... něco

jedovatýho prostě a já nemínim dojet na snahu být co nejzdravější.

Víte, že jsem paranoik - i babička ví.

Ono ani pokud šlo o ty kopřivy, nebyla jsem si vždy jistá. Jako by tam rostly dva druhy...

"Tohle je hluchavka, mladá kopřiva, z těch se dělá ten čaj!" Radila mi babička.

Jenže hluchavka vůbec nežahala, a co nežahá, není u mě kopřiva. Tak jsem si v rukavici

natrhala starý žahavky a šla je svařit.

No - tak snadný to taky nebylo, nejdřív pořádně umejt, ať nelouhuju mšice a smetí!

Zkrátka a dobře, babička říkala, že o ten vývar už jsem přišla, když jsem si vylila

z hrnku první dávku horké vody, kterou jsem listy kopřiv proplachovala...

Příště budu chytřejší!

Brouzdání rosou a popíjení kopřivového čaje se stalo mým ranní rituálem.

Jinak byl každý den jiný.

Hned další den přišla na řadu voda. Potřebuju vodu!!!

Cítit a vidět. A smočit se v ní.

Nedaleko chalupy je největší rybník Čech - mám štěstí!

Rožmberk se jmenuje a jako malý holky jsme se v něm normálně koupávaly.

Jako ne každý večer místo vany, ale každý léto místo bazénu.

Zdeněk zůstal na břehu. Prý do toho nevleze.

On není přírodní typ - na rozdíl ode mě...!

Je pravda, že voda byla podivně rudá, ale tím líp! Aspoň pro oči.

Tak jsem bořila nohy do písku na dně a šla co nejdál, dokud jsem si nemáčela

zadek v kraťasech.

Vychutnávala jsem si pohled na klidnou hladinu široko daleko, kterou každou chvíli

zčeřil nějaký kapřík, a taky pohled na věžičku třeboňského zámku na druhém břehu,

kam jsem si už jako dítě přála jednou doplavat, a kam bych ani jako dospělá nikdy nedoplavala...

Protože mám auto.

Druhá zastávka byla tedy v Třeboni.

Parkoviště u dětského hřiště, kde si loni hrála Elenka.

Ono takových míst je a bude na našich cestách dost a dost...

Bohužel. Bohudík.

Náš druhý největší rybník - Svět. Tak jsme si na jeho hrázi roztáhli deku.

Svět je zřejmě turisticky atraktivnější, protože to tam víc žije.

Kouzlo jeho názvu dělá z autora takové věty retarda...

Zdeněk se neustále oháněl a ošíval - komáři útočili a on je alergický i na ně.

Štípance mu natečou a namísto svědivých ďupek má po těle rudé bolavé koláče...

Nechala jsem ho na dece svému osudu - večernímu drbání a běžela mezi kachny.

V jednom úseku hráze totiž dřepí celý hejno a lidí se vůbec nebojí.

Normálně mezi nimi projíždí cyklisti a prochází davy a ony sedí dál.

Dřepla jsem si mezi ně a bylo mi dobře.

Zděněk se chtěl přidat, ale když se mezi nás došoural, všechny kachny se

rozletěly, jako by do nich někdo střelil a zůstala jsem tam jenom já.

Nechápala jsem to.

Asi proto, že neumim lítat.

Všimla jsem si mladého páru, který se spustil z betonové náplavky, aby si zaplaval.

Zatoužila jsem to udělat taky.

Jenže Zdeněk ne.

Nevadí, půjdu sama. Seběhla jsem z hráze po schůdkách na molo, kde normálně

kotví výletní loď a už se svlíkala.

Než jsem byla připravená tam hupnout, lidi právě vylejzali.

Rukama se chytli betonu a bez obtíží se přitáhli.

V představách se mi vyobrazil pohled na mě, jak se drápu ven.

Tak jsem si dřepla na krajíček a smočila aspoň nohy.

To jsem chtěla udělat, ne plavat jako vy! To vůbec! Vysílala jsem k nim odpověď na

jejich tázavé pohledy.

Naše další kroky vedly do rybí restaurace. Na rybu, překvapivě.

Jakou vyberu? Kapra? Štiku? Candáta?

Zdeněk měl jasno, šel do úhoře.

Ale nejdřív jsme si objednali rybí polévku.

"Jsou tam kosti?" Zaskočila jsem servírku a Zdeněk zakroutil očima.

Nevim proč. Opatrnosti přece není nikdy nazbyt!

"Neměly by bejt, ale opatrnosti neni nikdy nazbyt!" Potvrdila s úsměvem.

Všude na zdech visely ryby. Vycpané. Anebo možná vypreparované, nevím

jak to dělají.

Prostě ryby. To by se líbilo Elence!

Tohle byla hodně frekventovaná věta.

Objednala jsem si štiku. A na kosti už jsem se neptala, protože

Zdeněk by se asi zbláznil. Přesto jsem tam neměla ani jedinou,

zatímco jeho úhoř jich byl plný.

Přesto jsme si náramně pochutnali a hladina mojí číše přírody

se pozvolna, velice pozvolna zvedá...

***

Pokračování brzy!!!

Můj chalupářský deník III

Konečně dorazil Zdeněk, což pro mě mimo jiné znamená čas zalézt si s počítačem.

O signál by totiž ani tak nešlo, znám už místo, kde je, i když se nedá mluvit o kdoví jaké síle.

Je to před chalupou. Tam, kde parkuju.

Když prší, tak sedám do auta - to je pak signál ještě slabší, ale aspoň jsem v suchu.

A když je vedro, tak bývám opřená o kapotu...

To zas špatně vidím na monitor, ale zas je dobrý signál.

Je to tady těžší.

Ideální by bylo na internet zapomenout.

Jenže jak ho člověk jednou pozná...

No nic, teď už je šero, stmívá se, a je docela teplo, a tak jsem zůstala u té kapoty.

Dokud nepřiletěl pučmeloud.

Stojím, píšu a najednou nějaké bzučení. Skoro až dunění, rachtání. Přilétlo něco velkého, okřídleného.

(Když přilétlo, tak logicky okřídleného, pardón, nejste blbci).

Párkrát kolem mě prolétl (ten pučmeloud), a já si říkám, no snad si na mě nechceš sednout...

Vlahý večer na venkově, o kterém si tak krásně v Praze snívám, a já sedím zalezlá v autě s notebookem na klíně.

No jsem já normální?

Anebo nejsem normální při tom snění?

Ale vraťme se ke dnům předchozím. K těm, když jsem neměla čas postávat u auta...

Starý známý z dětství, kterého jsem potkala ve zdejší jednotě, a který nakupoval přede mnou

(totéž co já, protože nic jiného nemají), mi dal informaci o datu konání letošního závodu dobrovolných hasičů.

Nezajímá to samozřejmě ani tak mě, jako Elenku. Loni se jí strašně líbilo, jak "pánové stříkali vodu".

A tak jsem ráda, že nám to letos vyšlo zas - že jsme tady, na chalupě, právě v době, kdy se zápolení koná.

Ono se tedy koná vždycky ve zhruba stejném datu, ale taky jsme mohly ležet třeba v Motole, nakročeno k tomu bylo z jara solidně.

Nic, jsme tady a je to paráda.

A nic, vůbec nic nám ten den nepokazí!

Loni jsem popíjela pivo s místními a Elenka skotačila s dětmi (taky místními), a bylo to moc fajn.

Když jsem byla odvézt svého muže na vlak, protože se vracel kvůli práci do Prahy, v sedadle vedle mě s úlevou prohlásil,

že je rád, že tu nebude během té šaškárny. Měl na mysli právě hasiče.

Nechápu, jak se někdo může takhle stavět k tradiční venkovské zábavě.

Vždyť je to téměř exotika - pro nás, měšťany.

Ale co, už jsem si celkem zvykla, že můj muž je klasický městský typ. Když se jdem tady spolu projít, tedy když já ho přemluvím k procházce přírodou, vystříká na sebe nejdřív celý repelent,

a ještě celou cestu na komáry nadává. I na hovada. Že jsou to hovada.

Vcházeli jsme teď spolu do budovy nádraží, kde si ten můj elegán v klobouku mínil koupil lístek,

ale ze dveří proti nám vyšly dva chlapi. Počkali jsme tedy, a Zdeněk pak hned vešel. Já ne.

Ty oči. Jeden z nich, ten v nádražáckém.

Tmavé oči a rty v úsměvu... Usmíval se na mě a já zatoužila jezdit jeho lokálkou po okolí a nic neřešit. Aspoň den, dva...

Doběhla jsem Zdeňka, který si právě drbal koleno, když platil svou propustku do míst, kam za ním hmyz nemůže. Domů, do našeho bytu, kde si pustí film a všichni ho můžou mít rádi. I já.

To ten nádražák, krásnej, opálenej, ten určitě voní senem a nějaký kousanec od hovada ho nerozhází. Zamávala jsem Zdeňkovi a cestou zpátky jsem si snila o výpravčím.

Tím to haslo, není mi dvacet. A pak, nemám pozvánku k té soukromé jízdě...

Jen jsem zas měla na chvíli chuť být krásná. Ať mě zvou!

Stavovala jsem se na poště. Babička mě pověřila zaplacením svých složenek.

V pokladně seděla dáma v letech, která mě na první pohled zaujala. Svým účesem. Měla delší vlasy, ale všechny jí stály nahoru. Zkrátka jí stály vlasy na hlavě.

Ne, že by se mi její účes zrovna líbil, ale zajímalo by mě, čím to natužila. Žádné slepeniny, žádná helma, vypadalo to docela přirozeně. Vím, ne nechápete, jak můžou stojící vlasy vypadat přirozeně...

Zkrátka, kdybych nevěděla, že existuje nějaká přitažlivost zemská, věřila bych, že její vlasy jsou nelakované.

Není tedy divu, že jsem zatoužila znát její tajemství.

"Musíte mi říct, čím se lakujete, že vám to tak drží!"

Dáma se na mě usmála a pak bez okolků řekla: "Tím velkým fialovým lakem z Penny."

Ona ani neví, jakým konkrétně... Chodí do Penny a hledá barvu. Prostě fialový lak, hlavně, že to drží, název nezájem.

Ok, takže moje další zastávka byla nasnadě.

Mezi regály jsem hledala laky. Bylo jich tu jen pár, Lybar a pak nějaký lak. Prostě lak. Tedy laky. Různých barev. Šedý, červený a žlutý. Fialový žádný.

Kruci, asi jim došel. Sáhla jsem tedy po šedém. Jen tak, namátkou. Doufám, že bude minimálně stejně extra silný, jako ten fialový. Ta ženská je snad vykoupila - a co když si jich vystříkala na hlavu několik?

Ne, to by byla jedna velká slepenina...

Se svým novým lakem jsem přijela do chalupy. Nemohla jsem ho vyzkoušet hned, na ty mastné vlasy by to nebylo ono. Nechám si ho až na hasiče. To budou chlapi koukat. A ženský teprve!

Čtvrtého ráno bylo tu. Probudila jsem se a hned nakoukla přes plot, jestli se na louce už něco děje.

Zatím nic, hm. Jak to chtějí stihnout? Trávu zklidit, stoly připravit, stany postavit...

Babička myslí, že pátek je nepravděpodobný, ale já vím své - řekl mi to přece přímo hasič!

Po obědě jsem zaznamenala zvuk sekaček - vesničtí hoši jimi sbírali suchou trávu. Tedy seno. A velcí hoši stavěli stan.

"Už to začíná!" Křičela jsem vítězoslavně na babičku.

(Říkala jsem, že tahle akce mě defakto nezajímá?) Jenže je to jediná akce v mém létě... Nebudu Vás napínat, vystříkala jsem si do vlasů celý nový lak. Už vím, proč té pošťačce ten účes tak držel. A proč kupuje ten nejlevnější. Možná, kdyby si připlatila, ušetřila by...

Nalíčila jsem, sváteční šaty oblékla a s Elenkou v náručí vyšla před chalupu. Zrovna procházela sousedka, taky s malou holčičkou, a tak se u nás zastavily, aby si holky pokecaly.

"Koukám, že už to chystaj..." Zatetelila jsem, ovšem s předstíraným nezájmem.

"No, vždyť to bude už zítra," řekla Marie.

PROSIM?!

Zcela nasraná jsem zalezla zase za pec. Kdybychom nějakou měli. A kdybych měla čas se někam zašít, a vůbec čas být nasraná.

Namísto toho jsme vyrazily s Elenkou na hřiště. Jak jsem si to datum mohla takhle splést?

Na hřišti mě kousla včela. Postavila jsem svou dceru rychle na zem a svalila se. Nejdřív jsem se ale odbelhala na beton.

Byl počmáraný křídou všech barev, ale já teď svůj sváteční úbor neřešila. Bolela mě noha!

Někdy se může včelí alergie objevit klidně až po letech. Jeden rok alergický nejste, a ten příští ejhle! Je po vás.

Okamžitě jsem se snažila vyrvat si z chodidla ten jedový váček. Čím dýl tam je, tím víc jedu do vás pumpuje.

Mám to načtený.

Všimla jsem si, jak chudák ta zákeřnice taky odpadla. Kvůli mně jí upadl zadek a končí.

Cestou domů, kdy Elenky kočár vezl nás obě (jde to), jsem dumala nad tím, jak to mají ty medonosky na prd.

Jeden úder můžou vrátit, ale bude to to poslední, co udělaj´.

Kdo mě zná důvěrněji tak ví, že jsem kapánek paranoidní a tak trochu hypochondr. Tahle kombinace způsobuje, že večer, místo spaní, vymýšlím různé nehezké události, které by mohly nastat. Ať v mém těle, tak i v mém okolí. Podle momentální nálady. Ne, nebaví mě to, jenom mi to nedá. Nedá spát.

A tak jsem, namísto spánku, když Elenka večer konečně usnula, prožívala otravu krve v noze. Vím, že se to projevuje červenou čárou, co se line směrem k srdci. Až tam doputuje, bude pozdě na všechno. I na poslední úder.

Usnula jsem až vyčerpáním. Psychickým. Naposled jsem se takhle bála před týdnem, když jsem u babičky v košíku po návratu z hub našla tu muchomůrku.

Proč nemůžu, jako normální lidi, před spaním sladce přemítat o tom, jak si to zítra s Elenkou užijem, a koho tam potkáme? Anebo o tom krásném nádražákovi?

Asi nejsem normální lidi.

Den dé nastal a já už věděla, co mě tak popletlo. Ono bylo v červenci i jednatřicátého! Takže jenom mylné počty, to se mi stávalo už ve škole.

Od rána se na louce chystaly stany, pohoštění - tedy stánky, a taky lavice. Všechno bylo na svých místech, i muzika už hrála, nezbývalo, než se dostavit. Ale ne fandit hasičům. Jenom prostě mezi lidi. Elenka za svými malými přáteli

a já - no, ukázat se.

Člověk o sobě má dávat čas od času vědět. Aby se na něj nezapomnělo. Aby se vědělo, jak teď vypadá, co teď dělá, jak na tom je... Taky to ráda o druhých vím, musím i jim naplnit tuhle odvěkou potřebu...

Pixla od laku byla již téměř prázdná, nezbylo jít za přírodní ženu. Tedy tak, jak tu chodívám denně.

Ale proč vlastně ne? Jsem přece taková. Víc taková, než noblesní. Ačkoliv bych noblesní být chtěla. Jako moje babička...

Ta vstane ráno v šest a první, co udělá je, že se precizně nalíčí.

A to žije sama a na vsi. Holt dáma.

Já dáma nejsem. Šla jsem v kraťasech a s drdolem. Nic nehraju. Z nouze ctnost.

Šla jsem skutečně já, ne ta, co by tam přišla, kdyby se to bývalo konalo včera.

Elenka je Elenkou kdykoliv, ať ji navleču do čehokoliv. To se mi na ní líbí. Chtěla bych být jako ona.

Teď si tak říkám, že bych snad chtěla být jako kdokoliv, jenom ne, jako já...

Ale tak zlé to se mnou zase není. Někdy jsem ráda jako já.

Říká se sama sebou, já vím...

Ten modrooký dorazil až v závěru. Ne výpravčí, (ten měl oči tmavohnědé), ale ten, co jsem tu s ním pila pivo loni.

(viz povídky - Kdoví)

Ten, jehož oči mi nedaly spát už jako malý holce. To jsem ještě byla normální. A neřešila tu svou paranoiu.

Vlastně ano, že mě nebude chtít.

Mýlila jsem se! Chtěl by mě a zřejmě vždycky chtít bude.

"Dáš si taky?" Houkl na mě od pípy.

Jestli se Vám teď vybavila moje povídka Kuropění, tak jste velmi pozorní čtenáři.

Akorát, že tenhle Kryštof měl s sebou malýho kluka, a tak se letos veškerá naše konverzace točila kolem seznamování dětí

a vyvádění je z ostychu.

"Já pořád čekal, kdy přijdeš..." vyslovil se konečně :)

Podívala jsem se na něj. Nevěděla jsem, že jsme měli rande...

"No, s malou, na tu ovečku," připomněl mi, že mě před časem zval do své domácí zoo.

Jo tak, na ovečku... To by bylo určitě vzrůšo. Ještě, že jsem na to zapomněla.

"Elenka se oveček bojí."

Nelhala jsem.

Když jsme tak s Kryštofem vedle sebe stály, všimla jsem si, že po mně pokukuje i ten, co mě zdraví přes plot,

ale už nikam nezve. Asi nemá doma ovečku.

Cítila jsem se na roztrhání. A strašně žádaná. Jako dávno ne. Ještě, že tu není můj muž, ten by se asi užárlil!

Anebo usmál, jako bych slyšela ségru.

Jak do mě vtékalo to pivo, cítila jsem, že opadl stres. Stres, jestli se Elenka baví, jestli jí není zima, neštípou komáři, nezlobí děti, netrpí hlady, či žízní... Zdálo se, že i Elence se bez mých věčných zkoumavých dotazů ulevilo. Konečně se rozkoukala a - zvedl se silný vítr, bouřka se blížila.

"Z toho nic nebude, klid," ujišťoval mě Kryštof zkušeným pohledem do černých mračen nad námi.

"Myslíš?" Visela jsem mu na rtech.

"Jasný, poznám, ne?" Zamachroval a já ho obdivovala. To je holt vesnickej kluk, to jeho spojení s přírodou, to je tak imponující!

Imponoval mi ještě asi tak pět minut, než začaly z toho černa padat provazy vody a my sotva stačily doběhnout k vratům, naštěstí jen přes ulici.

Blbec. Jó, kdyby bejval řek´, holky, utíkejte se schovat, za chvíli zmoknete, tak to by teď byl u mě kádr. Ale takhle?

Holt jenom vesnickej kluk, o spojení s přírodou lidi dávno přišli.

Příští den, když Elenka usnula, jela jsem jí do strejdovy chalupy pro starou trampolínu.

Sedla jsem si tam na lavičku a zkoušela se připojit k internetu. Říkal, že tam má silnější signál, než babička.

Povedlo se, tak jsem dala nějaké fotky z té hasičské zábavy na facebook. Hlavně pro Elenky tatínka, aby taky viděl,

jak tu řádí.

Přišla mi pak esemeska od kamaráda, že ty venkovský děti jsou evidentně úplně jinačí, než ve městě. Líbilo se mu, jak se k Elence mají, že ji vodí za ruku, jsou na ni milí... Kamarád to nazval sociálním cítěním.

(A já se od té doby snažím přijít na to, jak to vyjádřit líp. To "sociální" mi tam nějak nepasuje.)

V tom přiletěl malý ptáček a posadil se na nejbližší větev, asi mě neviděl.

Prohlížela jsem si ho. Nevím, jak jsem na tom s tím cítěním já, protože jsem ho zatoužila mít v kleci.

Jenže on na tom byl s cítěním asi dobře, páč uletěl. A to jsem jen zatoužila!

Holt venkovan, to se hned pozná.

***

Kdyby Kryštof uhádl, že bouřka nebude, řekla bych, že tu snad mají šestý smysl, ale jsou to jenom empatici.

Takový cizí slovo... :)

Můj chalupářský deník II

Sežrala jsem asi tak tisíc sušenek Oreo a jdu Vám psát.

Přijel strejda a dlouze se na mě zadíval. Pak řekl, že jsem zhubla.

Bránila jsem se, že v tom nebyl úmysl, že to ty probdělý noci s Elenkou,

ale když dodal, že mi to sluší, užasla jsem.

Nenápadně jsem se pak přikradla k zrcadlu, abych se na sebe podívala.

Zkoušela jsem to chlapskýma očima.

Nechápu. Vlasy umaštěný, nenamalovaná, nehty jak prase, oděv jakbysmet...

Tohle se chlapům líbí, jo? (Nebo jenom mýmu strejdovi?)

Myslel tělo! Připomněla jsem si.

Hned jsem vykasala šaty.

No... Ten pupek tam je furt.

Ale stehnama už o sebe netřu, to je fakt.

Přimělo mě to umýt si vlasy.

Konečně se počasí umoudřilo a sluníčko pere.

Až moc, možná.

A jelikož přijela i ségra, která se nemohla Elenky nabažit, využila jsem situace

a splnila jednu ze svých představ.

Nechat volně schnout vlasy na slunci.

Fotila jsem při tom motýly v babiččině předzahrádce.

A potkala kluka, s kterým jsem si hrála jako malá holka.

Už je z něj taky dospělák. Překvapivě :)

"Ahoj!" volal na mě skrz plot.

Schovala jsem foťák za záda a nechala si spadnout mokrý pramen vlasů do čela.

Schválně.

Co to s ním jako udělá.

Jsem sexy.

Šel dál.

Nevadí, je to křupan, neví, že mi to teď sluší víc, než když jsem měla sedmdesát kilo.

Přijel za námi můj muž, a když jsme Elenku večer uspali, vyrazili jsme na pivo.

Do zdejší hospody.

Jenže nás tam uvítala cedule s úplně jinou otevírací dobou, než by se nám zrovna šiklo.

Tak jsme se jen procházeli vesnicí a vychutnávali si klid.

Zdeňka poštípalo plno komárů cestou, nestačil se drbat.

A to jsem ho nastříkala repelentem. Nějak na něj nefunguje.

A nebo jí málo česneku.

"Fuj, ty smrdíš!" Ohradil se, když jsme se vítali, jen co vystoupil ráno z vlaku.

"Já měla česnekový topinky..." špitla jsem.

"Už to nežer," doporučil mi.

Ale teď by se mu česnekový odér hodil.

Holt, člověk se musí přizpůsobit, když je na venkově.

Než přijel, byla jsem tak špinavá, že by mě v přírodě nikdo nenašel.

Můj oděv připomínal maskáče, a barva vlasů i nehtů s přírodou úplně spynula.

Ale o tu podívanou jsem ho připravila.

Strejda řekl, že mi to sluší, tak tomu musím dostát.

Aby si na druhý pohled neřekl: To jsem ji přechválil, co ty nehty, a nohy chlupatý?

Kdyby řekl, že vypadám, jak prase, možná bych tak zůstala.

Pochvala dělá s člověkem divy :)

***

Takže už jsem zase sama sebou, začala jsem střídat i šaty, a dala konečně vyprat tepláky.

Elence jsem v místním sekáči koupila husopasecký šaty.

Aby byla stylová.

Ale musí v nich chodit bosa, jinak to nemá ten efekt.

Líbí se jí to, ale chybí jí ty husy.

A proutek.

Snažila jsem se jí posadit do vlasů aspoň motýla.

Přiletěl k nám takovej jeden úplně krotkej.

Babička říkala, že asi dodělává.

Když motýl dodělává, je mu asi už všechno jedno.

Tak znám tu přírodu zase o fous líp.

Jedno přísloví, nevím, jak starý, anebo odkud k nám přišlo - vlastně ani, jestli je to vůbec přísloví,

tak to přísloví praví: Každý den by se mělo vyzkoušet něco nového.

Toho se snažím držet. Vlastně si na to vzpomenu pokaždý, až když něco nového zkusím.

Elenka zkouší chudinskou děvečku, co nemá na boty,

a já?

Vyrovnat se s tím, že už mě ten zrzek nezve na kolo, anebo do lomu, jako kdysi, kdykoliv

šel kolem.

Je fakt, že kdysi jsem nestála s foťákem a mokrou hlavou v předzahrádce,

ale byla pořád v nějaké akci - vlastně jsem zkoušela pořád něco novýho.

Chtěla bych to tak i teď.

Před lety to ještě šlo.

S detektorem kovů v poli. Na chůdách, co jsem si sama ztloukla.

To jsem popsala dvě různé činnosti, nebyla jsem hledat poklady na chůdách...

Když jsem tady, na chalupě, kde jsem trávila značnou část dětství,

často si říkám, proč už nejsem tak akční.

A vzpomínám, jak jsem si říkala tehdy, že budu akční pořád.

Že rozhodně nebudu dřepět s mámou a babičkou po stříškou nad kafem

a povídat o tom, co kde mají a nemají, a tak.

Taky jsem si slibovala, že budu pořád běhat.

Vždycky na procházkách jsme se ségrou hopsaly, zatímco náš dospělý doprovod

šel normálně.

Znáte to, takový ten krok sun krok a zas druhá noha...

To jsem myslela, že budu praktikovat celej život.

A že se mi nestane, abych se nemohla jednoho dne ohnout, anebo udělat hvězdu.

A teď přemítám, v té předzahrádce, když Zdeněk zase odjel, jak se mi to stalo,

že už tu hvězdu neudělám a záda mě bolí, kdykoliv zvedám Elenku.

Babička mě volá, prý mám pod pergolou kafe.

Musím si ještě zajít pro ty sušenky, ještě jich tam pár zbylo.

Ale jedno mě nebaví dál, ani jako dospělou.

Povídat, co kde a jak, akce, slevy, sousedi...

Prohlížím si motýlí úlovky ve foťáku, a po očku pozoruju toho krotkýho.

Pořád kolem nás lítá.

Dodělává nějak dlouho.

Anebo je jenom takový. Takový jiný.

Jako babičky kočka, co se zamyká na toaletě,

jako Elenka, co pase husy bez hus, anebo já, co pořád hloubá do hloubky hlubin,

proč se mi nechce pod tu pergolu doskákat a kafe nepít. Radši hvězdu udělat.

***

Můj chalupářský deník I

Dala bych o sobě vědět dřív, ale nebyl čas...

Nedejte se mýlit názvem. Nebudu povídat o tom, jak zahradničím, zalévám či pleju.

Jen o tom, jak tady, na chalupě, přežívám.

Původně, když jsem se doma balila na cestu, viděla jsem se v té blízké budoucnosti kapánek jinak.

Budu si léto užívat v plné parádě. Tedy, budu se parádit. Kdy jindy, když už ne ani v létě?

Přes rok v Praze mně na sebe nezbývá čas, nehty jsem měla nalakované naposled někdy - no, ani si nevzpomínám, kdy naposled.

Zabalila jsem si patery šaty. Na netu pořád omýlají téma, proč nás počasí tak vysouší. Proč vedra devastují planetu. Těším se na ta vedra, zima byla dlouhá a bylo jí dost.

Nehty jsem si sice nalakovat nestihla, ale nevadí, napravím to v cíli. Mám s sebou pro jistotu laky dva. Ať nejsem pořád stejná...

Domácí oděv? Tepláky, ale jenom jedny a značkový. No dobře, tak značkový nemám, ale celý černý, nenápadný, který by eventuelně mohly budit respekt.

Anebo aspoň shovívavost.

Vlasy si budu mýt ob den, a budu je nechávat schnout přirozeně, na slunci. Na dece. Kde budu pojídat maliny. S Elenkou.

Čekají nás krásné dny.

Taky se Vám děje, že jakmile si předem vytvoříte plno představ o tom, co Vás čeká a vidíte se moc v barvách, není z toho nic? Mně se to děje pokaždé.

Vím tedy dávno, že ideální je, nic si předem nepředstavovat, ale člověk se na něco těšit musí, to je holt marná sláva.

Nebudu Vás déle napínat - po týdnu na chalupě píšu tyto řádky s mastným drdolem na hlavě, špínou za nehty, a celá urvaná.

Elenka dá člověku za celý den pořádně zabrat. Hřiště, psi, kohouti, motorka, nosit, vozit, uspávat, krmit, vyprávět, fotit, maliny jí trhat, jahody taky...

Co jsme přijely, viděly jsme sluníčko snad dvakrát. Vždycky mezi deštěm na chvíli vylezlo, a hned zase zalezlo. To abych věděla, co si myslí o mých představách o šatech - a kdo má poslední slovo.

Tepláky, které jsem zatím nesvlékla, už nejsou jen černé, jsou i šedé a bílé a modré. Hlína, bláto, křídy... Maliny na nich naštěstí vidět nejsou. Respekt nebudím určitě, tu shovívavost snad jo.

Večer jsem byla v komoře pro vodu. Pro balenou, co jsem tam Elence uložila. Pod plastovým obalem, ze kterého jsem se snažila jednu lahev vyloupnout, se cosi mihlo. To je snad ještěrka!

Mělo to nožičky a ocas, to vím jistě.

Celý ten balík vod jsem nadzvedla, a co nevidím. Stonožka. Ale jaká!

Ne sto nohou, ale snad třista. A to tělo! Jak můj prst.

Třistanožka, možná staletá, se dala na úprk někam do tmavých koutů rozlehlé komory a já taky. Ale ven.

Zabouchla jsem a opřená o dveře jsem se ještě chvíli z nevšedního zážitku oklepávala. Pro vodu jsem se vrátila později.

Babička vyprávěla, že její kočka umí močit do záchodové mísy. Prý je šikovná, prkénko po sobě zanechá vždy čisté, ale tedy nesplachuje.

Zato se asi zamyká, protože kdykoliv se chci na záchodě zavřít, zjistím, že vytažený zámek mi v tom brání. Musím tedy nejdřív odemknout, abych se mohla zamknout.

Mělo by se to té kočce vysvětlit, že zamykat otevřené dveře je k ničemu. Stačí se zavřít. Jestli se tedy ostýchá.

Ve skalce jsem narazila na kobylku. Ale ta teda byla! Dobrých dvacet čísel. Světle zelená, připomínala mi Hopa ze Včelky Máji.

Vyfotila jsem ji a babička pak z fotky poznala, že to není Hop, ale saranče. Hmmm. Saranče. To zní exoticky.

Když přijela máma, tak prohodila, že saranče by mohlo bodnout. Anebo hryznout, prostě ublížit.

To když jsem se zmínila, že jsem ho viděla zas.

"Mělas ho chytit a donést ukázat Elence!" Honila bycha babička.

To určitě příště udělám, když slyším, že kouše, to se může spolehnout.

Pak mi radila, jak přesně ho chytnout, aby nekouslo, ale v podstatě jsem tu instrukci vůbec nevnímala. Ani se toho exota nedotknu. To se o jeho nálezu radši příště nezmíním.

Aby někdo neměl pocit, že svou dceru ochuzuji o přírodovědné poznatky.

Nemám na sebe čas. To už jsem říkala. Jestli jsem kouřila deset cigaret denně, teď jsou to čtyři. A připadám si u toho jako malá holka. Krabičku mám schovanou v autě, a když se mi podaří Elenku zabavit, utíkám si pro jednu. A s tou pak za barák. Aby mě nikdo neviděl. A pak se jdu navonět. A vzít si žvejku.

Je mi sice dvaatřicet, ale tady je to jedno. Tady jsem pořád jenom vnučka. A sousedi mají oči všude. Možná už si pomalu odvykám, přestávám být podrážděná, a to i když si na záchodě sednu na úplně mokré prkýnko.

Jen si pomyslím, že tak úplně dobře to ta kočka ještě neumí...

***

Večer jsem ráda, že padnu do pelechu, sotva vykonám základní hygienu. O mytí vlasů, které bych musela zdlouhavě sušit fénem, si dávám jenom zdát. Zlatý suchý šampón!

Už si ho sypu na hlavu pár dní. Laky jsem ani nevybalovala, nemá to cenu. Sice by možná nebyla vidět ta hlína pod mými nehty, ale k teplákům, navíc neznačkovým a špinavým, by to nešlo. To už bych nebudila shovívavost, ale smích.

A posměch, to je to poslední, co jsem si představovala!

Tolik zatím z mého ozdravného pobytu na vsi. Ozdravuje se tu mé tělo od závislosti na nikotinu, a má mysl zas od tendencí dělat si nějaké velké představy o tom, jak se budu mít...

Mějte se krásně a přírodě zdar!

Kdoví VII - Moc času

Malý Jára přijel na hřiště na kole.

Jeho bráška, Venoušek, přijel na traktůrku.

Kačenka přišla v červených teplákách a nasbírala šišky, klacíky a kamínky. Stavěla z nich na písku hrad.

Lucinka tam přinesla brouky a kobylky a zavřely je do toho hradu.

Dášenka, která nosí brýle, šla na klouzačku.

Karlička, která má křivou pusinku, se zeptala Elenky, jestli si smí půjčit její bábovky a kyblík.

Elenka jí to dovolila, protože zrovna malovala křídou. Sedla si s maminkou na zem a kreslila jí

po noze.

Potom přijel malý Pavlík, taky na kole, a nějaký velký kluk ho povalil na zem.

To se nesmí! Ty ty ty! Křičí Elenka. To by Pavlík plakal.
Ale Pavlík vyskočil, protože to nebolelo a smál se.

Dělal na Elenku: Budliky budliky!

Pak přijel Kája. A ten si pod klouzačkou sundal boty. A řekl Elence, že se tam v botách

nesmí. Ale Elenka řekla, že smí a klouzala se. Tak šel Kája taky na klouzačku, ale boty si nevzal.

A Marcelka přišla pěšky a zapnula na telefonu písničky a všechny holčičky potom tancovaly a zpívaly.

A mezitím jim utekly kobylky a brouci z hradu.

A ony je potom hledaly, ale tamty už nenašly, našly jiný...

A když si potom všechny děti šly kreslit křídou, kterou tam Elenka zapomněla,

tak její maminka ty jiný brouky a kobylky z toho hradu zachránila a odnesla do trávy.

A holčičky už je nehledaly, utíkaly honit kluky, protože si myslely, že jim ta zvířátka sebrali oni.

Jára rychle sedl na své kolo a jel domů.

Venoušek sedl na svůj traktůrek a taky jel rychle domů.

Pavlík taky jel domů na svém kole,

ale Kája to nestihl, protože nemohl najít své boty.

Elenka si je obula na své botičky a chodila v nich...

***

Tuhle pohádku vyprávím každý večer Elence. Je o venkovských dětech, které poznala

na hřišti letos v létě.

Je to nekonečný příběh, má mnoho konců a obměn...

Jmenuje se prostě, Děti.

***

... A tak malý Kája musel za trest jít a přinést holčičkám nová zvířátka.

Jenže nenašel žádné kobylky, ani brouky, přinesl jim šneky.

A když mu za odměnu holčičky šly pomoct hledat boty, pustila maminka s Elenkou ty šneky

zpátky do trávy...

***

Když jsem Elence tuhle její oblíbenou "povídku" vyprávěla před svými sourozenci,

ozývaly se samé výbuchy smíchu. Prý burani! A křupani! A že je to děs, jak si tam hrajou...

A že je děs, co vyprávim.

Ale Elenka nechápala, proč se její tety a strejda smějou. Čemu? Vždyť ona ty děti

obdivuje. Taky by chtěla nosit brýle, jako Dášenka a červené tepláky, jako Kačenka...

A chtěla by si tam s nimi hrát každý podvečer, nejen přes léto.

Taky by ráda stavěla hrad z klacíků, kamínků a šišek a chovala v něm kobylky.

Kdybych jí neupozornila, že budou plakat a tohle se jim nedělá, brala by to jako hru.

Přirozenou hru. Je to jen hmyz. A teď jsou to prostě vězni hradu...

Když ten velký kluk povalil malého Pavlíka na zem, a všechny děti tomu klukovi fandili,

Elenka by mu třeba fandila taky, kdybych jí neřekla, že tohle se Pavlíkovi nedělá, že ho to bolí

a plakal by...

Brala by to jako hru. Jako přirozené měření sil dvou kluků. No a co, že jeden je o dvě hlavy vyšší!

To je prostě život!

A dost možná by křivohubé Karličce nepůjčila své bábovky a kyblík, kdybych jí neřekla, ať jí ho půjčí,

když si s ním teď nehraje. Ať je hodná holčička.

Přestože se ještě nestalo, aby Elence ty děti něco půjčily.

Ani motorku, natož kolo...

Prostě se to nepůjčuje, co je moje, je moje a hotovo.

A když někdo někomu něco sebere, tak hra končí a ten si to vypije, až ho děti chytí...

Třeba i brouky. Anebo botičky.

Ještě, že tam Elenka měla mě, kdoví, jak by si odskákala ty Kájovy botičky!

Ale takhle si netroufl, ten malý usmrkánek, cokoliv říct. Jen křiknul: Ona je má!

Asi nás, dospěláky úzkostlivé, zná. Věděl, že tohle by si nakonec odskákal on.

A to se mu nechtělo, navíc bez bot...

***

No a Elenka? Té tímhle vlastně nedávám šanci se vpít do té přírody, do dění na vsi, zapadnout mezi ně...

Tady to vzniká, ten odstup, kdy si nebude hrát s kobylkou, aby jí neublížila, nebude jednat impulzivně,

ale s rozmyslem, aby nefandila silnější straně a tak dál.

A jednou bude stát před vší tou krásou přírody a chtít se do ní vpít, nabažit se jí, užít si jí, být její součástí.

Ale nepůjde to. Kdežto její vesničtí vrstevníci jsou vpiti už teď.

Jedna kolej vedla do přírody a druhá do hlediště, na posed. A tam sedíme my, kterým tehdy rodiče

přehodili výhybku a vyslali je jiným směrem. Ani lepším, ani horším, opravdu jen jiným.

Na tribuně se pozastavíme nad každým motýlkem, stromem a květinou.

Na hřišti ne, tam všechno bere jen jako součást celku. Na jedné části tolik nezáleží. O kobylku míň nebo víc,

to už je fuk.

Diváci, kteří shlédli zabíjačku nebo porážku jakéhokoliv dobytka, včetně králíka,

byli mnohdy tak rozčarováni, že se automaticky (aspoň na čas) vyhnuli masu.

Nic tím nezměnili, jen pro svůj klid...

Hráči to takhle neberou. Proto ta zvířata přece chovají...

Už jste, mimochodem, viděli vesničana vegetariána, případně vegana?

Často ani neznají rozdíl (protože je nezajímá). Maso a živočišná strava přece k člověku patří, co svět světem stojí...

No, a já nakonec musím říct, že jsem se asi přecejen vpila. Ne v těch chvílích, kdy jsem stála v lese

a přála si být stromem, ani na louce diviznou, ale během toho hasičského juchání, kdy jsem rozprávěla

s Tondou a dalšími starými známými, s nimiž jsem sbírala zátky od piva a jimž jsem tajně kradla z plechovek

žížaly, abych je pustila na svobodu, a taky na hřišti s Elenkou, když jsem se tak vžila do hry,

až jsem zapomněla sledovat, jak si hrají děti.

Tedy ne, když se snažím být součástí, ne když si toužím kus té vesnické atmosféry odvézt do Prahy,

a tak chytám na mobil zvuky ptáků a cvrčků a fotím si duhu, a déšt, a slunečno, a louku a les...

Čím víc památek, tím vís vesnice u mě doma...

Kdepak!

Jedině, když se zapomenu a o nic se právě nesnažím...

To jsou potom ty chvíle, na které nejlíp vzpomínám, a kdy se mi sama najednou ta duha vybaví,

i to cvrčení ve strouhách, Tondovy modré oči, anebo křik dětí, když na ně dobrovolní hasiči pro legraci stříkali vodu.

A když pak večer, po tom každodenního shonu plného stresu a nervů, kdy je všude kolem akorát hluk aut ze silnic, smog,

šeď, když nesvítí slunce, nebo když ho pro vysoké domy není vidět, vyprávím Elence tu její oblíbenou pohádku o dětech, to je Vám relax. Všechno je tak jasné, nekomplikované, prosté...

Přitom paradoxně na vsi nemají lehký život. Ten bych měla mít já ve městě. Tedy usnadněný právě o výhody velkoměsta.

Nemusím si topit a starat se o to, čím přiložím - stačí otočit kohoutkem; a tak dál.

Mám zkrátka ušetřeno spousta času.

A v tom je ta potíž nás měšťanů; na venkonvě znají sílu a moc času, a my máme jen moc času.

***

Kdoví VI - Pointy příběhů

Říkala jsem, že na nejmenší vsi jsou lidi míň sami, než v centru města?

Je to relativní, samozřejmě.

Já tuhle na chalupě cítila velkou samotu, ačkoliv jsem se snažila splynout s přírodou.

Cítit se její součástí. Vpít se do ní. Být stromem a být tu furt, ať prší nebo bouří, ať je jaro

nebo podzim, ať svítí slunce nebo měsíc...

Být trávou, být květinou, třeba tou diviznou z louky.

A nebo vlaštovkou, co sedá na drátě, motýlem, co poletuje cik cak nad polní cestou,

a nejlíp být vším, být neohrožená, věčná...

Smět dýchat tu vůni růží a cítit drsnou kůru stromů, vidět barvy duhy, slyšet ptáky a psy,

a mluvit jejich řečí. Řečí všech tvorů a rostlin na téhle Zemi.

A zatím jsem jen divák. Čím dál vyjdu z vrat naší chalupy, až na louku a k lesu, tím víc se mi

ta příroda vzdaluje. Je to jen pocit, a to takový, že si nejsem schopná tu krásu vychutnat.

Dívám se na ni, cítim vůně a slyším zpěvy ptáků, ale i když roztáhnu ruce a zavřu oči, nestanu se

součástí lesa, nebudu stromem. To se mi spíš hajnej vysměje, co že to tady dělám...

Je to marný.

V Praze, když jsem přírodě vzdálená fyzicky, tuším, že by to šlo. Vidím mezi baráky měsíc, který

zdaleka tak nezáří, jako tam venku a říkám si, že bejt teď na chalupě, to by bylo jiný kafe.

A když tam jsem, nevím jak na to. Jak to všechno pojmout. Pořád se přistihuju, že se celou tu vesnici

snažím vzít s sebou domů...

Možná mi nerozumíte. Tak jdem dál.

Jsou tam taky věci, které čpí dobrodružstvím. Na té vsi. Třeba bažina. Pravá a nefalšovaná.

Co se s vámi propadne a vy nemůžete ven, leda by vás někdo vytáh´.

Mně se to stalo. Bylo mi asi osm, když nás naši na to místo upozornili. Zakázali nám tam chodit.

Hned to odpoledne jsme se tam s vesnickými dětmi vydaly.

Nikde nic, jen louka, všude jen tráva a rákos...

A já se najednou začala propadat. Nejdřív jsem se smála, že jsem v bahně. Když jsem do něj

ale zajela po kolena a pak hned po stehna, začala jsem řvát a snažila se vyhrabat ven. Jenže to nešlo.

Místní kluk, co tam byl s námi a taky hledal ten močál, pro mě skočil.
Jako by měl přírodu pod kontrolou a ta se ho bála, zpevnila se pod ním zem a dovolila mu vytáhnout mě.

Byl to můj hrdina.

V osmi letech jsem tedy milovala Mirka.

Dneska se ukázalo, že je to gay. Ukázalo se to zřejmě daleko dřív, ale já se to dověděla až na té louce

o hasičské slavnosti.

Tehdy ho milovala i moje sestra. A on nás střídal. Samozřejmě ne v posteli.

Když už, tak v žitě.

Tam jednou ubil zajíce. Byla to naše velká lumpárna a nezapomenutelná akce.

Řekli jsme si, že ho stáhneme z kůže a půjdem s ním na trh. Ale nic z toho nebylo,

soused si ho od nás koupil za polévku, na kterou nás slíbil pozvat.

Zaječí polévku. Ale nepozval do dnes.

Neumím si představit, že bych ho teď potkala a on řekl, že už ji má hotovou.

Ať seženu holky a Mirka a přijdem si ji sníst.

Byla by to pointa tohohle příběhu, který jinak žádnou nemá. Jako hodně příběhů,

a nejen z vesnic.

Zaječí příběh skončil možná v den, kdy tenhle pán zemřel. Ale možná ještě neskončil,

dokud na něj někdo vzpomíná...

Z tohohle důvodu se domnívám, že neskončilo ani naše dětství. Je pořád v nás,

ta dobrodružství a průsery...

Obecně mi ale pointy příběhů docela chybí. Možná ne na papíře, ale v životě ano.

Tondy příběh by měl kupříkladu pointu, kdybych i s Elenkou odešla za ním.

Ale to by zas postrádal pointu příběh mého muže :)

Fandy příběh bude mít pointu (ten příběh, kdy na hřišti hladívá naši Elenku, protože se mu líbí),

až se do něj jednou zblázní a přivede nám ho domů.

Ale pointou může být už právě to, že teď jsou si blízcí a potom si budou vzdálení.

Všechno je skutečně tak relativní...

A jakou pointu nabízí příroda? Jaro, které přijde po zimě?

Nebo ptačí zpěv, co na večer ustane?

Kohout, co ráno zakokrhá?

A co když během dne skončí na pekáči?

Všechny děje jsou úvodem k jiným dějům a pointami, nevylučujícími, že přijdou pointy další,

které změní ty předešlé na pouhé závěry příběhů skončených.

Na té vesnici je to snadné vidět. Tam pramálo filozofují, a když, tak o tom nevědí.

O to víc tam žijí. A jsou šťastní. Aniž by věděli.

Protože nejvíc šťastní býváme ve chvílích, kdy jsme zcela zabráni do děje

a nedumáme o něm.

Takže zase vítězí venkov. Praha poražená, stověžatá, kde není co sýt, ani sklízet,

skýtá mnoho prostoru k přemýšlení, pozorování, studiu a připomínání si doby králů...

Mluví se sice o nočním životě, ale kdo ho žije? Snad jen šelmy a netopýři.

U lidí je to jen ponocování.

Vždyť od rána, co kohout zakokrhá, je plno práce. Všude. Na poli, v lese, na zahradě, v chlívech...

Zahálka je čertova hračka.

Nebudu vám tady tvrdit, že na vsích ještě věří na čerty, ale na čarodějnice ano.

Říkají, že v každé kuchyni má být aspoň jedna čarodějnice.

Když už jí není hospodyně, tak má mít aspoň vycpanou. Třeba zavěšenou, na koštěti.

Možná hlídá oheň na kamnech, možná dochucuje pokrmy, možná stráží v kuchyni...

Třeba aby hospodyňky zbytečně nepřemýšlely a neztrácely čas, protože kdyby ho přemýšlením

ztrácely, třeba by je mohlo napadnout, že čarodějnice v kuchyni je jen nějaká hloupá pověra

a zahodily by ji a kdoví, co by bylo potom.

Třeba by se jim zatím připálila večeře...

A nějaký Tonda by zhubl a neutáhl klády z lesa a dostal by kýlu a ležel by v nemocnici a hospodářství

by strádalo, přišla by zima, nebylo by čím topit...

Ale tohle by se na vesnici nestalo. Tam by Tonda snědl i tu připálenou.

A bylo by zase všechno v pořádku.

Relativně, samozřejmě.

Tedy bez point.

Kdoví V

Kdepak jsme to skončili?

Jo! U venkovských lásek...

Příběh té dívky, dnes už vdovy, který jsem Vám nastínila, není zdaleka v českých vsích

ojedinělý. Je poměrně časté, že zanedbané vesnické slečny si vydržuje bohatý "statkář".

Včera jsme seděli v Boleslavi v hospodě, kam jsme zašli na oběd a tam seděl stařec

a jeho slečna. Mladá dívka se zarostlým podpažím a nemoderními šaty v délce pod kolena.

Vyvezl svou mladičkou milenku na oběd?

"Opalovala ses?"

"Jo." Pípla a rozepnula si pár horních knoflíčků u šatů, aby dědulovi ukázala barevné rozdíly

na své pokožce.

"A mažeš se něčim?"

"Jo." Pípla zas a páprda na ni mlsně zíral, zřejmě už se těšil do chalupy... :)

Zdeněk mi potom v autě cestou do Prahy vyprávěl, že u nich na chalupě, ve východočeské vesnici,

žil nějaký pomatenec, který se "miloval" s krávou.

"Zandal jí zadní kopyta k sobě do holin, aby mu neutekla a dobře držela." Líčil mi pobaveně.

"Tak to je strašný!" Byla moje reakce.

"Snad je strašný, že to vůbec dělal s krávou... Než že jí měl v holinách." Zasmál se a pak jsme

se ještě chvíli podivovali nad podobnými případy, které známe z doslechu.

Tak tedy: Se slepicí, se psem, s kozou, s ovcí...

Všechno na vesnici.

Ale v anonymitě měst se zase dějou jiná zvěrstva, kolikrát ta nejhorší.

A nikdo o nich neví. A už vůbec nejsou k smíchu. Jestli ty vesnické bizarnosti tedy jsou...

Ale pryč od zvráceností...

Lidi na vesnici mají blízko k přírodě, nebojí se klíšťat, ani hadů nebo včel

a už vůbec ne pavouků. Klidně takového osminožce zmáčknou mezi prsty,

aby ho usmrtili, když jim třeba leze v lese po košíku plném hub (ve kterých se

stoprocentně vyznají).

A nepřijde jim ani nutné, umýt si po takové akci ruce.

Je to příroda...

Kdyby je uštkla zmije, umí si poradit. Stejně, jako ránu po bodnutí hmyzem umí ztišit

tak, že nesvědí, nepálí... Třeba tak, že místo třou krystalovým cukrem smíchaným s octem...

Funguje to.

Víc, než kde jinde se tady vyznají v bylinách, v koření, v prospěšných věcech z přírody s příznivými účinky

pro naše tělo. Pro duši ne, ve zdravém těle je zdravý duch, hotovo.

Proto kolikrát nejsou tolik vzdělaní, jak by mohli být, kdyby svého ducha nezanedbávali.

K čemu na poli cizí jazyk? K čemu v rybářské loďce účetnictví?

Ale...

Králíky umí stáhnout z kůže, holoubatům zakroutit krkem, husu podříznout, prase zabít

a jitrnice zašpejlovat, koťata utopit...

Oheň rozdělat, dřevo naštípat, ovoce očesat a kompoty nadělat, včetně marmelád a moštů...

Sever podle stromu poznají, i čas podle stínu...

Dovednosti pro nás, měšťany, pozoruhodné, ovšem kuriozní a nepotřebné.

Když chcem jelito, zajdem si ho koupit do Billy, případně jinam, když chcem vědět,

kde je sever... Vlastně mě nenapadá, kdy a proč by nás tohle zajímalo :)

Věci našeho světa, takové ty takzvaně povrchní, jako krášlicí kúry, a jiné příjemné

procedury, vnímají lidé venkovští jako malichernosti a mají nás za marnotratné a marnivé.

K čemu gelové nehty při kydání hnoje (nebo při rejpání se v záhoncích, ať nejsem hned extrémní)?

Kdo ocení perfektní sestřih na samotě u lesa?

Tam záleží na jiných věcech.

I peníze se investují jinam, než do krásy a módy...

Užitečněji, nabízí se říct. Ale musím se krásných měšťanek zastat; co člověka těší,

je mu taky k užitku. Každý má svá měřítka nastavena s ohledem na okolnosti, na své okolnosti.

Oni se od nás můžou učit zacházet s technikou, s počítačem, s internetem, pokud mají signál...

My od nich pozitivním účinkům darů přírody. Když to dáme dohromady, budeme dál.

Ale my to dohromady nedáme a půle cesty nikam nevede.

Zvyk, tradice, nátura... Já bych nebyla dobrou ženou Tondovi a Elenka nebude dobrou ženou

Fandovi. Protože dneska nesbírá pivní zátky a on se za dvacet let nebude chodit potit do fitka a holit si hruď,

protože ho to ani nenapadne.

Ale to už jsou předsudky.

No a třeba ty nám jsou všem společné. Ať jsme odkud jsme, jsme přece jenom lidi...

Lid venkovský se obává pomluvy sousedů - co by si o nás pomyslili?

A lid městský zase toho, že si jich sousedi ani nevšimnou...

Třeba i ve smyslu, že budou sami.

Ráda bych řekla, že sousedům jsou jejich vesničtí spoluobčané jedno, ale neni to pravda.

Vidí si až do talíře a rádi.

Takže komu záleží na mínění sousedů, musí se mít na pozoru.

Ve městě vás nikdo neřeší, protože vás nezná a nic o vás neví.

Proto si (na sociálních sítích) vytváříme své umělé vesnice, kde své talíře rádi vystavujeme...

Z toho vyplývá, že venkovani se svými zvyky a pojetím života jsou blíž přírodě a tudíž žijí přirozeněji.

Takže je přirozenější kydat hnůj, než nosit gelové nehty,

orat pole, než sedět v kanclu a koukat do počítače,

tančit na louce v kouři buřtů za svitu měsíce, než v barevném kouři na diskotéce v záři reflektorů,

jet domů z hospody na kole, než autem,

pro jitrničky jít k řezníkovi, než do Billy,

drbat sousedy se sousedy před krámem u kapličky, než nechávat nahlížet do svých talířů přátele na Facebooku.

A být sám. I když, koneckonců, všichni jsme sami.

Ale uprostřed přírody tak nějak míň...

Kdoví IV aneb Jinej svět

"Ako achna!" Ozývalo se vesnicí, kterou právě procházela bláznivá Máňa.

Takhle si vykračovala denodenně, jen tak, bezcílně pochodovala obcí a zvedala při tom sukni.

A volala: "Ako achna!"

Tenhle obrázek si pamatuju z dětských let, kdy jsme na ni se sestou užasle zíraly,

zatímco naši zdejší kamarádi na ní neshledávali nic zvláštního. Znali ji tak. Byli na ni zvyklí.

To, co křičela, znělo jako nadávka, podle tónu, jakým klela, ale říkala jen: Jako kachna!

Nevím proč, nikdo to nevěděl. Asi se tak cítila.

Dneska v chalupě po ní žije mladá rodina. Asi nějací příbuzní, protože mluví Slovensky.

Když se nad tím teď zamyslím, tak Máňa možná Slovensky vůbec nemluvila. Spíš měla svou specifickou řeč,

kdy vynechávala první písmena slov :)

Vzpomínám si, že jsme si na ni hrály. Jen já se ségrou, s dětmi ne.

.

V tomhle panoptiku žili i jiní bláznivci, třeba starej pán, co nosil svetr na knoflíky, a to

i v létě, i v zimě, pořád. Ať bylo jakkoliv.

Chodil vesnicí s rukama sepnutýma za zády, díval se do země a něco si mumlal.

Zdravil pozdravem NAZDAR a říkalo se o něm, že je to morous a samotář.

Tím víc mě vždycky lákalo nahlédnout do jeho chalupy. I do hospodářství Máni.

Jak žijou, co dělají, jak se doma chovají?

Máňa měla v oblibě chleba a podmáslí. Vídaly jsme ji "hodovat."

Dlužno podotknout, že jsme to taky zkusily, a dobrý. Prostě fakt dobrý :)

Ona bydlela se svou starou matkou, ta ji někdy při jejích promenádách doprovázela.

A upravovala jí šátek. Když ho Máňa měla.

.

A my hrávaly s venkovskými dětmi u kapličky na schovku a ten nejtlustší strom byla pikola.

Tonda s námi hrál málokdy, byl to sičák, co hru spíš kazil. Třeba se odjel schovat na kole domů

a už nepřijel. A já přitom chtěla, aby přijel...

Tondův bratr, Petr, s námi hrával poctivě. Toho jsem taky milovala.

Vzpomínám si, jak jsem si v Praze na palandě o něm po večerech snila. Jako sedmiletá holka.

Psala jsem si jeho jméno do notýsku a doufala, že jemu se teď stýská, když jsme odjely.

Ale stýskalo se spíš kamarádkám, kluci v tom věku jsou divní. Ať jsou z vesnice nebo z města :)

Dneska maj´oba děti; co říkám oba, všechny ty tehdejší děti maj´dneska už děti.

Viděla jsem je na té louce. Jsou to budoucí kamarádi naší Elenky.

Budou hrát u kapličky na schovku. A ona si bude snít o Fandovi a on o ní ne.

A později on o ní jo, ale ona už ne. Definitivně ne. Aspoň předpokládám.

Ale nevymlouvala bych jí ho, to zas ne. Já si nemyslim, že na venkově se žije hůř.

Možná tam není všechno po ruce a je tam omezený výběr služeb, doktora si vyberete tak ze dvou,

školu ze tří a stejně se dost najezdíte, ale jsou tam věci, co za to možná stojí.

Samozřejmě, jak komu.

Láska by za to stála určitě. Pokud by Fanda neměl rozum a nešel s Elenkou radši do Prahy.

Dělám si srandu.

Ne, nedělám.

Ale jo, dělám.

Já se tý pravdy asi nedoberu :)

Na louce o hasičkém dni hráli ti Kabáti, jak už jsem psala, a zpívali tu známou písničku

Kdoví jestli.

"... Jak pravda vypadá, kdo z vás to ví?"

Ne, že by mě to nějak dostalo, jenom mi přišlo, že se to přesně hodí.

Kdoví proč.

Ale oni si to asi mysleli taky, když si ji k tomu dovádění pouštěli několikrát dokola.

.

Když mi bylo dvanáct, dověděla jsem se, že Tonda se vyspal s mou nejlepší, o rok starší, vesnickou kamarádkou.

Skočili na to fakt brzo.

A já se hrozně divila, že vůbec věděli, jak na to.

Ale jelikož nás bylo v partě víc, co po něčem takovém ještě zdaleka netoužili,

nepřipadala jsem si opožděná.

.

Opožděná ale byla jedna venkovská slečna, která do osmnácti let žila se svými chudými rodiči,

kteří byli tak chudí, že ji nenechali ani ničím vyučit; po povinné školní docházce zůstala doma

a pomáhala s hospodářstvím.

Umíte si představit, jak na tom byla? Já ani ne...

Jenže si ji vyhlédl jeden starý vdovec a dal za ni jejím rodičům peníze. Vzal si ji a odvedl do své chalupy

v jiné vsi.

A tak ta osmnáctka, co nepoznala nic, než jejich statek, byla teď vdaná paní...

A to se vším všudy. Stařec byl jistě ještě při chuti, když byl při chuti se ženit s takhle mladou holkou...

V ložnici ji zřejmě všemu naučil, vařit už uměla, dojit taky... Děti z toho svazku naštěstí nevzešly,

starý pán zemřel snad po dvou, třech letech od svatby.

A mladá vdova teď v chalupě po něm žije sama. Už je to pár let a pořád je sama.

Nikdo s ní nemluvil, aby mi řek´, co ona je vůbec zač, jak se vyjadřuje, co si myslí

a jestli vůbec ví, že za tou loukou, co za ní teče ta řeka a stojí ten les, je ještě i jinej

svět, než ten, kterej vidí...

Jsi jen jednoduchá a voníš vesnicí, nic tě nerozhází, jsi dívka tajně snící...

Víš, ty jsi z jinýho světa, víš...

*

Ale třeba za plotem studuje dálkově vejšku a jednou všechny překvapí.

I když, to asi ne.

To se spíš znova "dobře" vdá. A jednou bude chodit vesnicí a řvát AKO ACHNA!

KDO VÍc...

Třetí část svého pojednání o venkově začnu tam, kde skončila druhá.

Mělo by to tak být...

A nebo se pletu? Svádí i je k představám?

Tonda v kouři buřtů přivřel svý modrý oči, který teď už byly víc rudý, než modrý,

a jako by se zasnil, když zaslechl první tóny další písničky, kterou někdo z magneťáku pustil.

"Víš, co je tohle?" Zeptal se mě.

"Víš. Keks." Odpověděla jsem.

"Jak to, že víš?"

"Mám to ráda."

"Já taky." Díval se na mě překvapeně, i když těžko říct, kdo z nás překvapil toho druhého

víc.

Tonda tiše prozpěvoval a já žasla, že zná i slova. To mě vrátilo do divizen, už zase nechápu nic.

On a romantik?

Tak přece máme něco společného. I když, z jinýho světa je tady on...

Mně by rozhodně nestačilo vyspat se s kýmkoliv, a přitom nemít co jíst.

Jak se to zpívá v té písničce, ne že tak by to provozoval on - i když, kdoví :)

Nebo mít jenom jedny boty...

Na druhou stranu bych chtěla, aby mi to stačilo.

Zřejmě jsem rozpolcená osobnost. A o takové ta písnička neni.

Jenže já v tu chvíli chtěla, aby byla o mně! Chtěla jsem vonět vesnicí.

A být jednoduchá.

Mohla jsem si to hned zkusit a jít se s ostatními polévat kýblemi vody, co zbyla po hasičích

nebo tančit Polku na Kabáty (Dyť je to jedno!). To by Tonda z těch divizen nevylez.

Ale neudělala jsem nic.

Jenom můj svetřík ráno voněl vesnicí, když i babička cítila ty večerní připálené buřty.

Na jednu stranu jsem toužila vesnicky vonět, ale něco mě nutilo ten svetr vyprat.

Prostě pralo se to ve mně...

Když jsem vždycky po obědě uspávala Elenku, jezdila jsem s kočárkem po vsi a poslouchala

typické zvuky. Žáby, cvrčky, kobylky, slepice a kohoutí kokrhání... Nebo cirkulárku!

Napadlo mě, že si to nahraju, abych mohla při těch uklidňujících tónech pak v Praze příjemně

usínat.

Zapla jsem nahrávání na mobilu a nejmíň deset minut chytala zvuky.

Večer jsem si to na zkoušku pustila.

Nebylo tam nic.

To je ta vesnice, sakra, tak nepolapitelná? Nezachytitelná?

Vypranej svetr, hluchá nahrávka...

Jeden záznam ale mám. Fotku tý parádní duhy.

Co oni ji tady mívaj nad hlavou, kdykoliv zaprší a snad o tom ani nevědi.

.

Aspoň Měsíc a hvězdy jely do Prahy se mnou. Jenže je nad prosvětleným městem nevidim.

Ani ty divizny tady nekvetou.

A já se nedivim.

Jak by se asi Tonda tvářil na Prahu? Párkrát tu byl. Konkrétně asi dvakrát.

Snažil by se odvézt si kousek domů? Chodil by Prahou s mobilem a nahrával si zvuky?

Možná jo, kdoví, ale jako romantik sotva...

Cítil by se tady ztísněně. Všude vysoký baráky, málo prostoru, žádná louka pro rozlet a rozhled.

Asi by pocítil horší vzduch. I když, on by si dal cigáro a bylo by mu to jedno.

Na duhu by mohl zapomenout, na cesty z hospody na kole taky, to by nedopadlo dobře...

No a na mě tuplem, jestliže mě fascinuje ve svém přirozeném prostředí, tak v tom mém tedy ne.

To by kouzlo zmizelo a zbylo by jen trapno.

Teď mě napadá, jak tedy on (oni) vnímají ve svém přirozeném prostředí mě?! Mě, vytrženou z toho svého?

Anebo, kdyby sem přijeli a zkoumali, jak žiju, že nemám králíky a hniju zavřená v bytě,

kde si dumám o žížale, kterou jsem vyrejpla s trsem jetelu, a ten dala do okna do truhlíku,

a říkám tomu štěstí...

***

Kdoví II.

Znova se vracím na vesnici. Zatím aspoň v myšlenkách.

.

Naposled jsem stála na louce v diviznách a sledovala mumraj kolem utkání dobrovolných hasičů. Když stříkali ze stříkaček proud vody na dřevěné tabule, odrážely se kapky a dopadaly na všechny přihlížející. Kdo stál blíž, byl smáčený celý, kdo dál, jako já, skončil jen příjemně orosený.

.

Rozdíl mezi mnou a ostatními dospěláky byl v tu chvíli ten, že oni tu vodu na ně dopadající nevnímali. Já ano. Nastavovala jsem čumák, abych si to osvěžení vychutnala. A děti běhaly vodě přímo do rány.

.

Jejich rodiče nevnímali víc věcí. Odpolední duhu, která stvořila ucelený most nad vesnicí, měsíc nad námi ve tvaru déčka, co oznamoval své dorůstání už před šestou večerní, první hvězdy, blikající v tónech známých šlágrů od Kabátů, netopýry, přelétající nad našimi hlavami, když se dost setmělo, ani světlušky, jejichž světlo my lidi dávno nepotřebujem. Ani na venkově.

.

Tady se sice veřejné osvětlení zhasíná o půlnoci a rozsvěcí úderem čtvrté ranní, ale kdo by v tyhle noční hodiny kam chodil? To já chodím. Když se tedy vzbudím. Chodím na dvůr a dívám se nad sebe. Na tu nebeskou krásu. Těch hvězd! To v Praze vidět není. Velký vůz, Polárka, Proxima Kentaura (nejbližší hvězda - jak si pamatuju ze školy) a Měsíček. To je všechno, co tam vyčtu.

Připadám si v takové chvíli, jako přiklopená pokličkou, obrovskou, kulatou pokličkou, na které to všechno zespodu září. Občas zahlédnu letět družici, sem tam spadnout hvězdu. A hned si přeju...

.

Mám to ráda.

.

Tonda, ten můj starej známej, se nahoru nedívá. On se dívá zásadně před sebe. A pod nohy. Opustila ho žena a nechala mu ročního chlapečka. Tak se stará, jak umí a nelétá v oblacích. Tak leda možná, když si dá rumíka. Viděla jsem ho z předzahrádky, jak odjíždí z té louky, z těch hasičských slavností.

.

Já uspala Elenku a pak jsem stála za plotem, jak sádrovej trpaslík a volala si se Zdeňkem, který byl v Praze. A Tonda zrovna sedal na kolo, tak jsem sledovala, jak klikatě se mu jede.

To nebyl jen jeden rumík, když jsem tam ještě seděla já. Těch bylo víc...

.

Vykládal tam v podvečer, u těch stolů pod širým nebem, že jsem jeho dávná a tajná láska, se kterou si jako malý hrál. A kterou jako puberťák vozil na motorce koupat se do lomu. Jako všechny holky. Všichni kluci.

Když tam tak vedle mě vzpomínal, přistihla jsem se, že si na okamžik představuju, jaký by to asi bylo...

Kdybych byla dneska s ním.

.

Abych si usnadnila představy, řekněme, že bych teď opustila Zdeňka a s Elenkou se odstěhovala k Tondovi na vesnici. K němu a jeho synkovi.

.

No. Tak když zcela vynechám emoce, jaké by tuhle moji rošádu provázely, tak předně bych byla nucena krmit slepice a dávat králíkům. To bych snad zvládla. Ale nějak se to neslučuje s mou představou o životě. O životě svém, ten jeho je jistě v pořádku takový, jaký je. Do jeho života králíci a kozy patří. Ale kdy já bych užila své šaty, botky a líčidla? Jednou za rok na hasičské louce? Vždyť bych tam byla pro smích! Jak pěst na oko. Kterou by nejspíš (snad) Tonda uštědřil dotěrným spoluobčanům, kteří by mě pro mou jinakost balili. Záměrně neříkám, že by mi to slušelo, protože bych už nevypadala, jako teď. Ale k tomu se dostanu.

+.

Jistě, že to vidím zkresleně, zdejší ženy mají v šatníku šaty (!), lodičky, a jistěže se i malují. Když jedou do města za prací nebo na nákupy, anebo po úřadech... Kam by tak ještě mohly jet?

.

Já, jako Tondova žena, bych jezdila do Prahy. Do civilizace. Jinak bych se totiž přestala líčit, nechala bych si srůst obočí, narůst prdel, zarůst nohy, ke chlebu podmáslí bych popíjela - já se znám, zpustla bych, přizpůsobila bych se prostředí a hlavně, chyběla by mi motivace se sebou cokoliv dělat. Kvůli Tondovi? To asi ne...

.

I když má krásný oči. To zase jo. Jako holka jsem na nich ujížděla. A kvůli nim sedala na tu motorku, překonávala strach z rychlé jízdy a z koupání v lomu, kde se prý už mnozí utopili. Jenže dneska už by mi jen oči nestačily. Prakticky k ničemu. Myslím ty jeho.

.

"Ta tvoje Elenka má tak krásný oči!" Řekl najednou a bublina mých představ, co se vznášela nad mou hlavou mezi blikajícím nebem a udupanou trávou louky, se rozprskla jak voda ze stříkaček hasičů, když odpoledne dopadala na dřevěný terč.

.

"Ta by se líbila Toníkovi."

Toník je ten jeho synek. Ale snít o tom, jak by se moje dvouletá dcera zamilovala do ročního vesničana, vlastně naopak, mě nebaví.

.

"A ty se líbíš mně..." Řekl to! Má upito, takže proč ne, známe se dávno, takže proč ne, je sám, tak proč ne, ale já sama nejsem! Upito nemám a to, že ho znám dávno, je jediný důvod, proč tu sedím dál.

Možná i proto, že to neřekl... Ale řekl by, kdybych se tvářila přístupněji. Nebo ne?

.

Slíbil, že mi pro Elenku přiveze kravské mléko, syrové. A že si ho musím převařit. Byla jsem potom na chalupě ještě týden, možná trochu dýl a nepřivezl. Nepřijel. Taky na kafe k nim mě zval, ale já nepřišla. Mou návštěvu by si mohl vyložit jinak a zbytečně by se pro mě trápil. To by pak zanedbával králíky, a nedej Bože synka, a koukal by se po půlnoci na hvězdy, místo, aby chlastal. Už by to nebyl on. Kdepak, to jsem mu nemohla udělat. Nebo mohla? Měla?

.

Jenže Elenka mléko stejně nepije a já zas nepiju kafe.

A kdoví, proč nepřijel. Třeba se mu ten jeho venkovskej svět líbí takovej, jakej je, jak ho vidí těma svýma modrýma očima, a do kterýho já se nehodím.

.

Ta vesnice je taková jiná. Člověka nezúčastněného svádí k tolika představám, a toho venkovského zase nesvádí vůbec...

Kdoví

"Mám už dva penízky! A teď už mám hodně penízků!" Radoval se nahlas malý Fanda, když nacházel na dětském hřišti další a další pivní zátky. Začalo to nevině; sebral jednu, viděl na zemi druhou a pak se zrodil nápad, že by to mohly být JAKO prachy, a tak vyrazil hledat ještě.

Tohle dětský hřiště je jiný, než jsou hřiště v Praze. Jsme na vesnici. Jsou tu houpačky, písek, i klouzačka... Ale na písku si nehraje nikdo. Ne proto, že to není takový ten "bezpečný", krytý písek s nočním zakrýváním proti kočičímu trusu a feťáckým jehlám. Feťáky v týhle vesnici nemaj´. Kočky sice jo, ale ty tady maj´plno jiných příležitostí, kam se vydělat. Děti si nechodí hrát na písek na hřiště, protože písek mají doma na dvoře. Na hřiště se chodí do kolektivu.

Všechny se tu znají, buď společně kreslí křídou po betonu (jako křída jim nejlíp slouží kus bílé cihly, co někdo našel, a aby se podělil, hodí s ní o zem, kde se cihla roztříští na potřebný počet kusů, aby bylo pro všechny), nejsou tu mámy, to je druhý zásadní rozdíl, po zemi se válí stovky vajglů, protože když sem tam nějaký ten rodič svou ratolest doprovodí, posedí a zakouří si - co by taky jinýho dělal?

Rozhodně se dětem do ničeho neplete; hledí si svý cigarety a piva, rozpráví se sousedkou, a když se děti neshodnou, neřeší to za ně. Možná tady vznikají ty ostrý lokty a bravurní vyřídilka, napadlo mě.

To v Praze jsou matky jak ostříži, když sledují, jestli někdo jejich Elizabetě nesebral bábovku. A pak to řeší s její matkou. Jako já onehdá, když naší Elizabetě vzala nějaká jiná kyblík...

Tady bábovky nejsou, písek zeje prázdnotou. Frčí traktůrky, cihly, a víčka od piva. Kde k těm by se pražský dítě na zamykaném hřišti dostalo?

Když prší, pražská hřiště jsou vylidněná. Když prší tady, na vsi, děti, jako by si toho nevšimly. A jak to vím? Byla jsem tu taky, Elenka se nějak nemohla smířit s tím, že venku "padá voda", a tak bychom měly sedět doma. Volala "děti, děti!" a to tak úpěnlivě, že jsem jí dala nepromokavou bundu a šlo se na hřiště. To abych jí ukázala, že když padá voda, sedí se doma.

Hřiště bylo plný dětí.

Blbci. "Tohle mi nedělejte!" Zvolala jsem, když jsem je tam viděla, protože bylo jasný, že pořádně zmokneme. A když se děti kloužou na mokrý klouzajdě, tak Elenka samozřejmě taky! Nevadí mít mokrý kalhoty, vadí neklouzat se... Tady je to prostě jinak.

Jednou za rok pořádají místní občané jakousi soutěž hasičů, kde zápolí sbory z celého okolí s tím domácím. A celá vesnice se sejde na louce, kde stojí stany a někdo čepuje pivo a peče buřty za padesát. A kdo si nedá, je socka a nepřítel toho souseda, co se snaží vydělat.

K tanci a poslechu hrajou Kabáti, a čím víc to řve, tím líp. A děti kolem pobíhají, a když na jedno z nich spadne stojan na hadice, všimnu si toho jenom já, ale než mi dojde, že jsem jediná, kdo to cizí dítě "hlídá", ono se samo vyprostí a s pláčem běží neznámo kam hledat někoho, kdo ho utěší. Marně.

Tak se oklepe, pak si ho všimne kámo, co zrovna probíhá kolem, a ukáže mu něco děsně zajímavýho, a už je zase dobře.

Jenom já trnu dál a úzkostlivě si držím Elenku, aby na ni nic nespadlo. A všichni jsou hluční, baví se, co na srdci, to na jazyku, jsou jadrní, a když měli nějakou neshodu, klidně si vyříkávají starý křivdy. Ne ty úplně starý - ty si vyříkali dávno... A buď se spolu baví dál, nebo už ne. Už nikdy ne!

Nikdo nesedí u stolu sám, ani nestojí v koutě (té louky...), zakřinutý venkovan je postava ze sféry scifi. nejsem venkovan, takže stojím stranou a chci jen nechat Elenku nabažit se dětí. A sebe nasát tu atmosféru. Jenže zájmu svých starých známých neuteču; jsou tu kluci, co jsem si s nimi jako malá holka hrála na schovku a na doktora. Taky jsou tu se svými dětmi.

Snaží se, abych zapadla mezi ně - nalili mi pivo a usadili do centra dění, kde mě zpovídají a vyprávějí o sobě, až mám co dělat, abych Elenku neztratila z dohledu. Nechali ji sice hlídat svými staršími dětmi, ale svěřte dítě dítěti! Obzvlášť to svoje...

Všichni se znaj. To dělá hodně. Vyrůstali pospolu, vědí o sobě všechno. Rodiče je nikdy úzkostlivě nehlídali, ani od nich nic moc neočekávali. To dělá ještě víc. Tenhle můj dávný kamarád Tonda by byl jistě úplně jiný, kdyby se narodil ve velkém městě úzkostlivým rodičům. Kde by dneska byl?!

Určitě ne tady. Mezi svými přáteli na život a na smrt, někde, kde je doma, na čerstvém venkovském vzduchu, ve kterém nic nevisí, leda tak vůně ohně a těch drahých buřtů.

Otázka je, jestli by se bejval měl líp. Kdoví.

Vždycky mě zajímá ta druhá nebo i třetí varianta pro téhož jedince; jak by teď žil a mluvil a vypadal, kdyby... Kdyby to tehdy, dávno, bylo jinak.

Tonda sbíral zátky a kreslil kusem cihly po zdech. Taky tahal kočku za ocas a nafukoval žáby. Jako dneska malej Fanda. Možná bez těch žab, u toho jsem ho neviděla.

A velkej Fanda bude za dvacet let sedět tady nad kořalkou, vedle vyžilýho Tondy a budou spolu řešit nějakou místní problematiku. Jestli spolu budou mluvit ovšem! Pak o všem...

Venku v dešti, cestou z hřiště, když jsme se s Elenkou vracely promoklé, jsme míjely zastávku autobusu, kde seděli tři puberťáci, dva kluci a holka, a kouřili šíšu. Dívala jsem se na ně a oni na mě a hned jsem věděla, co si myslí. Jsem ňáká matka, co vůbec nic neví o životě. A co nejspíš nikdy nezkusila vodní dýmku. Snažila jsem se tvářit tak, aby bylo jasný, že se teda pletou, že tohle já znám a rozhodně jim to nezávidim, takže naše pohledy - můj přísný a jejich posměšný, se utkaly a myslím, že jsem zvítězila. Oni si nejspíš myslí opak, ale s tím bohužel nic neudělám. Vím, že se považují za dospěláky, co klidně kouřej a jsou prostě v pohodě.

Jenže dospěláci nemaj´ potřebu chodit kouřit do nějaký boudy, když venku prší, aby se cítili dospěle. Protože doma s rodiči se tak necítí. Dospěláci se dospěle cítit nepotřebují, nepřemýšlí o tom, prostě jsou...

Tohle jsem si říkala a tlačila jsem mokrý kočár se škytající Elenkou (tak jsem dospělá!), která se zas vrací domů plná dojmů, které bude zpracovávat ve snech, což poznám tak, že na mě bude volat ze spaní: Fanda! Děti! Voda!

A já zpracovávám své dojmy takhle. Když ona spí a sní, já píšu o tom, že ta vesnice je taková jiná, a že si ráda představuju, jaká bych byla, kdybych se tady narodila vesnickým rodičům. Jestli bych taky dneska stála v koutě louky, kde kvetou divizny, anebo tančila a zpívala až do rána, Elenka neelenka...

A jestli bych tohle psala...

Kdoví.