Jsem na skok doma. Konkrétně na noc. Vyspat se.
Minule jsem udělala hroznou blbost, a to tu, že jsem dala při střídání
přednost aktivnímu odpočinku - tedy ne tak docela aktivnímu, spíš duševní činnosti,
prostě jsem psala do dvou. A další čtyři dny jsem se za to v nemocnici proklínala,
protože jsem měla neskutečně nateklá víčka a rozum zahalený do nějakého hávu,
jako bych já ani nebyla já.
Je až neuvěřitelné, co s člověkem udělá nedostatek spánku. Jak ho otupí.
Jak nemá sílu. Ani duševní. Připadá si, jako by za něj mluvil někdo jiný, nějaký
autopilůtek.
A pokud je řeč o fyzické stránce a o její údržbě, tak to je to poslední, co by člověka
nevyspalého zajímalo.
Žiletka do sprchy? Namáhavé drhnutí vlasů s rukama nad hlavou?
Rudé oči trápit tužkou? A co malovat řasenkou, když řasy jsou ukryté pod přepadlými víčky...
Zkrátka uškodila jsem si, nebylo mi do zpěvu, navíc jsem vypadala zanedbaně - co vypadala,
byla jsem zanedbaná!
A to ti kolem nemusí pochopit. Oni si totiž neřeknou: To je nevyspalá máma, ta na to má nárok.
To byste se pletli.
Nikdo nade mnou nepřivírá oči jenom proto, že nemám den. Případně dny.
Ani můj muž.
A už vůbec ne Elenka. Ta vyžaduje mé plné nasazení při hře a veškeré další péči.
Spoléhá na mě, že vyjednám tuhle sundání už nepotřebné kanyly, tamhle odpojení z rovněž
zbytečných monitorů, které ji už tlačí, vlásky, že umyju, zoubky vyčistím, vlásky počešu,
knedlíky někde seženu, a hračku novou...
Pokud jde o ni, o Elenku, tak jedu pořád na maximum. Vyspalá, nevyspalá, jak jde o ni,
tak se vždycky najdou rezervy, po kterých sáhnu a nekompromisně vyjednávám a oběhávám všechny ty její
požadavky.
Zjistila jsem, že o co si člověk neřekne, to nemá. Ani v nemocnici.
Tedy naopak, to má. Kanyla je funkční, mohla by se ještě hodit, kdyby přišlo zas něco...
Nechali by ji tam. A ona by nemohla chodit, protože tentokrát měla kapačku v noze.
Totéž ten monitor a polepený hrudník. Sice už není potřeba ji intenzivně sledovat, ale lepičky
jí už nikdo nepřijde sundat.
Od toho je maminka.
A když se sestra přijde ptát, jak to máme s monitorováním, tak prostě řeknu, že už nijak,
že není potřeba - když to neřekne doktor, což evidentně neudělal, když se sestra ptá mě,
tak je to na mně. A hotovo.
Ony ty lepičky po pár dnech už děsně svědí, povídala Elenka. A to přece nejde...
Někdy se taky stane, že sestry přinesou něco, co už dostat nemá. Být tam v té chvíli Zdeněk
a já se doma válet, tak to dostane.
Ale já jsem jako ostříž. Únava neúnava. Povídám: Co že? Doktor mi říkal, že Smektu už ne...
A sestra to odběhne zjistit a co zjistí? Že maminka měla pravdu.
Maminka má vždycky pravdu :)
Jenže jak se takhle zabývá pořád jenom tou Elenkou a chodí kolem její postýlky jak lev,
úplně zapomíná na to, že je taky ženou.
Tedy, že by měla nějak vypadat.
Protože má muže. Kterému se ženy líbí...
A který by byl rád, kdyby se mu i nadále líbila maminka jeho dcery, ale marně se snaží.
A tak čumí po jiných. A já si toho ani nevšimnu. A když všimnu, tak si jednou vezmu s sebou
do té sprchy tu žiletku a šampón, a považuju to za dostatečnou prevenci proti případným záletům.
Je to blbost, samozřejmě. Ale svědomí je v tu chvíli čisté, a člověk si může říct Děj se vůle Boží.
Ještě dnes mi chodí zprávy na mail, že bych měla, anebo naopak neměla v tomhle směru zapátrat.
Jsem rozpolcená.
Pátrala jsem. A něco i vypátrala. Ale stálo mě to jenom další probdělou noc.
Víc se s tím dělat nedá.
Rozejít se? Kdepak! Kde žijete?
Kdo by mě střídal? Kdo by mi pomáhal?
A co Elenka, která tatínka úplně zbožňuje?
Jsou doby, kdy život je o všech kolem, jenom ne o Vás.
Já teď v takové době žiju.
Jo, to tenkrát, když jsem si žila sama, a není to tak dlouho. Čtyři roky zpátky.
To byly jiný časy.
Kluk koukl po jiný? Nazdar!
Kluk mi řekl něco hnusnýho? Nazdar!
Kluk mě přestal bavit? Nazdar...
Často jsem se ocitala znovu sama, ale ne na dlouho a bavilo mě to.
Nikdy mi nevadilo, že nikoho nemám, protože jsem si užívala a čekala na další lásku.
Ale dneska?
Líbí se mi v nemocnici jeden doktor.
Elenky doktor.
Tahle informace, myslím si, úplně stačí, abyste zakroutili hlavou a dali palec dolů.
I kdybych se mu líbila taky. I kdybych.
Tak co?
Určitě mě během vizity pozve na kafe...
Dneska jsem si mluvila pro sebe. Nikdy jsem nechápala lidi, co jsem je na ulici míjela,
a oni si něco mumlali pod vousy. Jen tak, pro sebe. Připadali mi švihlí.
A já dneska jdu po motolském nádvoří a v tom mi to právě došlo.
Říkám si - pod vousy - co blbneš? Elenky doktor jo? To je teda pěkná kravina.
A lidi, co mě míjeli, se tak shovívavě pousmáli...
Chci bejt ti lidi!
Chci se smát bláznům, jako dřív - a ne bláznem bejt! :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat