Po delší době mám možnost zase sednout ke svému počítači. I když jen na chvíli...
Zdravím všechny své čtenáře, snad už Vás zase budu moct občerstvovat svými příhodami...
Doneslo se mi, že Vám to chybí ;)
Byla jsem, vyjma asi čtyř dnů, přes měsíc s Elenkou v nemocnici. Konkrétně pět neděl to hodilo,
než nám ji včera dovolili převézt do domácího ošetřování.
Těch pár dnů, kdy jsem spala ve své posteli, byly dny, kdy Elenka ležela po - díky Bohu zdařilé - operaci
na jednotce intenzivní péče.
Dny v nemocnici byly náročné pro nás obě, skoro jsem je snášela hůř, než naše čerstvě dvouletá Elenka...
Slíbila jsem Vám reportáž z alternativní oslavy jejích narozenin, které strávila na lůžku.
Tu přinesu co nevidět. Snad zítra.
Za chvíli totiž zase jedeme zpátky do Motola na odběry krve, aby se lékaři přesvědčili, že ji má jejich malá pacientka
už správně naředěnou. A víte, kdo jí tu krev ředí?
Já!
Z nemocnice jsem si odnesla nemilý povinný domácí úkol.
Píchat každé ráno a večer své dceři injekci.
Natáhnu roztok s účinnou látkou, potřu místo vpichu dezinfekcí a vpíchnu...
Nikdy bych nevěřila, že toho budu schopná, ale překvapila jsem - nejen sebe.
Nejvíc asi Elenku, která jistě doufala, že odjezdem domů se těch pravidelných píchanců zbaví.
Jak byla překvapená, když jsem večer doma vytáhla jehlu...
Tak zase zítra :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat