Diskriminuje mě vesnice. Tedy kromě jiného. Předně mě totiž
diskriminuje moje hlava. Řekla bych dokonce, že mě kolikrát
až diskvalifikuje.
Třeba o víkendu, když jsme se vraceli s našima z chalupy
a já něco před nástupem do auta položila na střechu.
Na střechu auta.
A pak už jsem si to nevyzvedla. To vím jistě.
Jenže netuším, o co šlo. Prostě si nevzpomenu.
Mám takový pocit, že to nebylo nic mého a ani žádná hloupost.
Tedy ode mě to hloupost byla, že jsem si takhle neopatrně odložila
něco důležitého... Našim zatím nic nechybí, tak čekáme, kdy začne.
Kolikrát, pro tyto mé škobrty, si připadám, jako nesvéprávná.
A okolí mě jistě nevnímá jinak.
Jenže za tím stojí ty léky! Říkám to pořád dokola všem.
A oni na to stále zapomínají.
Třikrát za sebou v práci přepočítávám kasu. V sešitě dělám
plno škrtanců, které přepisuju, aby vzápětí vznikly škrtance nové,
a tak pořád dál, dokud nepřijde Kiki a neřekne mi, kolik to je.
S definitivní platností.
Kolikrát úplně fyzicky cítím, jak mi to ta hlava nebere.
A hlava mi nebrala ani něco, co jsem spatřila na chalupě u trati.
Krásnou holku.
A když já říkám krásnou, tak to už fakt musí bejt, protože znáte to,
my ješitky jen tak někoho nepochválíme.
Znám tedy pár žen, které s tím nemají problém, ale já ho mám.
Na výjimky.
Člověk jí jeden den vysekne nějakou tu lichomejtku a ona mu další
den svede muže...
To známe, tohleto!
A tak jsem jak kočka, co si hlídá své teritorium.
Už tohle přiznat mi zřejmě dopomáhají prášky.
Možná se dokonce opět diskriminuji a ani o tom nevím.
Když tak řekněte :)
No a ona tam tak šla proti mně, ohryzávala jablko a já, s foťáčkem v ruce, ji sledovala.
Kam jako jde, protože rozhodně nebyla místní, což já tedy taky ne, ale jezdím tam
od mala a znám to tam stoprocentně líp, než ona!
A lidi tam znají mě, ne ji!
Zřejmě jsem jí nepřipadala tak zajímavá, jako ona mně,
protože se na mě ani nepodívala. Ani jednou. Podle mé teorie
by to znamenalo, že se považovala za krásnější z nás dvou.
Doufám, že mě jenom přehlédla.
Nedopátrala jsem se za celý víkend, kam šla, ani odkud přišla.
Doufala jsem celý víkend, že ji nepotkal Tonda.
A doufám, že ji tam někdy nepotká Zdeněk.
Já už ji tam tedy taky potkat nemusím.
Ale jestli tam někde je, zalezlá v nějaké chalupě, tak bych o ní
ráda měla přehled.
Její - nechci říkat krása, takže řeknu vizáž, mě diskriminuje.
Ano, cítím to tak!
A jestliže by kluci začali pálit za ní, pak by mě dokonce diskvalifikovala
a to teda nedovolím.
V chalupě jsem si hned rozčesala vlasy. Ráno jsem tomu moc nedala.
A po nějakém čase jsem si vytrhala přebytečné obočí.
Jí by se mělo zamazat...
A přitom jsem přemýšlela, jestli se mám dát vídat na poli s detektorem.
Jestli je to vůbec sexy.
Asi neni.
Jenže to bych nesměla dělat nic z toho, co mě baví. Bourat maštal,
skákat po rýči neboli kutat, ani jezdit traktorem, ani řezat křoví, což jsme
dělaly s mámou uplynulý víkend, stejně jako jsme stavěly plot...
A sousedi starousedlíci chodí kolem a dávají nám rady, když vidí,
jak se s tím trápíme.
Zřejmě si říkají, Á, pražandy se daly do díla!
To bude podívaná k popukání!
Dlužno přiznat, že nám mnohdy pomůžou.
Tuhle něco poradí, tuhle zapůjčí, přidrží, anebo
sami přiloží ruku k tomu dílu...
Ale člověk už se cítí jako ten "jiný".
Obzvlášť, když má na sobě selskou sukni a kvítí ve vlasech.
To už se nenosí ani na vsi. Ne, že by tam přímo šli s módou,
ale sekáčová romantika u nich neletí.
I ta kráska (tfuj!) si vykračovala v džínách s flitry na lemu kapes,
což teď frčí, proti děvečce v bílé, krajkové haleně, v pase stužkou svázané...
Když mě v takových staročeských outfitech vidí ségry, tak
se smějou, brácha se ptá, jestli je tu dnes maškarní, že by se
taky převlík´, a ani domorodci
si zřejmě nemyslí, že jsem v pořádku.
Přitom jsem jenom stylová a je mi krásně - takže v pořádku nejsem,
jak by řekla Zuzka...
S blížícím se podzimem se nám na zahradě začervenala jablka na stromech.
Přistoupila jsem k jedné jablůňce a vyfotila si ji.
Ani mě přitom nenapadlo, nějaké to jablíčko si utrhnout.
To až když jsme v neděli večer vyjížděli ze vrat.
"Já si tak dávno neutrhla jablko ze stromu!" Svěřila jsem se mamince.
"Tak si to příště zkusíš," řekla mi.
Já si zkusím utrhnout jablko.
A třeba při tom zahlédnu tu tamtu, jak touží cvaknout nějaký ten podzimní obrázek.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat