Ten nápad, že k nám přijde mikuláš s andělem, měla vlastně Elenka.
Viděla pár videí na youtube a měla jasno. Měla dokonce jasno i v tom,
že se nebude bát, a že může dorazit i čert.
Tak jsem mrkla na nějakou inzerci pro Prahu, kolik to jako letos koštuje.
1200,- jsem zjistila...
Tak to se Elenka skutečně bát nebude...
Jenže pak si tak říkám, že kamarád Martin chodil svého času v přestrojení.
Jednou, to jsem ho ještě neznala, přišel za malou Kiki k nám domů.
Bylo mu tehdy dvacet. A já, čerstvá osmnáctka, jsem nebyla pochopitelně ten večer doma.
Naši využili tenkrát suchdolské inzerce a pozvali našim malým sourozencům
dobře namaskovanou partičku.
Celé to nahrávali na video, a já si to druhý den, v kocovině, pouštěla.
Maminka tehdy prohodila něco jako: "Ten mikuláš byl takovej hezkej kluk, a dokonce vím,
kde bydlí!"
Já totiž nikoho v té době neměla, a tak mi hlásila případné potenciální objekty (nebo oběti?) :)
Jenže milý mikuláš na videu měl obličej zahalený v bílé vatě, a tak jsem nad ním mávla rukou.
Abych s ním za půl roku začala chodit, ale o tom dnešní vyprávění nebude...
Zkrátka a dobře, obrátila jsem se na Martina, s nímž už nechodím zhruba stejně tak dlouho,
jak dlouho jsme spolu byli, jestli by neměl doma ještě někde ten svůj hábitek schovaný,
a byl by popřípadě ochotný se do něj znova navléct.
Ochotný by i byl, jak říkal, ale hábitek dávno někam odvál vítr... (obrazně řečeno, samozřejmě).
Tak se do věci opět vložila moje maminka - ušila mu přes noc parádní mikulášský přehoz.
Anděla jsem měla svýho, pokud jde tedy o masku, ale chyběla vhodná persona...
Kiki s nabídkou přispěchala hned, jak zjistila, že se něco chystá.
Ona si totiž nedá ujít žádnou srandu.
"Ale to ti povídám, ne ať tě Elenka pozná!"
"Neboj! To je jasný!" Ujistila mě do telefonu.
Nakoupila jsem pamlsky, a večer jsme očekávali jejich příchod.
Elenka byla srozuměna s tím, že se po ní bude chtít básnička, a celé odpoledne
se zdálo, že to vzala na vědomí a recitovat bude.
Nechali jsme ji při tom, že přijde určitě i čert, jestli zlobila. Protože oni to tam všechno vědí!
A my zas víme, že drobátko zlobila...
Zamítavě kývala hlavou, že to není pravda, a byla úplně v klidu.
Pak se ozvalo zaklepání.
Vykoukla jsem, abych jim v rychlosti předala pytel s nadílkou.
Kiki měla sice křídla, hvězdu na čele, a průhlednou záclonku kolem očí.
Jenže krom toho byl její obličej úplně odhalený, dokonce měla i svůj obvyklý účes - rozpuštěné vlasy,
no byla skutečně k nepoznání.
"KIKI!!!!!!!!" Vyhrkla jsem.
"No?"
"Dyť tě pozná hned!"
"Já změnim hlas!"
Stejně bylo pozdě cokoliv dolaďovat, Elenka mi stála za zadkem.
Martin to snad zachraňoval, s tváří tradičně pod vatou.
Bylo mi hloupé předstírat, že jsem Kiki nepoznala, a hrát na Elenku divadlo,
je přišel skutečný anděl, a tak jsem byla připravená jít s pravdou ven,
až na Kiki Elenka ukáže prstíkem s tím, že je to teta.
Jenže ona neukázala. Stála jak přikovaná a jen si je prohlížela.
"Ty jsi ta Eenka Buková?" Otázal se mikuláš.
Když kývla, vyzval ji k recitaci.
Mlčela. Jenom stála a koukala.
Připomnělo mi to situaci u doktorky na tříleté prohlídce, a už mi bylo jasné,
že z ní nedostanou slovo.
Tatínek pak dostal nápad, že by jim mohla zatančit, a tak běžel pustit dývko Dády,
na které nám denně tančí u televize, a všichni jsme se přesunuli do obýváku.
Elenka se po chvíli rozhoupala - a u toho zůstalo.
Žádné taneční kreace, jako když se odváže, oči měla upřené na ty dva a jen se houpala do rytmu.
Pak ji přestali dál trápit a odříkali (kromě pochvaly) i věty, které jsem po nich chtěla.
Aby hezky papala a spinkala.
Aby si nevymýšlela, že chce do ložnice, když ji dám do postýlky,
a že chce do postýlky, sotva ji přenesu do ložnice.
Kam se chce vzápětí zas vracet...
Všechno odkývala a už se předávaly balíčky.
Návštěva se měla k odchodu, protože Elenku už stejně nezajímala.
Jenže Kiki s Martinem se chtěli vrátit hned zpátky, už jako strejda a teta.
"Neblázněte, to jí bude hned jasný, která bije!" Zoufala jsem si.
Ale oni bláznit hodlali, tak jsem to nechala být.
Zalezli tajně do koupelny, kde shodili převleky a šli zazvonit.
Elenka utíkala ke dveřím a hned na ně spustila:
"Byl tady mikuláš a anděl!"
Koukali jsme se Zdeňkem po sobě, jak jí to nepálí...
Jenže během večera jsme našli na chodbě odloženou mikulášovu berlu...
Elenka se k ní přiřítila:
"To je mikuláše!"
A pak s ní chodila bytem a hrála si na něj.
Zdeněk trošku popil, a pak šel na záchod. Byl tam nějak dýl, než obvykle,
ale nějak jsme to neřešili. Vlastně jsme si toho ani nevšimli, dokud...
Dokud nevešel do obýváku další mikuláš.
Zdeněk se v koupelně přestrojil do toho Martinova kroje (prý neodolal, když to tam
viděl), a prostě v tom normálně vešel do obýváku mezi nás.
Vůbec ho nenapadlo aspoň zazvonit...
Elenka byla konsternovaná - a my taky.
Když vcházel do dveří, dvakrát mu spadla z plešky vysoká čepice.
Srazil si ji o futro.
Když napotřetí konečně vešel, prohlásil:
"Já se omlouvám, že zas vyrušuju, ale zapomněl jsem si u vás svou berlu mrazilku...
Bez ní bych nemohl k dalším dětem..."
Elenka mu ji s otevřenou pusou přinesla a on zas šel.
"A kde je táta?" Zeptala se nás.
"Na záchodě, Elenko...," vydechla jsem ještě v šoku.
Když pak vyšel už zase jako Zdeněk, Elenka mu hned hlásila:
"Byl tady mikuláš! A vypadal jako táta!"
"To neni možný, Elenko, to snad ne...," zachraňoval nezachranitelnou situaci.
A pak si naše pozorná dcerka všimla ještě andělského váčku s rolničkou, který měla nepozorná Kiki,
coby anděl, přes ruku.
Nebudu Vás déle napínat, vracel se k nám z koupelny i anděl...
Když jsme u té nepozornosti... Všechny ty jejich svršky, které po jejich odchodu zůstaly v koupelně,
jsem měla uklidit hned.
A ne tam vzít Elenku, aby si po krmení rybiček umyla ruce.
Koukala na to jako blázen.
"Co to tady je? To snad ne..." Dělala jsem blbou, ač blbá.
"Oni to zase zapomněli!" Pomohla mi Elenka.
Když ale očekávala jejich další návrat, musela jsem něco vymyslet,
protože kdo by si pro to jako přišel?
Teta Kiki v civilu? Nebo strejda Martin?
"On jim to táta zítra odveze, jo?"
Naštěstí souhlasila - asi už jich pro letošek měla taky dost :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat