Určitě nepředpokládáte, Vy, kteří sem chodíte pravidelně, a tudíž nás už
trochu znáte, že by Kiki patřila mezi nějaké
náruživé čtenáře, kteří četbou knih naplňují své večery.
"Nechci bejt nějakou knihovnicí starou, který trčej chlupy z nosu!"
Pronesla kdysi, když jsem si povzdychla, jak ráda bych měla své knihkupectví,
a že bychom si nějaké mohly otevřít spolu.
Kiki nečte. Jen krátké články na bulvárních serverech a můj blog - jen ty krátké články...
Na svou obhajobu tvrdí, že má zřejmě poruchu čtení dlouhých textů.
Ovšem, aby si někdo nemyslel, že je to nějaká prázdná nádoba!
Vládne perfektní angličtinou a vyzná se v módě, což ji nakonec živí.
Já tvrdím, že člověk nepotřebuje školu, jako najít si to své.
A v sobě to pravé.
Každý je v něčem dobrý, každý.
Jde jen o to, objevit svůj směr, poslání, talent...
A tak ani Kiki, která měla na gymplu velké studijní potíže,
není dnes uklízečkou záchodků - jak jí dřív kdekdo mohl do budoucna přisuzovat,
ale má slušné a hezké zaměstnání, které jí sedne na míru.
Já ne, ale o mně to dnes není...
"Byla jsem v knihkupectví!" Oznámila mi.
"No nekecej, a neosypala ses tam?"
"Ne, snažila jsem se do toho vžít a něco si vybrat, jako ostatní...," vyprávěla mi
zážitek, který by neměla, kdyby nepřišla dřív na nějakou schůzku před Luxorem...
Prý procházela mezi policemi plnými knih a zkoumavě si prohlížela
ostatní návštěvníky. Nemohla pochopit, co tam tolik lidí hledá.
Až došla k diářům.
To se jí ulevilo!
Rozhodla se, že si nějaký vybere, koneckonců žádný nemá
a jak vidno, hodilo by se jí, mít si kam zapisovat časy schůzek,
aby napříště nemusela trpět mezi knihami.
Najednou, v davu šedých čtenářů, zahlédla svou bývalou profesorku Šedou z gymnázia...
Vida, další záchrana, zajde ji pozdravit.
"Dobrý den paní profesorko!"
"Jé, dobrý den Kristýnko! Ráda vás vidim! Jak se vám daří?"
"Dobře!"
"Udělala jste si nějakou vysokou školu?"
"Ne, to ne - vy víte, že jsem nikdy nebyla zrovna studijní typ..."
"Vím, a proto jsem strašně ráda, že Vás potkávám právě v knihkupectví!"
Druhou podivnou štaci jí ten den přichystala právě kamarádka,
s níž měla před tou výlohou knihkupectví sraz.
Navštívily společně secondhand...
Kiki vkročila s rozpaky.
Ruce si držela před obličejem, aby rozrazila případné pavučiny.
Cestou svou kamarádku školila, co se právě nosí.
Tygři, psi, pštrosi... koaly...
Při prohlídce nemoderního ošacení se jí dívala jen přes rameno.
Nemínila se zašpinit.
Dokud jí kamarádka nevysvětlila, že to není oblečení po lidech z ulice
ve smyslu, že smrdí a je plné blech...
Kiki se tedy nakonec osmělila, a když jsem jí večer lepila řasy,
povídala mi, že pro mě něco má...
Pro sebe nic, tolik smělá zase nebyla.
Vytáhla z tašky docela pěkný svetr.
Ani špinavý, ani zablešený, docela i voňavý.
Má jenom jednu vadu. Nemá na sobě žádné zvířátko.
Sice se nemusím šatit podle nejnovější módy, ale aspoň tu blechu...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat