Před naším obchodem plakal chlapeček.
Plakal tak moc, že se to nedalo poslouchat.
Křičel pořád dokola: "Já chci domu! Já chci domu!"
Babička s dědou se ho snažili utišit, ale marně.
Tak mu vytočili mámu, ale ani tu nepustil ke slovu,
stále jenom opakoval to svoje "Já chci domu!"
Měly jsme s Kiki slzy na krajíčku - jsme teď takové přecitlivělé,
obzvlášť pokud jde o děti.
A tak moje sestra popadla dlouhou karamelovou čokoládu,
kterou mi chvíli předtím koupila a vyběhla z krámu.
Můj dezert mu podala a pohladila ho se slovy, aby už
neplakal.
"Jak budeme v letadle, tak se určitě uklidní," předjímala babička
a vnuka upomenula, aby poděkoval.
"Já jsem poděkoval a CHCI DOMU!!!" Ječel nanovo.
Kiki se vrátila za mnou a já ji pobídla, ať mu tu čokoládu laskavě
zase sebere, když to nepomohlo. Já si jí budu vážit víc! U kávy...
Byla jsme si celá sourozenecká parta, včetně partnerů, posedět nad pivem,
kde jsme probírali svá trápení.
Zuzka už by ráda miminko, jenže nemá ani chlapa. Předběžně uvažuje
i o umělém oplodnění... Anebo že by jí někdo děťátko snad daroval...
Ona se o těch možnostech ještě úplně neinformovala, tak neví, že to
není legální...
Do toho přišel barman se ptát, jestli nám nikomu nic nechybí.
"Mně chybí chlap! A taky děloha k pronájmu...," začala Zuzka výčtem svých tužeb.
"Mně sebevědomí!"
"Pevná vůle!"
"Prachy!"
Přidávali jsme se postupně všichni a kluk jenom koukal, co jsme to za exoty.
Přitom to byl taky exot.
Několikrát na nás zapomněl s objednávkou a teď se taky zrovna netvářil,
že by tuhle další mínil nějak řešit...
Sem tam, namísto do Billy, zajedu do vzdálenějšího Kauflandu.
To když mi okoukaný sortiment mého "klubu" nestačí - zpravidla po výplatě.
Onehdá jsem tam objevila kostkový cukr Bridge. Znáte ho? Určitě ano...
Tvary jak z Mariáše; srdce, pika, káry...
Neodolala jsem.
Já totiž málokdy odolám čemukoliv, co mi připomíná dětství a dá se to koupit.
Dá se to koupit mnou.
Doma jsem ho tedy vysypala do misky a tu postavila na stůl.
Zdeněk si po chvíli všiml:
"Jé, tenhle cukr měly vždycky tety a babičky!"
Přesně tak. Taky ho mám spojený s babičkou,
a úplně přesně vím, že my jsme ho doma nikdy neměli.
Možná proto bylo u babičky vždycky líp...
S dědečkem nás rozmazlovali, brávali na dovolenou
a dovolili úplně všechno...
To pak stačí vidět jejich cukr a člověk má pocit,
že si nese domů z Kauflandu tu největší pohodu,
jakou umí vytvořit jenom babičky a dědové.
A ten malej exot tam bulí, že ho berou k moři.
I s mojí čokoládou...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat