Včera jsem celý den neměla na psaní čas a už se blížil večer, a já pořád nic,
a začala jsem si říkat, že zítra asi blogovat nebudu, protože až přijedem domů,
bude pozdě a ani vlastně nemám do psaní chuť, jak jsem myšlenkami jinde...
Byli jsme totiž celá rodinka u babičky na obědě a potom v Ikee, vybrat a koupit nový stůl
a botník.
S Elenkou tou bylo náročné, nebavilo ji, tak zlobila, takže jsme byli ve stresu, horko nám bylo,
prostě špatně se vybíralo.
Procházeli jsme oddělení kuchyní, ložnicí, předsíní... Ale stačili se dívat jenom tak napůl.
Člověk pořád koukal, aby se Elenka někama nezaběhla, něco na sebe neshodila, anebo nerozbila,
pak taky koukal tašku na kočáru, jestli tam ještě pořád visí..
Některých hezkých kousků jsme si všimli, ale třeba to, co se nám líbilo v katalogu, jsme tam vůbec neviděli.
Když jsme došli až ke kasám, nemohli jsme uvěřit, že už je to všechno. Nějak rychle!
A kde máme ten botník? Kde je stůl? To se furt koukalo napravo, nalevo, po Elence, po věcech a člověk
je najednou u pokladny.
Rozhodli jsme se to projít ještě jednou.
Zdeněk hned v prvních krocích zavelel: A teď už se budem zabejvat fakt jenom tim, co se nám líbí
a co by stálo za to!
Ta věta mě zaujala.
Vždyť tak by to asi mělo být běžně.
I v životě.
Staří lidi často říkají, že než se rozkoukali, jsou v důchodu.
Že jim ten život utekl, ani nevědí, jak.
Zabývali se dětmi a věcmi a život frrrrrrrrrrnk!
Tady v Ikee máme možnost vstoupit do prodejny znova a znova ji celou projít, jenže život
tuhle možnost nedává.
Jak přijde konec - pokladny, je definitivní - čas platit.
Podruhé jsem si ten okruh po obývacích pokojích snažila užít víc - líp se dívat, soustředit se na výběr
toho nejlepšího a míň se stresovat, nenervovat se pokřikováním Elenky, kterou to v kočárku nebavilo
a chtěla chodit po svých. Prostě jsem ji postavila a šla pomalu za ní. Sundali jsem si bundy, aby nám nebylo
horko a nakonec to bylo docela pěkné odpoledne.
Chtěla bych žít tak, jako by to bylo podruhé. Už vědět, co chci, co se mi líbí a jít si za tím, a neztrácet čas
zkoumáním, hledáním, zkoušením...
Ale třeba to život nabízí, jenom o tom dopředu nevíme...
Třeba jsou to taky kolečka, jako v Ikee. Jako roky; po zimě přijde zase jaro...
No, jednou uvidíme.
***
Stůl nám nakonec pomohla vybrat Elenka, která se vysápala z kočárku zrovna ve chvíli, kdy jsme
se u jednoho zastavili.
Neměla boty, tak jen v ponožkách začala zkoumat židli. Jestli se jí podaří na ni vylézt.
Když jsme si ten stůl prohlédli líp, byl to ten, pro který jsme přijeli.
Neznali jsme ho z katalogu, rozhodli jsme se pro něj na místě.
Největší problém nám vždycky dělá něco složit. Podle návodů.
Ptala jsem se prodavače, jestli by nám neprodali tenhle vystavený kus.
On na to, že by to i šlo, jenže jak vidíme, je poškrábaný, navíc složení je jednoduché,
stačí k tomu imbus.
Doma jsem rychle vykoupala Elenku a Zdeněk na mě uhodil: "Že ty máš v plánu složit ten stůl
ještě dneska, že jo?!"
"Tak když k tomu stačí jenom ten imbus..." Řekla jsem a on povídá:
"Jenže impulz přijde spíš, až se na to vyspíme, ne?"
"IMBUS!!!"
Zdeněk nerozuměl špatně jenom mně, už tomu prodavači prý rozuměl, že je potřeba jen IMPULZ.
Neuvěřitelné, že se s takovou radou, jak na to, spokojil...
A já se zase spokojila s impulzem od něj - k napsání dnešního blogu.
No, a oba jsme dali na impulz, který nám dala Elenka, abychom koupili právě TENHLE stůl...
Když nestačí impulz,
vem si k ruce imbus!
:)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat