Myslím, že jsem udělala objev. Ale doopravdy.
Týká se minulosti a našeho astrálního světa.
Budeme tedy kapku filozofovat.
Jsou lidé, kteří věří na minulé životy.
Že kdysi dávno už tu žili. Že jejich duše byla v jiném těle.
A že stopy z toho života si v sobě nesou dodnes.
A jsou lidé, kteří věří na duchy.
Že jsou tu, mezi námi, duše zemřelých, které se za určitých okolností
a v jistých chvílích zjevují.
Jsou lidé, kteří věří na obojí. A ještě na mnohé další podivuhodnosti.
A teď co jsem vydumala.
Nejde to dohromady. Abychom žili minulé životy (kdysi), a aby tu současně
"žily" duše našich předků.
Bez těl.
Protože pokud naše duše putují z těla do těla, jak se rodíme a umíráme,
tak proč by tak nečinila každá duše?
Proč by některá zůstala bezprizorní a létala si světem jen tak?
Třeba ne "jen tak", třeba s nějakým záměrem, to rozebírat nechci.
Ačkoliv se řadím k těm, kteří jsou příznivci spíše téhle alternativy.
Věřím na duchy mezi námi.
Nemám ještě probádáno, jak, proč a kdy se zjevují, ani komu.
Stalo se však v mém blízkém okolí pár takových jevů, které mé přesvědčení
posílily.
Pro ty, kteří věří ve svůj minulý život, či dokonce životy, tedy v to, že v sobě
mají duši, která už leccos na tomhle světě zažila, a pro ty, kteří naopak nevěří
v duchy zemřelých - ať už proto, že si uvědomují, že tyto dvě víry se vylučují,
anebo pro cokoliv jiného - třeba nedostatek důkazů,
mám teď jeden významný argument.
Na který jsem sama přišla.
Netvrdím, že už tenhle objev neučinil nikdo daleko dřív, než jsem k němu
dospěla já. Jen o tom nevím.
Ale k věci. Je prokázáno, že existuje "jev" zvaný dědičnost.
Jsou to geny, dávno známá věc.
A ty geny v sobě nesou paměťové stopy, genetické informace, našich rodičů.
I jejich rodičů. A i rodičů jejich rodičů.
Všechno se to kupí a hromadí, mísí se geny matek a otců po všechny generace, a to od Adama.
Máme v sobě tedy genetické informace nejen svých rodičů a prarodičů, ale sahá to daleko daleko hlouběji
do minulosti, nevyjímaje středověk. Ani starověk.
Teoreticky je možné, že jsem třeba po středověké pra pra pra....... prabábě.
Aspoň částečně. Připustit to je nesnadné.
Ale snažší už je připustit, že si v hypnóze dokáže naše současná duše, která patří a vždy patřila jen nám,
vybavit informaci, kterou zdědila. Ne tedy vzpomenout si, co sama zažila, jak si ten promítnutý obraz
ve spánku mnozí vykládají, ale jen vybavit si tu částečku, napojit se na úplně zasuté informace, které
si také neseme v sobě, stejně tak, jako třeba křivý nos po dědovi. Který sice neneseme v sobě, ale na sobě,
ale pro můj výzkum je to totéž.
Tak tedy žádné minulé životy, žádné vzpomínky, s pamětí to nemá co dělat.
Jsou to jen geny, a jelikož už tím věčným přenášením v čase pozbyly na síle, jsou tak zanedbatelné,
že je v sobě sice máme, ale vybavujeme si je pouze ve stavu hypnózy - a možná i jindy, kdoví.
Tak dalece jsem zatím nebádala.
Udám teď konkrétní případ a vrátíme se ke křivému nosu dědy. Ovšem dědy před pětisty lety.
Přímé jeho potomstvo má křivé nosy.
Jenže časem se přimýsí do rodiny další a další geny úplně odlišných nosů.
Přestože geny v sobě křivý nos nesou, jsou zeslabovány třeba geny nosu rovného... ( :) )
Až se teď narodí prapotomek s nosem trošičku křivým.
A když se přenáší informace fyzického rázu, jako nos, nemoci, duševní poruchy...
Tak proč by se nepřenešely těmi geny také informace paměti, konkrétně prožitkové.
My si tedy v hypnóze vybavujem vzpomínky pra pra pra dědy s křivým nosem.
A máme pocit, že jsou to vzpomínky naše.
Jsou jeho, zdědili jsme je. A vybavujem si je, zatímco jeho duše už dávno létá mezi nebem a Zemí...
Proto se možná říká, že žijeme dál v našich dětech.
A proto jsme svým způsobem nesmrtelní.
Třeba v tom nakonec spočívá ta věčnost...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat