Jak máme takhle Elenku doma, a jsme v jednom kole, pokud jde o zábavu a objevování
nových věcí - pro ni, samozřejmě, tak skoro zapomínám, že je vlastně nemocná.
Daří se mi to nějak vytěsňovat z každodenního života.
Jenže když dojde na téma budoucnost, tedy co bude, až bude Elenka větší,
tak se ve mně všechno sevře.
Jela jsem s ní okolo dětského hřiště, které patří k mateřské školce,
a ona tam chtěla jít. Už dávno tam chce jít, ale já už jí vysvětlila,
že to patří dětem, které chodí do školky.
"Eenka do školky!" Zvolala.
"Elenka půjde do školky, až bude trošku větší, víš..."
Od té doby si už sama odpovídá, proč nemůže na to hřiště teď.
Evidentně se do školky těší, jenže já už teď vím, že tam nikdy chodit nebude.
Ale říct jí: Elenka do školky nesmí, protože je nemocná, to si nedokážu představit.
Přijde mi to zlý a zbytečný.
Jsou jí dva, a tahle informace by porazila i staršího.
A jak to bude se školou?
Zaujal jí film Bota jménem Melichar, a já jí vysvětlila, že to jsou děti, které už chodí do školy.
Ty jsou ještě větší, než ty ve školce.
Dodala jsem, že Elenka taky bude chodit do školy.
Kývala s úsměvem, byla spokojená, a pak rychle dodala: "Vemu tašku s sebou..."
Trpce jsem se usmála. Zdravá není a nikdy asi nebude. Jak se její vada bude vyvíjet dál,
to nikdo neví.
Ale já na to ráda zapomínám. Respektive mám ráda, když se mi podaří zapomenout.
Na ty černé scénáře, které visí ve vzduchu. Ne u nás doma,
ale kdykoliv se ocitneme v Motole na kontrole.
Tam nás vrací zpátky na zem.
A já Elence lžu. Říkám jí, že už jí doktroři srdíčko uzdravili, aby byla klidná.
Aby se nebála, že ji čeká zase další operace.
Netuším, jestli je to dobře, anebo špatně. Prostě to tak dělám. Cítím to tak,
v těch chvílích, kdy se ptá, jako nejlepší odpověď.
Ona se tedy přímo neptá. Jen připomíná, že Eenka byla v nemocnici. A že doktor léčil srdíčko.
Jak jsem už říkala, dost tu jizvu zkoumá a podivuje se, proč to tam má.
Kdyby šlo všechno dobře, tak jí ta devátá operace měla pomoct natolik, aby se dál všechno vyvíjelo
dobrým směrem.
To se zatím nikdy nedělo, zatím byl veškerý vývoj jen k horšímu.
Ale teď je ta naděje, já se jí držím, jsem přesvědčená, anebo se spíš přesvědčuju, že to vyjde,
a tak to i prezentuju Elence.
Kdybych jí vyprávěla, že se neví, jestli bude zdravá, anebo že nikdy zdravá nebude,
připadala bych si zlá.
Ubližovala bych jí. Plakala by.
Někdo by možná namítal, že "život je holt zlej" a zavírat před tím oči, ničemu nepomůže,
ale já to vidím jinak.
V tomhle případě tedy.
Radši vidím Elenku veselou a bezstarostnou, těšící se do školy, než ztrápenou a plnou obav.
Stačí, že je mám já.
A nemyslete si, že se tady nějak ospravedlňuju, protože mám ze své taktiky špatné svědomí.
To nemám. Když dělám, jak cítím, tak to nemůže bejt špatně.
Jenom je to takový smutný.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat