Roztomilá

Už podruhé jsem navštívila paní psychiatričku.

To ráno jsem se vzbudila a nebylo mi nejlíp. Den volna, prázdný den, plno prostoru pro

myšlenky a vyčítání si a vzpomínání a rýpání se ve svém smutku.

"Jak to u vás pokračuje?" Zeptala se v úvodu.

"No, už mi bylo líp..."

"Vypadáte nějak přešle..."

"Už bych tu událost měla ráda zpracovanou a uzavřenou, je to ubíjející, vyčerpávající..."

"No vy jste roztomilá! Po necelém měsíci byste to ráda měla uzavřené?" Rozesmála se,

a pak mi vysvětlila, že když to zvládnu za půl roku, budu dobrá.

Ptala se na výčitky - jestli jsem poslechla a zakázala si je.

Po pravdě jsem jí sdělila, že mi to nejde. Že se vkrádají samy, a že dokonce

cítím, že bych se i jimi měla prokousat, než je vypuzovat.

"Nejradši bych si snad sepsala všechno, co jsem kdy dělala dobře a špatně,

abych se s tím mohla nějak popasovat a podívat se na to z nadhledu..." Svěřila jsem jí svůj nápad.

Zamyslela se a řekla, že by to tedy možná nebylo od věci.

Napsat takový nějaký Elenky životopis a do něj vyznačit své počínání v té které chvíli.

"Ale jak by se oddělovalo špatné od dobrého?"

"Barvama třeba," navrhla jsem.

"To by šlo... Anebo třeba i barevnými listy. A koupit si na to nějakou velkou, okrasnou kroniku, že jo?" Téměř se zasnila.

To mě nenapadlo... Doufám, že ji pak nebude chtít vidět.

Neláká mě představa, že se s tím nějak vykresluju, sháním ozdobnou kroniku... - ta estetická stránka věci pro mě totiž

není vůbec podstatná, chtěla jsem prostě vzít papír a jenom pro sebe si to na něj trošku

přenést...

Jenže pak byl konec sezení a další máme za dva týdny.

Tak doufám, že na tu kroniku zapomene.

Odcházela jsem v horším stavu, než jsem se ráno vzbudila.

Kroniku, prej.

A volala mi Kiki, že potřebuju nový oblečení, takže mě za chvíli vyzvedne a jede se na nákupy.

Už nějakou dobu mi vyčítá, že chodím nemožně. Nemoderně.

Je pravda, že jsem dost zhubla, a všechny kalhoty mi jsou volné, takže ty bych skutečně potřebovala.

O ničem dalším však nevím.

Nedávno v krámu mi Kiki povídá: No Jani! Co to máš za ponožky?!

Pak mi vyhrnula kahlhoty, aby se prý podívala, kam až vedou.

Ty si neholíš nohy, kurva?!

Taky můj svetřík se jí nelíbil.

Řekla, ať ho hned sundám, že budu dělat promoci.

Koukala jsem na ni, jestli se nezbláznila, protože mi hned naběhlo,

že mě snad míní zkoušet z těch značek.

"... teda promoční akci!" Opravila se.

Uf.

Co že?!

Minule to byla čelenka, tentokrát svetr.

Prý si můžu vybrat barvu, ale ne velikost. Jsem hubená, dostanu esko.

Ví, ža na sobě nesnáším upnutý hadry, přesto na tom esku trvala.

Sama už v něm byla.

Jenže vzít si na sebe, kvůli promo akci, cokoliv z obchodu, znamená, že mě bude

celý den dřít cenovka. Kápě se tomu říká.

Jsou to dva obdélníkové kartóny na nepříjemném drátku.

"V tom případě mi ale sundáš tu kápi!" Upozornila jsem ji důrazně.

"Jasně, neboj, sundám."

A vzápětí po mě hodila tyrkysový a velice prťavý pulovr.

Oblékla jsem ho a natočila se k ní zády, aby mi jako tu kápi ustřihla.

Jenže ona ji zastrčila pod výstřih a rukou umáčkla, aby nevyčníval hrbolek.

Aby mě to jenom víc dřelo.

"Kiki!"

"To přežiješ."

Takže jestli teď jedeme na nákupy s tím, že potřebuju ponožky, svetr, kalhoty a třeba

ještě žiletky, tak to se Kiki přepočítala. Jenom kalhoty a dost. Nemám náladu nějak teď

do sebe jít...

Kiki si v obchodech počíná skutečně profesionálně. Je poznat, že je v nákupech zběhlá.

Dokonce ví, co se nosí a co ten druhý rozhodně musí mít.

Když vyrazí po nákupech se Zuzkou, anebo s maminkou, nemůže jí to bavit tolik, jako se mnou,

která potřebuje od základu úplně všechno.

Ve vchodu si promnula ruce. Všimla jsem si toho...

A hned začala svými hbitými prstíky probírat oblečky na ramínkách.

Jela jak fretka a co ji zaujalo, ať už pro mě nebo pro sebe, zavěšovala si na předloktí.

Občas na mě houkla, jestli "něco mám".

Ukázala jsem jí, že třeba tohle je docela pěkný, ale nebylo. Ne podle ní.

A mám si už konečně přestat vybírat vytahaný hadry, dobrý tak na doma.

Tak jsem hotová, pojď! Vlekla mě ke kabinkám.

Tahle je tvoje, tahle moje.

Vstoupila jsem a tam viselo na všech skobách tak po čtyřech kouscích.

Různorodé svršky, kalhoty, trička, svetry...

Tak jsem se začala svlíkat a v tom ona odkryla můj závěs, aby se mi předvedla

v růžových šatech.

"Kurva Jani! Co to máš za podprsenku?!" Stačila si všimnout.

Zatáhla jsem se.

Takhle mi tam vpadla ještě několikrát, takže podobně nechápavý výkřik

padl i na adresu kalhotek a opět i ponožek. Nechápu, proč bych nemohla nosit

bavlněné podkolenky, když je zima!

Dámy prý nosí silonové. Nasrat.

A pak se mi začalo chtít čůrat, tak jsem zkoušení ukončila s tím, že si skutečně beru

jenom ty jedny kalhoty.

"Dvoje si bereš! Minimálně!" Rozhodla Kiki a zavěsila si na předloktí ty, které mi dle ní

nejvíc slušely.

"Tak mi tu nech peněženku, já ti je pak zaplatim, a běž teda...," svolila k mému odchodu

na záchod, zatímco dál zkoušela a zkoušela...

Když jsem se vracela, mířila zrovna proti mě od kasy.

V ruce narvanou tašku a prý si jdeme někam sednout, aby mi ukázala, co mám.

Co mám? To snad vím, ne?

Dvoje kalhoty a navrch kabelku!

Krásnou, to je pravda... Ale já přece od Ježíška jednu dostala...

"Tu už, při vší úctě, zahoď. Já chápu, že sis přála hlavně praktickou, kvůli Elence,

ale teď už takovou vůbec nepotřebuješ..."

A tak mám kabeličku s krajkami. A prázdnou peněženku.

Což mi ale v téhle době zase tolik nevadí. Jenom mi nezbylo na kroniku, velkou, okrasnou.

Ani na barevné papíry.

Takhle to vysvětlím té psychiatričce.

Třeba jí zas budu připadat roztomilá...

***