Výchovná lekce

Nedávno jsem se pokoušela objasnit Elence, že za tu jizvu, co má teď ještě hodně

znatelnou, protože je čerstvá, se nemusí stydět a připadat si jiná.

Zdá se totiž, že ten svůj hrudník dost řeší.

Pořád vyhrnuje tričko a zkoumá i ostatní děti, jestli to tam mají taky.

Dokonce, když před ní někomu vyprávíme, že měla operaci srdíčka,

rozpláče se a chce pryč.

A tak jsem se pustila do osvěty.

Mínila jsem jí říct, že každý máme něco,

co druzí nemají, ale že ti mají zase něco jiného, a že nikdo nejsme stejný,

jako ostatní. Snad mě pochopí a bude v pohodě.

"Elenko, musim ti teď něco říct.

Víš, každý jsme jiný a nikdo není stejný..."

Koukala na mě a řekla HMM.

Vím, že mě nepochopila už v téhle první větě, nějakou momentální indispozicí jsem jí totiž nechápala ani já.

A když se nechápu já, tak jak mě může pochopit dvouletý dítě?!

Tak jinak. Názorně.

"Ty máš jizvu tady, a já ji mám zas tady," vyhrnula jsem šaty, abych jí ukázala "slepák".

"Hmmmm," kývala uznale a prohlížela si TO.

"Já měla nemocný bříško, víš, tak mi ho doktor tady rozřízl... ehm, a opravil ho, víš... Ale potom ho zase zašil!"

Pokoušely se o mě mrákoty, když jsem slyšela, co ze mě leze. Doufám, že ji nenapadne řezat do sebe či jiných nožem.

Kdyby se k němu tedy nějak dostala.

Tak ráda si hraje na doktora...

A tak jsem pro jistotu rychle dodala:
"Ale my nesmíme do nikoho řezat nožem, víš!? To můžou jenom doktoři, my můžeme jenom jídlo krájet..."

To jsem tomu pomohla.

Přesto, že chápavě přitakávala, a zdálo se, že mi fakt rozumí, cítila jsem, že jsem svou dobře míněnou

lekci zcela nezvládla.

"Skládat!" Ukázala najednou na puzzle.

To jsem si oddychla.