Po návratu do chalupy se začaly řešit Zdeňkovy štípance. Ty koláče jeho.
Babiččina babská rada na bodnutí hmyzem zní: Potři octem a promni křišťálovým cukrem!
Znám to z dětství, jak tu proceduru, tak tu úlevu, kdy na octovém odéru nezáleží.
Chtěl se bránit, ale byly jsme na něj dvě.
Dost možná se ta jeho číše přírody tímto naplnila...
Zato já zdaleka neměla dost!
Zatímco on po večeři odpočíval v chládku chalupy, kde si dokonce pustil film
na počítači (takový prohřešek proti konceptu našeho ozdravného pobytu!),
já vyrazila k řece.
Za humny teče Lužnice. Problém byl v tom, že sama do přírody se bojím.
Tak jsem jela autem a v autě zůstala. Z auta jsem se dívala z mostu do řeky.
Nebylo to ono.
Tak jsem se odvážila vylézt z vozu - dveře jsem si ale nechala otevřený!
Chvíli jsem koukala do chvátající vody a chvíli zas jako ostříž kolem sebe...
Jak tak koukám do temné řeky, z paměti mi vyvstal
obrázek, jak tu řvu na člunu, když mě naši chtěli svézt kousek po proudu.
Viděla jsem nás tam, i dědu, jak stojí na břehu a fotí nás.
A pak jsem začala být sama sobě protivná, tak jsem se hecla a slezla dolů z toho mostu...
Zhluboka a hlavně rychle jsem se snažila nadýchat té omamně těžké říční
vůně a zapamatovat si ji. Nejlíp na vždycky. Jenže komáři mě tam dlouho netrpěli.
Do chalupy jsem se vrátila s blátem na podrážkách a Zdeněk si mě prohlížel.
Nechápal, proč jsem lezla někam, kde se takhle zamažu.
A já zas nechápala, že on tam neleze.
A potom jsme si pekli buřty.
Moje oblíbená záležitost - ne buřty, ale oheň.
Koukat do řeky, do ohně a ke hvězdám, to se mi nikdy neomrzí.
Ta letní noční obloha, pod kterou si vždycky připadám tak sama,
všechny moje romantické touhy násobí. Kdoví proč.
Příštího rána, po mém kopřivovém rituálu, jsme se vydali na výlet.
V blízkém městě jsme se zastavili pro svačinku. V pekařství jsme očima prolítly
vitríny na pultě a bylo jasno.
"Všechny tyhle zelňáky!" Poručili jsme si.
"Máme jich víc!" Otevřela pekařka pícku, ale zastavili jsme ji.
Chcem jenom těch dvacet...
A jelo se na Červenou Lhotu.
Je to kousek a už jsme tam mockrát byli.
Ale tentokrát poprvé jsme z loďky vyrazili na opačnou stranu, než zpátky k zámku. Totiž do zámeckého parku, který je rozlehlejší, než jsem se domnívala a krásnější, než bych čekala,
až mi bylo divný, že mi dosud zůstal skryt.
Takže prozkoumat ho, to byl můj další cíl.
Na stinném palouku s výhledem na zámek jsme rozložili vypranou deku.
A sotva Zdeněk ulehl, já se vydala na průzkum. Bosa.
Široko daleko nikde nikdo, jediné, co mé uši zpracovávaly, byl ptačí zpěv.
A pak jsem si vylezla na strom, (dobře, vysápala jsem se...),
který jsem objevila (jako vrchol svého hledání) a dívala se z něj na jezero,
kde přecejenom někdo plul na lodičce.
Neviděla jsem ho, zato slyšela. On zpíval!
Zlatovlásko, krásko, kdoví co bude dál...
Kupodivu to nijak můj stromový klid nerušilo. Naopak, pěvec dokresloval
romantickou atmosféru, kterou jsem si v té obrovské zahradě, úplně osamělá, užívala.
Opodál, na prosluněné mýtině, stál bílý zámecký stolek a kolem něj židle.
A všude v trávě se válely lístky z květů.
Nebyly pravé, ale látkové. Zřejmě pozůstatky nějaké dekorace z nedávné svatby...
Tak jsem se vrátila za Zdeňkem a ty lístky kolem nás poházela.
A pak jsme leželi na naší dece pod kaštanem až do pozdního odpoledne,
dokud jsme nespořádali všech dvacet zelňáků...
Cestou zpátky jsme mezi poli míjeli opuštěný kravín.
Nechtělo se mu tam zastavovat, ale slíbil, že ho prozkoumáme jindy.
Když se pak svěřil mýmu bráchovi, o co mě připravil, vyslechla jsem si,
že existujou - i tady v týhle díře, romantičtější místa, než je kravín.
I když opuštěnej.
Musím přiznat, že mně, měšťance s vyprahlou číší přírody, připadá romantický ten venkov
úplně celý, do posledního komára.
Jeden, co štípl Zdeňka, z něj musel dokonce slézt po svých, jak se přežral!
Trmácel to svý velký rudý břicho po babiččině stole, neschopen odletu.
No a zabte ho teď! Po jídle. Kdepak, jak se člověk začne vžívat do hmyzu...
Tak se mně ho zželelo, že jsem ho romanticky odnesla ven do trávy.
Pochopitelně si celá má večeřící rodina klepala na čela, ale myslím, že jsem je
nijak zásadně nepřekvapila.
Den další... Bude zase zítra :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat