Dopoledne do našeho nemocničního pokojíku vešla tlustá uklízečka, že prý potřebuje vytřít.
Znám, jak se to šmudlá, hlavně aby byla mokrá podlaha, proto jsem jí uhýbala jen s nechutí.
A přesně, jak jsem předpokládala, jednou vodou na čisto... Projela to tady, boty objela, židli taky,
krabici s hračkami taky, i láhev s vodou vedle mé postele. Přece se s ní nebude zvedat.
Dobře dělá, žádné zdržování, jen ať už je pryč - ta ženská neskutečně smrdí!
Potem. Přišla jsem si k sestře vyprosit, aby odemkla okno (protože tady jsou na zámek),
a půl hodiny jsem se ten smrad snažila odvětrat.
Ale koše nevynesla. Elenka kakala do pleny a tu já pak vyhodila do koše v koupelně.
Už včera.
Od té doby se tam line smrádek z koše a nikdo to neřeší :)
Já už to považovala za neúnosné, tak jsem celý pytel, jímž byl ten koš vystlaný, vzala
a zavázaný odnesla na druhý konec chodby. Do nejvzdálenějšího koše. V dětské herně.
Přišly za námi moje máma a ségra, a když si tam hrály s Elenkou, cítily to...
"Neni ta Elenka pokakaná?" Napadlo jednu z nich, ale já hned vysvětlila, že to JIM tady takhle páchne koš...
"No prosim tě... To jsou čuňata..."
***
Odpoledne přišla zpocená uklízečka zas. Takže větrám a píšu Vám to všechno...
Když spala, (Elenka, ne uklízečka), začala jsem sepisovat pokračování - volné pokračování, loňského Tichého měsíce.
Můžete ho číst hned; co napíšu, hned sem dám. Jen název ještě nemám definitivní, protože ten vzniká (u mě) až nakonec.
Pracovní je Cesty Páně.
Žádné komentáře:
Okomentovat