Nevím, proč se říká, že šneci (v akvárku) čistí vodu. Anebo akvárko aspoň.
Podle mě se jenom množí a množí, a lezou po skle.
Je jich všude plno, voda je čím dál kalnější, a zdá se, že je opět na mně,
abych se ujmula úklidu.
Jenže v tom mi právě překáží ta šnečí banda.
Víte, jak jsem útlocitná, opravdu nerada bych některého vysála
odkalovačem - pán v akvaristice povídal, že by se to mohlo lehce stát...
Myslela jsem, že máme úmluvu. Nechám je tam, ať si žijou po svém,
jako v přírodě, ale s tím, že se budou o sebe a své životní prostředí taky samy
starat!
Nepochopili to asi. A co já teď? Klidně si nedodržej slovo, a já mám
do přírody teď zasahovat... No to jim teda pěkně děkuju.
*
Včera si moje sestra hrála na Popelku.
Když běžela z práce, nechala podpatek (i s botou) mezi dlaždicemi,
a bylo jí hloupé se pro svůj střevíc vracet!
Dělala, že není její. Stalo se to totiž před obchodem, kde
pracují její nepřítelkyně. Domnívala se, že kdyby ji zahlédly v téhle
groteskní situaci, jak se vrací pro botu, vysmály by se jí.
Že by jim jako udělala radost.
A tak stála opřená o sloup - zezadu, a čekala, že jí botu snad přinesu.
Anebo někdo prostě.
"Doprdele Jani, já si připadám jako ňáká blbá popelka!" Nadávala,
a já jí uklidnila, že právě proto těm dámám radost neudělá,
protože Popelka byla krásná (nejkrásnější) a nakonec se dobře vdala.
Narozdíl od nich...
Tak si pro střevíc došla.
Ony ji přitom ale neviděly. Smůla.
*
Když mě vezla večer domů, chcípl jí na semaforech motor.
Právě jsme se bavily o duchách. Poslední dobou je to téma, které
mě obklopuje ze všech stran.
A najednou rána jak z děla, hodilo to s námi a my zařvaly úlekem.
Otevřely se dveře a tam stál - chvilka napětí - rozzuřený TAXIKÁŘ.
"Proč jste se nerozjela?!" Začal řvát.
"Mně to jenom chcíplo, už jsem startovala...," pípla otřesená Kiki,
ale on si trval na svém, že tohle nemohl předvídat, a tudíž není vinnen.
Jenže vinen byl, což potvrdili i policajti, kteří za námi po chvíli zastavili.
A jelikož nás obě bolelo za krkem, byly jsme vyslány na rentgen.
Kolikrát já už jela sanitkou?
Kiki nikdy, tak byla mírně rozrušená. Taky jí brněla ruka, a byla skoro půlnoc...
Když jsme asi o hodinu později vyšly z nemocnice, obě s krčním límcem,
byla taková mlha, že bylo obtížné najít východ.
Tak jsme se vrátily a požádaly vrátného o radu.
"To musíte támhe, jak tam v dálce svítí to žluté světýlko..."
"A teď si připadám, jako Jeníček a Mařenka, co zabloudili v lese," glosovala
Kiki situaci.
A zase pohádka. Zahrála mi ten den dvě, v moderní verzi.
Naštěstí s hepyendem.
Zato ten akvarista si mohl tu svou, o čistotných šnecích, teda nechat.
Moje odkalování totiž pro ně zřejmě šťastně nedopadne.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat