Můj brácha mi vyhledával na svém nadupaném telefonu, jak moc je zacpaná Praha.
Měl tam nějakou mapu, kde červéné pruhy znázorňovaly kolonu, oranžové středně dobrou průjezdnost
a zelené volnou trať.
Povídám mu nad kávou, že si prstem po té mapě dojedu až na chalupu, schválně, jak by se teď jelo...
Nakonec jsem tam omylem něco zmáčkla a na displeji vyskočila fotografická mapa. Určitě to znáte,
můžete se z výšky podívat na kterékoliv místo na Zemi. Tedy prostřednictvím fotek poskládaných tak, že tvoří jeden
foto celek.
Přiblížila jsem si chalupu, co nejvíc to šlo a koukám, že po zahradě kráčí náš dědeček.
Přitom je už rok po smrti.
To neni možný! Vidím minulost!
(Vždycky, když se díváte na fotky, vidíte minulost, ale tohle mě zmátlo :))
"Mami, podívej, je tam dědeček!" Volala jsem mámu, aby se šla podívat.
Úplně jsme obě roztály, že ho zrovna to letadlo, co snímky pořizovalo, zachytilo, jak jde od svého včelína asi k obědu.
"To jsou takový zvláštní momenty někdy v životě..." Zafilozofovala maminka.
A mě napadlo, že tenhle moment je zvláštní hlavně tím, že na dědečka koukáme shora my,
ne on na nás, jak už tomu bohužel je. Tak jsme si to na chvíli otočili.
Doufám, že mu oběd chutnal...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat