Jela jsem od našich domů, Elence pro nějaké náhradní oblečení a hračky. Konkrétně pro kuželky.
Ráda je shazuje.
Je u našich už pěkně dlouho, jelikož jsem nejdřív marodila já, a teď leží Zdeněk.
Takže Elenka je v azylu, aby se nenakazila. Pro ni by mohla mít i jakákoliv viróza fatální důsledky.
Berem to doma všichni vážně.
No ale já jsem teď v autě a padla červená. Tři auta přede mnou, třicet za mnou. A další
jsou na dojezdu.
Když se rozsvítila zelená, ty tři auta přede mnou už nebyly, a já stejně stála.
Nešlo se rozjet.
Zkoušela jsem to pořád dokola, znova a znova a nic.
Za mnou kolona, co by se ráda rozpustila, jenže to bych jí k tomu musela dát prostor.
Už jsem propadala panice, když zase padla červená.
Nic, tak jsem to prostě nestihla. Škoda, že to nemůžu potrénovat i teď - kdybych se náhodou
rozjela, tak bych to stejně zas musela zadupnout.
Tak jsem čekala. Jsem běžný vůz, který má červenou, a ostatní za mnou prostě musí stát.
Zelená - vrn vrn vrn... nic - červená.
Otočila jsem se.
Řidič za mnou koukal z okýnka. A ještě pár v dálce se evidentně divilo, že se tou zelenou
na situaci nic nezměnilo.
Zelená - vrn vrn vrn - NIC - červená.
Budete se divit, já se tedy divila hodně, ale doposud se neozvala ani jedna trubka.
Jako, že na mě nikdo nezatroubil. Ani mi žádná trubka nepřišla vynadat - já za to totiž nemohla!
Zelená - já rudá, vrn vrn vrn, pár metrů, jsem v křižovatce, jedu krokem, auta mě konečně můžou
objíždět, což taky dělají, a pochopitelně si neodpouštějí nahlédnutí za sklo mého vozu.
Chtěj mě aspoň vidět.
Tak nahazuji omluvný výraz.
A tetelím se strachy, abych už nemusela nikde zastavovat.
Naštěstí to byla za celou cestu jediná epizoda tohoto rázu, a už jsem zase zpátky u našich.
S Elenkou stavíme a shazujeme kuželky - já stavím, ona shazuje,
když vešel její děda.
"No takovou krávu jsem dlouho neviděl!"
"Co se stalo?" Ptá se máma.
"Blokovala tam ulici, ale jak dlouho!"
Zpozorněla jsem. To snad ne...
"U Kotvy, chtěla zaparkovat, ale nešlo jí to, tak furt vyjížděla a zajížděla, pak se tam nějak sekla,
že nemohla ani zpátky, ani ven, no KRÁVA neskutečná, nás tam za ní stálo snad padesát..."
UF!!! Otřela jsem si čelo.
To jsem nebyla já!
O mně se nejspíš teď vykládá jinde...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat