Překvapilo mě, jaké příjemné odezvy se mi dostalo na "venkovské deníky"
a chtěla bych Vám za to poděkovat.
Opravdu jsem si to užila a jestli jsem některé z Vás zlákala, těší mě to dvojnásob!
Komentáře od Vás mi přeposílal kamarád na mobil, protože v Itálii jsem
internet neměla, a bylo to moc příjemné počtení tentokrát pro mě.
Dneska mám pro Vás ještě něco z chalupy, tentokrát ovšem
bude v hlavní roli naše babička...
Dřív měli psa, ještě s dědečkem, kterému říkali Dan. (Psovi, ne dědečkovi).
A Kiki přítel je Dan.
Teoreticky by se nemělo nic stát. Pes je dva roky mrtev, Dan je dva roky Kiki přítelem,
tedy se psem se nesetkal, leda s tím novým, který nahradil starého, ale to je Bobík.
Žádný nováček, babička ho už téměř ty dva roky má...
Grilovali jsme, Kiki se tulila ke svému Danovi, oheň nás hřál, když
se najednou z okna ozval babičky hlas v rozkazovacím tónu:
"Dane! Pojď sem, pojď!"
Dan sebou trhnul, sundal ze sebe Kiki nohy a rozpačitě pelášil k oknu.
Kiki se za ním dívala - co mu asi babička chce?
Jak ale babička skrze síť proti hmyzu v oknu spatřila Dana, nechápala chvíli, proč
přišel.
"Já volala na psa!" Vysvětlila mu s úsměvem.
"Babičko, ty ale nemáš psa Dana už! Máš Bobíka!" Připomněla jí Kiki
a volala si svého Dana zpátky...
A to přitom naše babička vůbec sklerózou netrpí.
Chtělo by se říct, že tou trpí ten, koho si splete se psem a kdo jako
takový pěkně přikluše...
Tak tedy elko pro Dana.
"L" jako looser a dělá se to z palce a ukazováčku.
Kdysi s tímhle posměškem přišla malá Kiki s Tomem ze školy a už jim to zůstalo.
Jedno velmi horké dopoledne jsem trávila s babičkou v její kuchyni při vaření.
Tedy ona vařila, já se opírala o kredenc...
Vykládala mi zrovna něco o tom, jak se postaru vylepšuje guláš, když mě napadlo,
že i ona by mohla sepsat svou vlastní staročeskou kuchařku - jak je teď v módě.
Poslední dobou se hojně vydávaj´ kuchařky receptů prababiček, co se
v některých rodinách dědí po přeslici, a jsou to vesměs bestsellery!
Vylíčila jsem babičce svůj podnikatelský záměr - ty dodáš recepty,
já to sepíšu a vydáme to!
"Určitě znáš nějaký jídlo, který je třeba dávno zapomenutý, ne?" Vyzvídala jsem.
A jak jsem předpokládala, babička přitakala.
"Dědova maminka dělávala bramborovej salát...," nadechla se a chystala se
mi líčit ingredience.
Pohotově jsem z kapsy vyndala mobil a začala si znamenat:
"Brambory, kmín, česnek, vejce, sůl, pepř, papriku, koriandr, všechno promíchala
dohromady a dala to chladit."
Pak vypadala, že vzpomíná, jak to šmakovalo chlazený...
Ale bylo to úplně hnusný." Dodala.
Koncept zprávy jsem smázla a šla si po svym.
Ještě, že babička neumí toho lůzra.
Napříště to byla Kiki, kdo "utřel".
Přespávali s Danem v chalupě našich, kteří nepřijeli. K babičce, kde jsem přespávala
já se Zdeňkem, se chodili najíst, anebo pobejt.
Je strašně příjemný, když se člověk nemusí od samého rána vůbec o nic starat.
Babička uklidí, vytře, snídani přichystá, co libo k obědu se optá, večeři navaří, nádobí
myje, pere, věší, a peřinky sluní...
Má to ale jeden háček.
Platí to pro to vnouče, které přijelo singl.
Uvaří sice všem, ale pak řekne: Janičko, běž si nandat Zdeňkovi oběd!
A otevři mu k tomu pivo!
A vyneste si peřiny na sluníčko!
A tak dále...
Snad i proto možná Kiki zvolila ještě pohodlnější alternativu,
protože v chalupě rodičů si Dan rozhodně otvírá pivo sám...
Jenže toho dne přijeli k babičce do chalupy instalatéři, aby jí prodloužili
topení z kuchyně až na záchod. Sekali, trubky natahovali, a kuchyně byla
tudíž mimo provoz.
Navaříno bylo, my si to snědli ještě za tepla, a když to vystydlo,
tedy někdy po poledni, kdy Kiki teprve vstávala, zabalila nám babička raneček
s tím obědem, a ať jim to tam, do té druhé chalupy, zanesem.
Tam si to můžou ohřát, i nádobí si tam lépe umejou...
Když jsme vyrazili, Kiki s Danem se už hladově řítili proti nám.
"My vám to nesem!"
"My to nechcem donést! My si to chcem sníst u babičky!" Nesouhlasila Kiki.
Tak jsem jí předala babičky vzkaz, proč to nejde.
"To snad ne! Mě nebaví to ohřívat a nandávat nám to a mejt po nás nádobí!"
Nakonec tu baštu teda přijala, ale to elko si stejně prohlídla.
Ovšem, že ne od Dana, to by si to mohl rovnou hřát sám a myl by do konce týdne...
(Jak nádobí, tak bazén, tak Kiki záda).
Jak jsem už zmínila, z babiččiny kuchyně vedou dveře dál, do chodbičky s lednicí,
a odtud se jde na záchod.
Babička mívá lednici vždycky pořádně plnou, obzvlášť v době, kdy tam mívá nás.
Někdy se zdá nemožné do té ledničky ještě něco přidat.
Zdeňkovi se to ale povedlo. Šel na záchod a cestou si dal chladit pivo, co si přivezl
z Třeboně.
My s babičkou popíjely kávu a sledovaly přitom něco v televizi, jí přesto neuniklo,
že hrabošil v lednici.
Když po deseti minutách z toho záchoda vyšel a vrátil se k nám,
s nefalšovaným zájmem se ho zeptala:
"Tak co, vešlo se to tam ještě?"
Zdeněk na ni chvíli koukal, pak se podíval na mě a řekl jí:
"Teď nevim, co myslíte..."
"No to pivo," odpověděla mu.
Vyprskla jsem a Zdeněk hned po mně.
"Měl jsem jí říct, že jen tak tak, že mi to trvalo, než jsem to všechno spáchnul!" Žertoval
později v autě.
Ale večer u ohně jsme se shodli, že koho před partnerkou její babička takhle
zpovídá po návratu z toalety, ten je prostě lůzr - to se nedá svítit.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat