Dneska Vám povím, jak jsem navštívila paní psychiatričku...
Ne, že bych se na to přímo cítila, ale doporučila mi ji psycholožka, u které jsem se svého času,
tedy před šesti lety, léčila s depresí. Byl to třetí člověk, kterého jsem navšítivila, dva chlapi a teď tahle žena.
Musím říct, že jsem měla rovnou vyhledat ženskou, protože chlap mě prostě nemůže tak úplně chápat.
Může mi doporučit masáže, může mi vykládat o indiánech, ale neřekne mi, co a jak cítil on, jako matka,
když měl malé děti...
Přestože mě paní psychiatrička objednala přednostně, když se jedná o tak těžkou situaci,
nechala mě čtvrt hodiny čekat za dveřmi, zatímco si uvnitř ordinace povídala s recepční.
Nevadilo mi to, nikam jsem nespěchala, jenom mi pak nemusela vykládat, že měly nějaké
interní záležitosti k řešení, když jsem jasně slyšela, že špekulují, jestli by jejich pes
měl šanci vyhrát v soutěži o nejhezčího psa...
Pak si mě posadila proti sobě a já jí nastínila náš příběh.
Změřila si mě pohledem a pravila, že na to, jak je to čerstvá záležitost, vypadám skvěle.
Ona by prý na mém místě jenom ležela a brečela.
Bylo zvláštní, slyšet tohle od psychiatra, protože jsem nevěděla, jestli to vzít jako pozitivní pro sebe,
anebo si připadat jako cynik, co snad dost netruchlí.
Pověděla jsem jí, že se samozřejmě držím, obzvlášť, když ji neznám a chci od ní nějakou tu pomoc.
Když jsem jí svěřila všechno, co jsem měla na srdci, řekla mi, že na prášky nejsem.
Že mi žádné nedá. Prý ze mě cítí něco moudrého a zdravého, co mě vede správnou cestou,
všechno to překonat.
Což mě překvapilo.
Dostala jsem od ní dva úkoly, dobře spát, i třeba za pomoci tabletek na spaní, a úplně si zakázat
jakékoliv výčitky. Prý jsem na sebe moc přísná, když se pořád vracím k tomu, co bylo podle mě
z mé strany špatně, anebo mohlo být jinak, líp.
Jestliže pomyslené skóre bylo, řekněme, osmdesát procent dobrého a povedeného, a dvacet
mohlo být líp, pak je to prý krásná bilance. A já si mám těch dvacet odpustit.
To se jí řekne. Jak já můžu sama sobě něco odpustit za druhého, který už mi odpustit nemůže?
Tak mi vysvětlila, že Elenka by nechtěla, abych se trápila víc, než se trápím z jejího odchodu.
Nepomohlo to.
Tak mi vysvětlila, že ona měla děti zdravé, a mockrát se jim nevěnovala, mockrát je poslala pryč,
že si chce v klidu vypít kafe, tak ať si hrajou samy.
Nepomohlo to. Měla děti zdravé, přece...
Tak mi vysvětlila, že to, co já mám v těch dvaceti procentech, nebylo pro Elenku špatně.
Děti si prý mají hrát i samy, dokonce je prý i zdravé, nechat je poznat i nudu, i televizi,
všechna spektra toho rodinného soužití, kdy máma hotl není robot.
A já na to, že tři a půl roku jsem mohla zvládnout jako ten robot, a odpustit si svý úniky.
Jenže ona kontrovala, že tři a půl roku není málo a že jsem to zvládnou nemohla.
Tři a půl roku je málo, když je to pro někoho celý život! Povídám na to já.
Ale Vy jste nevěděla, že půjde o tři a půl roku!
To je fakt. Akorát že mě to mohlo napadnout. A plno věcí mě mohlo napadnout.
Jenže ona byla jak umíněná, pořád opakovala, že žádné kdyby teď nemá smysl řešit,
že se nic nezmění, že mám být ráda za to, co bylo dobře a hotovo.
A že správně odžité trauma nakonec z hlavy sestoupí do srdíčka, a to se sladkobolnou esencí,
kde se změní ve vzpomínku. A to v takovou, že jsem měla malou holčičku, a že to bylo krásný,
i když těžký. Toť vše.
Ovšem TOŤ až tak za rok, v lepším případě.
Už aby to bylo.
Ale tahle doba má taky něco do sebe - ať to zní jakkoliv podivně.
Dějou se nám totiž takové nevysvětlitelné, až mysteriózní věci.
Tak třeba, jak jsem Vám psala, že maminka u nás doma zfoukávala svíčku
na zákusku, který jsem jí připravila k narozeninám, a jak jsme chvíli čekali,
jestli náhodou ta svíčka nezhasne sama...
Tak Kiki měla pro maminku taky dort a taky svíčky, dvě.
Takže když maminka s babičkou dorazily domů, Kiki svíčky zapálila, postavila se
s dortem ke stolu a zapěla narozeninové Happy Birthday.
Pak vyzvala maminku, ať jde foukat. Jenže než maminka došla až k ní,
svíčky se zhasly samy...
Nepsala bych Vám to, kdybychom si to uměly nějak vysvětlit.
Kiki už nezpívala, ani nemluvila, průvan tam nebyl.
A například také zmizely odchozí i příchozí hovory z našich mobilů,
a to přesně ty, které nám, anebo v nichž my jsme, oznamovali tu strašnou věc.
Zdeňkův výpis hovorů končí odchozím hovorem ten večer, kdy v devět volal na ARO,
jak je na tom Elenka. To, že mu před půlnocí volali zpátky, už tam není.
Jako by se nestalo.
A zrovna tak u mě, ten hovor, kdy já to vzápětí volala mámě, taky chybí.
A maminka ho v přijatých rovněž nemá.
Jsou to jen namátko vybrané příklady, děje se toho zvláštního víc.
Ale to jsou takové křehké záležitosti, které si vlastně toužíme nechat bez vysvětlení...
Včera mi někdo neznámý komentoval článek a napsal, že Elenka jistě věděla,
že její pobyt na tomhle světě nebude dlouhý. To mě pobouřilo. Jak to mohla asi tak vědět!
Proč by mi to teda nikdy neřekla, no?
S tímhle rozrušením jsem zalezla do sprchy a najednou se mi vybavila vzpomínka z listopadu...
Elenka ležela u mě na rozloženém křesle, bylo to v nemocnici, večer před spaním.
Zmínila dědečka, kterého podle jejích slov vídala dál, ačkoliv zemřel v jejím roce.
A já se jí ptala, jako obvykle, co jí dědeček říkal. A ona na to:
No, že Elenka umře.
Do prdele! Odplivla jsem při té vzpomínce vodu, kterou jsem si zrovna stříkala sprchou na hlavu,
tak ona mi to přece řekla...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat