Ve starém čísle časopisu Moje Psychologie, který jsem našla doma při úklidu
a přenesla ho na záchod, abychom tam měli co dělat - tedy kromě toho, co tam dělat chodíme,
mě zaujal editorial.
To je ta úvodní stránka, kde má slovo šéfredaktor. V tomto případě šéfredaktorka.
Nečetla jsem ten článek celý, jen závěr, kde odkazovala na nějaký jiný článek uvnitř časopisu,
který měl být o milostném trojúhelníku. Tedy muž, žena a milenka.
Pěkně po staru, klasicky.
Ovšem co k téhle problematice napsala ta šéfredaktorka, by ji dle mého názoru
mělo zcela diskreditovat, co by odbornici skrz psychologii, za niž ji čtenáři jistě
považují, když velí plátku o duši.
Napsala, že její osobní názor je ten, že pokud muž svou ženu miluje, pak si milenku nepořídí.
Že prý nástrahám odolá, takový milující manžel.
Naivka. Nepoznala muže?
Ten, který nástrahám odolá a nedá se svést, nemusí svou ženu ani nutně milovat. Prostě je takový.
Že jen z lásky...
Pokud vůbec.
To je zase můj názor. Snad jen zamilovaný odolá nástrahám, protože je nevnímá.
Má oči a srdce jen pro tu jednu jedinou.
Ovšem po čase, když zamilovanost opadne a všechno zevšední, partneři se okoukají a nemají se čím
překvapit, leda tím, jakou blbost zase udělají nebo přinesou domů (první se týká spíš mužů, to druhé žen),
začíná být připravené pole manželské pro milenky a milence...
Kdo se naučí nebrat to jako konec světa, má vyhráno.
Všichni jsme takoví, všichni to v sobě máme, je to přirozené.
A že někdo to nedělá? Pak jen nemá příležitost, anebo má jiný důvod to nedělat - láska to ale není.
Dokonce bych řekla, že to "znuděnému" páru může dokonce prospět, když obohatí své smysly a vybije své emoce jinde.
On by rád doma, abyste rozuměli, jenže už to prostě nejde. Jak je to jednou pryč, je to pryč...
.
Především žena vyžaduje určité kouzlo a jistou míru přitažlivosti, jenže když před hodinou viděla svého muže,
jak doma jen ve fuseklích vysává koberec, nějak to není ono. A tak možná nakoc ocení, když jí muž prokáže
respekt, nebude naléhat a své pudy ukojí jinde.
Znám pár, který se snaží za nekřesťanské peníze vrátit do svého letitého manželství jiskru
a vášeň a chtíč a tohleto všechno, co tam chybí. A co tam překáželo těm hodnotnějším věcem, které nastaly potom...
Chodí na kurz. Tam je stimulují. Jak fyzicky, tak především psychicky. Zaříkávají je. Potírají vonnými mastmi.
Pouští do éteru podmanivou hudbu, která rozpaluje.
A on přitom myslí na svou milenku.
Takže ona tam jen ztrácí čas.
Protože ani všemi mastmi mazaná to v něm už prostě neprobudí.
Žádné zaříkávání, ani čáry máry, anebo voda živá, tu elektrizující a spalující vášeň znovu nezažehnou,
pokud už jednou dohořela.
Je to smutná pravda. Ale veselá pravda je, že aby rodina dobře fungovala, aby manželé byli šťastni
a rozuměli si, není přítomnost vášně důležitá.
Tedy je, ale stačí té zvenčí.
Pak se o sebe lidi nepřestávají starat - žena si dál holí nohy, muž dál používá antiperspirant,
víc se smějou, míň si vzájemně lezou na nervy, jsou uvolněnější, cítí se prostě líp.
Líp, než kdyby docházeli na tantrické oživující kúry a propadali depresím z toho, že na ně asi nefungují.
Ony totiž nefungují na nikoho.
Do tohohle si příroda kecat nenechá.
***
Vyjadřuji svůj názor, takový, jaký jsem si utvořila na základě své amatérské, ale dlouholeté studie mužů
(a posléze i sebe samé)
- To, že bych si přála, aby to fungovalo jinak, je věc úplně jiná. Bohužel nepodstatná.
Žádné komentáře:
Okomentovat