Můj muž bude mít teď dovolenou a mínil odjet na čtyři dny do Východních Čech
za svou matkou a zbytkem rodiny.
Vůbec nedokáže pochopit, že jeho rodina jsme teď my! Já a Elenka!
Feministka ve mně se probudila.
Je otcem, tak jakápak dovolená?
Kdy ji mám já?
Že na ní právě jsem? Jo, ty myslíš rodičovskou - AHA!
"Prostě jedu, dlouho jsem tam nebyl," oznámil mi na mé námitky.
"Ale my s tebou nejedem, nechci tam..."
"No tak budete doma, co je na tom? Kdybych byl v práci, taky jste doma!"
CO ŽE?!!! Vřelo to ve mně.
Kamarád mi radil, ať mu nasmažím řízky a dopřeju mu odpočinek.
CO ŽE?!!! Rozpálil mě ještě víc.
A kdy ho dopřeje on mně?
"On ti pak pohlídá Elenku, aby sis taky někam zašla, uvidíš..."
"Jak jako POHLÍDÁ?! A MNĚ?! Copak je babička? Je to otec, tak jakýpak hlídání?"
Pak jsme dlouho s mým kamarádem rozebírali poslání matky a geny otce, v nichž poslání matky chybí...
Chlap, když má na starost své dítě, tak není prostě jen se svým dítětem, on se nestará, on ho hlídá matce!
Namítala jsem...
A jeho hlídání spočívá ponejvíc v tom, že se ho pokouší zabavit.
V ideálním případě se mu poštěstí, že si dítě hraje tu hodinu samo,
v tom druhém ho musí bavit sám.
A tak dělá šašky, předvádí mu divadelní představení s loutkami v žánru krimi, anebo si společně
pustí nějaký film. Film, ne pohádku :)
A doufá, že se matka brzy vrátí, aby si dítě konečně obstarala.
A ta, když se pak vrátí třeba v devět, a nevykoupala-li svůj poklad před odchodem,
najde ho tak, jak ho opustila. V pokecaných tepláčkách v postýlce, kde už třeba
sladce podřimuje, zatímco znavený otec na ni posunkuje, ať je hlavně tiše,
"víš, co mi dalo práce ho uspat?"
Otázka zní: Může si dobrá matka (matka myslící na dobro svého dítěte) dovolit
vyrážet si ven, když ví, že její miláček se možná nebude koupat, ani si nevyčistí zoubky,
ani nebude pomazaný všemi mastmi, natož spinkat ve svém pyžamku... Může
to matka přenést přes svědomí, když sedí na víně s kamarádkou?
A to vynechávám ten večerní program...
A další otázka to rozlouskne: Jste skutečně takhle nastavení od přírody, anebo to na nás
jenom hrajete, abyste v případě našich výtek mohli říct: Tak příště nikam nechoď,
a dělej si to radši sama!?
Ani já si nepřipadám od přírody kdoví jak zodpovědná - já jen taková být musím - nikdo jiný to za mě
nevezme!
Pokračovala jsem v rozladěném tónu, kdy už jsme dávno nemluvili o mém muži,
ale o mužích otcích obecně.
To by se mi to hlídalo a zabavovalo, kdybych věděla, že on za chvíli přijde, dítě si převezme
do obětavé péče, vykoupe, nakrmí, namaže, učeše, nehtíčky zastřihne...
Vám se to totiž náramně hodí, že můžete říkat, že to nemáte v genech!
Když víte, že nám je předurčeno to v genech mít. A že my to víme taky.
A tak to v nich holt máme - najdeme to tam, když zjistíme, že to tam mít potřebujeme.
V tom nalézám odpověď na zapeklitou otázku společenství muže a ženy rodičů.
Kamarád mi řekl, že když chlapovi dopřeju volnost, budu milována.
To radši nebudu milována, jestliže mám dopřávat svobodu jenom já jemu!
Takže jsem prý feministka, a ty že patří na pranýř...
Výborně. Sice jsme dávno v naší debatě odběhli ke zobecnění celého problému,
ale přesto jsem se cítila udolána.
A tak jsem zkusila přijmout tu hru. Nasmažím mu řízky a uvidíme, jestli to ocení.
Vyšlu ho do světa, a budu čekat na sladkou odměnu.
Patřičně naladěna na falešnou notu jsem čekala, až znovu přijde s tím,
že odjíždí.
Řekl mi ale, že si to rozmyslel, že teď nás opouštět nebude.
Vzal mi vítr z plachet.
Prý pojede, až já budu s Elenkou u babičky na chalupě, kam se chystáme příští týden.
Vida. Vida, že mu to taky myslí a není tak špatnej...
Já mu ty řízky snad napeču, i když nikam nejede.
A jestliže vztahové feministky skutečně patří na pranýř, tak tam dnes vydávám i tu svou.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat