Strašně ráda si v zimních měsících prohlížím fotky z léta. A úplně nejraději vzpomínám na časy minulé,
taky prostřednictvím fotek.
Někdy se nám stane, že nad mými fotoalby dřepíme se ségrami všechny, když se u mě slezou
obě najednou.
Těch fotek je tolik, že je nikdy nestačíme prolistovat všechny, takže to máme na epizody.
Mám fotky řazené podle roků, takže co rok, to vzpomínací mejdan, dalo by se říct.
A padají hlášky jako: Koukej, jak máma byla hubená!
A babička, jakou měla černou hřívu!
Jé, Tom vyrostl! (Jaký div)
Tys byla špekatá!
Prostě drbem.
Jako by to dneska bylo lepší...
A další častá věta zní: Jako by to bylo včera!
To si živě vybavuju!
Přitom je to třeba pět, šest let zpátky. Je podivuhodné, jak se do těch dávno minulých
chvil člověk dokáže zpětně vžít a úplně se do toho dostat.
A přitom mít pocit, že se vlastně tolik nezměnilo...
Na první pohled nic, na druhý všechno.
A pořád jsme to my.
*
Já mám ve své minulosti taky období, na které si živě vzpomínám.
Bylo to období nápadníků. Přehršle nápadníků.
Na to taky ráda vzpomínám.
Někdy se stalo, že mi na mobil přišla ememeska s penisem.
Prostě s penisem.
A přitom šlo vesměs o romantiky, ovšem s mírně posunutými hranicemi vkusu.
Anebo se mi chtěli pochlubit? Možná naznačit, o co jim jde?
Zajímavé na tom ale bylo, že každý se mi později za takový obrázek omluvil.
Já sice uražená nebyla, ale to nevěděli. Protože jsem na takové "nabídky"
zásadně nereagovala. Tedy ne zásadně, já zásady zrovna neměla, ale prostě nereagovala.
Zato jsem si založila album penisů.
Přišlo mi to zajímavé.
Měla jsem pochopitelně i jiná alba v té době, třeba fotky ksichtů, kytic a dárečků,
anebo různých jiných pozorností, kterými mi chlapci vyznávali lásku - bavilo mě to dokumentovat.
Na památku.
Jako bych tušila, že je to na dobu velmi omezenou.
A měla jsem recht, jakmile jsem otěhotněla, rázem nezbyl ze ctitelů ani jediný.
Mě to nemrzelo, protože jsem si tu dobu úplně vychutnala a užila se vším všudy.
A zbyla z ní sbírka fotek, jako pomníček mé doby minulé.
To album penisů před ségrama ale úzkostlivě tajím, a ani sama si ho neprohlížím.
Představuju si, jak bych ho rozklikla, tam už všechno zvadlý
a ségry by posměšně prohlásily něco jako: No tos je teda brala... Co ti tím asi chtěli říct...
Vzpomínky jsou nepřenosné, jak víme, a jakákoliv interpretace se pro nezúčastněné
stane jen vyslechnutým příběhem, kterému navíc nemusí věřit, (stejně jako by holky asi
nevěřily, že TOHLE kdysi stálo jenom pro mě), zato vypravěč na tom tratí. A nejen tím,
že bude pro smích...
Každá převyprávěná vzpomínka se totiž zase víc zamlží,
protože ji při nejlepší vůli nikdy nepodá stejně, ona i ta paměť už není tak ostrá,
no a tak se upne k té své poslední verzi...
Ona nakonec taková sbírka může čítat klidně jenom dva nebo tři kousky, ne?
***
Žádné komentáře:
Okomentovat