Zase jsem strávila příjemnou směnu se svou sestrou Kiki v obchodě.
Ptala se mě, kdy bych tak mohla příště - ne, že bych si ty dny mohla přímo
vybírat, můžu jen nabízené vzít, anebo odmítnout.
Podle Kiki mám ale možnost jedinou - vzít.
Přesto jsem si dovolila namítnout, že 22. února prostě nemůžu,
jelikož jdu na koncert.
Ona ví, že jde o mou oblíbenou kapelu, a že jsem nikdy na jejich koncertě nebyla,
a že lístky mám od Ježíška, tak snad proto byla shovívavá a na tom záskoku dál netrvala...
Svěřila jsem se jí, že jsem dokonce soutěžila o jejich nové cédéčko.
"Já nikdy nesoutěžim, ale teď jsem to zkusila, protože bych ho fakt chtěla.
Mělo by bejt totiž s autogramem!" Zajuchala jsem.
"A myslíš si, že budeš z těch, co pak dycky řeknou - to neni možný, já nikdy nic nevyhrála,
a teď jsem to zkusila úplně jen tak a vyšlo to?"
Shodila mé nadšení, a zdálo se, že pro mou účast v soutěži, natož na koncertu,
nemá nejmenší pochopení.
Další den jsem si přijela k mámě pro Elenku a Kiki tam přijela taky.
Povídá mi: "Z jaký ruky?"
A já, že třeba z týhle...
"Samozřejmě špatně..."
"Tak z týhle..."
A ona mi vrazila před oči TO cédéčko.
Koukala jsem, jak blázen, a hned mě zaujal ten podpis na obalu.
Nestálo tam Richard Krajčo, ale KIKI.
To mě pobavilo.
A potěšilo.
No a pak, když Elenka po obědě usnula, zalezla jsem si ke kazeťáku (k magiči),
a celé si ho přehrála...
Některé písničky jsem zatím neslyšela...
A do toho mýho snění mi zavolal Martin, že zrovna jede z práce, a dohodli jsme se, že se na chvíli stavím.
Popadla jsem to CD, a že ho oblažím těmi nejlepšími songy z něj.
Jenže Martin, ač romantik, Kryštofům prostě nerozumí. Jednak tvrdí, že jejich texty nemají hlavu
a patu, a pak, že jsou utahané, nelogické, nedají se zkrátka poslouchat.
Tolik výtek a já si myslela, že jeho názor dnes změním.
Ten přebal cédéčka je taky velice zajímavý, maj to pěkně udělaný, kluci.
Některé obraty z písniček v něm jako inzerují. Třeba zpívají o tom, že neznají takovou vanu,
v níž by se smyly hříchy, a tištěný inzerát k té písni je vana s textem, že jedině v té od nich
se dá smýt vina.
A takových je tam víc, prostě se mi to líbí. Třeba inzerát nabízející dlouhé šňůry k sušení snů...
No, není to nádhera?
Každopádně, u Martina jsem nepochodila. Druhou písničku vypnul v necelé půlce s tím,
že mi děkuje, ale že si jde lehnout, protože na něj něco leze (jestli jsem to chytila,
tak děkuji já jemu...), no a prý mu to nedalo nic, jenom jsem ho připravila o čas.
Tomu klukovi snad vážně není dáno...
Tak jsem sáhla aspoň po tom obalu, a že to na poslední chvíli zachráním...
(Že ho přecejen zavedu správným směrem k pochopení Kryštofů).
Začala jsem mu, už ve dveřích, k nímž mě spěšně vyprovázel, předčítat:
"Třeba tady... Vykupujeme dluhy, co nikdo nedluží!"
A hned jsem zaníceně listovala sešitkem z obalu dál: "Jedině v našich vanách smyjete svou vinu!"
"A ven!" Otevřel a oba jsme se začali smát, protože jsem v tu chvíli (sobě i jemu),
připomínala podomního náboráře do nějaké sekty.
Tím všechno to kouzlo inzerátů (a Inzerátu, jak se CD jmenuje), naprosto degradoval,
a já s ním odkráčela zase k našim, kde jsem ho založila do kabelky, pochopitelně
za vydatného kroucení hlavou, jak někdo může být tak zabedněný a nerozumět
podtextům básníka, dokonce k sobě ty obratné a malebné hříčky ani nepustit!
A já jen doufám, že nejsem taky tak zabedněná, protože se mi zvolna vkrádá na mysl
otázka, jestli tenhle Kiki dar neměl taky náhodou nějaký podtext - třeba, jak mě
22. dostat do práce...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat