O víkendu, tom druhém zářijovém, se u nás na chalupě, k níž patří i pole, tradičně
sbírají brambory. Tradičně je to povinnost pro celou rodinu.
Kdo tam tak často nejezdí, tedy všichni kromě mě, tentokrát přijet museli.
Kdo tam jezdí často, nesměl vynechat ani teď. Ani nechtěl!
Přijela Kiki a její Daneček (přítel, ne pes), Zuzka a Tom, který byl strašně rád,
že tu rodinnou tradici ještě stihnul, protože za týden už bude zase zpátky v Anglii,
pokračovat ve svých studiích...
Dokonce i babička na pole přišla a poctivě ohýbala hřbet. Bylo vidět, že jí ty lázně prospěly...
A tak se celý Boží den sbíralo a kafralo a pivo popíjelo.
Kiki kafrala nejvíc.
Já jela jak stroj, protože se mi podařilo všechny starosti pustit z hlavy.
Jen já a brambory, víc teď neřešim.
Kiki se taky činila, ale nemá výdrž, holka.
"Co netaháš?" Ptali jsme se jí.
"Když já už prostě nemůžu! Mám pocit, že seberu ještě jednu bramboru a flákne to se mnou!"
A tak se dala na to popíjení.
Když měla trošku náladičku, začala se do mě navážet.
Povalila mě ze dřepu na zem a kdoví proč mi za tepláky naházela brambory.
Já se nemohla bránit, přiklekla mi ruce!
Když mi dala milost, sejmula jsem zase já ji.
Rozepla jsem jí podprdu a snažila se ji z ní vysvléct.
Povedlo se mi to jen napůl. Ale hlínu za kalhotama měla.
Nedala si to líbit, tak na mě skočila a hlavu mi zabořila do pole.
Bylo jí jedno, že mám v očích hlínu, že se mi ta hlína dostala pod čočky a nevidím...
Bylo jí jedno, že na mě z druhý strany skočil ještě k tomu pes. Že se mě pokusil ojet.
A že mě oslintal.
A někdo z nich mě kousnul do ramene. Kiki tvrdila, že Béďa. On netvrdil nic.
Každopádně jsem měla na tričku krev a hlínu. Mohla bych do reklamy, kde by si s tím
nadělením jistě poradil nejúžasnější prací prostředek.
A řetízek mi přetrhli. Ona nebo pes, co já vím.
Ani jeden mi ho nespraví.
Z mé strany proběhl ještě jeden pokus o odvetu.
Povalili jsme ji (s Béďou, protože ten je vždy na straně vítěze), a tepláky jsem jí
vycpala bramborovou natí, včetně hlíny a možná žížal a brouků...
Řvala, klela, ale prd platný jí to bylo.
A pak přišla lest. Odnášela jsem dva kýble plné sesbíraných brambor a ona mi za tepláky zezadu
zastrčila láhev od svého piva. Nedopitého. A dnem dolů...
Po stehnech mi stékaly potůčky mého oblíbeného nápoje, který v současnosti bohužel nesmím
a všichni se mohli potrhat.
Aby to teď nevypadalo, že jsou naši nějak retardovaní, těmi všemi myslím mladé.
"Kiki!" Zahřměl táta, až se Kiki postavila v poli do pozoru.
"Ses zblaznila nebo co?!"
Pak teprve dala pokoj. A to i když ta flaška nakonec skončila v jejím výstřihu.
Nebude mít poslední slovo, když měla to první!
Když bylo hotovo, tedy až v podvečer, začala jsem na oko ladit svůj detektor.
On se totiž neladí, ale to snad podotýkám zbytečně.
Chtěla jsem zaujmout Dana, který ho ještě neviděl.
A povedlo se!
"Ty máš ten detektor tady, jo?! A můžu to zkusit?!"
Jako by do mě střelil! Má zájem!
Za hodinu jsme už spolu kutali daleko v polích...
"Kéž by Kiki tohle hledání bavilo aspoň z poloviny tak, jako tebe...," potěšil mě jeho povzdech.
Ale co mě nepotěšilo, bylo jeho začátečnické štěstí...
Vykutal polovinu staré lžíce. Tu polovinu bez lžíce. Ale lžíci jsme v tom poznali.
Nemoh´ to bejt nůž. Natož vidlička. To už člověk nějak pozná.
Nebo aspoň chlap a blázen...
A pak jsem to vzala do ruky já. Pískalo to hodně - to bude něco obrovskýho!
Dan kopal a já se těšila.
"Hmmm, dobrý! Lešenářská trubka...," mrknul na mě.
"Nic nevadí, stejně ji chci!" Rozhodla jsem, a tak měl plno práce.
Byla dlouhá...
Další nálezy se opět týkaly jeho. Nějaká oje z vozu.
Chápete? Oje z vozu... To je romantika!
A má ji on...
Zaslechla jsem hlasitý pokřik vodních ptáků od rybníka.
My byli totiž u rybníka.
Vznášeli se v hejnu nad hladinou a mířili vysoko. A pak i daleko.
Než jsem stačila přiběhnout s foťáčkem, byli pochopitelně fuč.
Myslivci po nich stříleli, tak aby ne.
Ale tolik křiku jsem snad ještě neslyšela. Pokud jde o ptáky.
Užívala jsem si to. Posadila jsem se na břeh do písku, už se smrákalo, první hvězdy
už problikávaly, kolem mě všude ten pokřik a rákosí a sem tam kapra jsem ještě zahlédla, jak si vyskočil nad hladinu... A ty mraky se v ní tak romanticky odrážely - tak jsem si tu svou romantiku
taky našla!
Jen ty rány z pušek ji kazily. Jak můžou? Komu tady ti ptáci vadí?
Kdo je potřebuje jíst?
"Janííí!" Zaslechla jsem z toho pole Dana.
"Už běžím!"
Měl plné ruce šrotu, tak jsme se vydali k autu.
Lešenářskou trubku tam navrhoval nechat.
TAK TO TEDA NE!!!
Táhla jsem si ji sama, ale stálo to za to...
Přijeli jsme téměř za tmy a v chalupě u babičky seděla kolem stolu celá rodina.
Včetně strejdy s jeho novou paní, kteří právě před chvílí dorazili.
Nechtěli stihnout brambory...
Dan se s nimi dosud neznal a dlužno podotknout, že je tam ani nečekal.
Proto byl tak uvolněný, když s železem v náruči rozrazil dveře a začal se chlubit,
jak úspěšní jsme byli.
Pomalu tuhnul, až se zasekl úplně.
"... dobrý den... já jsem Dan... tak já to jdu vyhodit někam ven a vrátím se...," řekl omluvně
a zase za sebou zavřel.
"Ty je znáš?" Položil mi podivnou otázku.
Když jsem mu vysvětlila, že jde o další členy rodiny, řekl mi:
"Ale dobře jsem se odprezentoval, ne?"
"To víš, že jo - Kiki má z tebe určitě radost!"
Další den si toho železa všimla babička, když procházela kolem lavice, kde to všechno
leželo.
"Tohle máte oji z vozu, to je starý," komentovala Danův poklad.
"A tohleto je úlomek nějakýho příboru...," vzala do ruky lžičku.
Nebylo to pro ni tak jednoznačný...
"A tohle jsem našla já. Lešenářskou trubku...," zastyděla jsem se.
"To je pokračování tý oje!" Přiložila babička rouru k rouře a bylo.
Hurá! Mám taky kus oje z vozu! A ten delší!
Vždycky se mi vybaví Velký vůz, to souhvězdí, když se řekne OJE.
Líbí se mi to.
Popadla jsem milou oji a chtěla s ní běžet za Danem.
Jenže do vrat se proti mně postavil soused, co právě vcházel.
"Helejť se, Jani, já ti něco dám a odneseš to vašim jo...."
"Jasně, neni problém," ujistila jsem ho.
Postavil se ke mně blíž, vyndal ruku zpoza zad a už jsem držela v ruce kachní krk.
"To snad nemyslíte vážně!" Vyhrkla jsem. "Kde jste to vzal?!"
"Od myslivce, něco vašim dlužim...," vysvětlil mi.
A už tam byli všichni a nejdřív si mě mlčky prohlíželi.
V jedný ruce rezavou trubku, v druhý mrtvou kachnu.
Ty pohledy bych Vám nepřála.
"To mi dal pan Hejda!" Bránila jsem se.
Naši, kteří netušili, že ta trubka není lešenářská, ale z vozu, a to nejspíš
pěkně starýho, si zřejmě ještě chvíli mysleli, že nám byla darována i ta.
Ale všechno se vysvětlilo, včetně objasnění původu kachen. Byly nakonec tři
a babička je už krátce nato škubala.
Kachny, co mi včera večer nevědomky dotvářely romantiku u rybníka,
když do nich stříleli.
A já si na nich nějakou ironií osudu nakonec snad pochutnám...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat