Asi je Vám jasné, kde jsem se zase toulala, že pár dní nepřibyl nový článek...
Ano, na chalupě. A bylo to zase úplně jiné, než kdykoliv. Byla jsem tam totiž se dvěma
chlapama!
Babička v lázních, naši v Praze a já se Zdeňkem a kamarádem Martinem, že si
uděláme pěkný víkend v přírodě. Martin tam se mnou jezdil dřív, kdo to nevíte,
dneska Vám to prozradím. Je to můj dávný přítel. A první. Zůstali jsme přáteli
a dodnes jsme nerozlučná dvojka. Takže nebylo nic divného na tom, že jsme se
vydali takhle ve třech.
Vyjížděli jsme v neděli večer a tou dobou se zrovna vracela má rodina odtamtud do Prahy.
Už se setmělo a já pomalu odkládala knihu, už jsem na to neviděla.
Napadla mě přitom duchaplná otázka, a tak jsem ji hned položila:
"Poznáte naše, až pojedou proti nám?
Po jejich pohledech, kdy i šofér otočil hlavu, aby mi jeden takový mohl věnovat,
jsem se podívala pořádně ven a zjistila, že se ptám opravdu hloupě.
Proti nám se táhl dlouhý had osvětlených aut a jejich trasu od té naší oddělovalo
navíc křoví. Byli jsme na dálnici.
Směrem do Prahy se valila kolona a naším směrem, na jih, jen pár aut. Libovali jsme si,
jak jim nezávidíme.
A pak mi zazvonil telefon.
Maminka.
"Jani, jsem blbá, já vám odvezla klíče od chalupy!"
PROSIM?!
Tak jsme z prázdné dálnice sjeli a otočili to na Prahu, kde jsme se zařadili do
té nezávidění hodné dopravní situace...
Čekali naštěstí nedaleko, na nějakém odpočívadle, za půl hodiny jsme byli tam.
Zřejmě platí, že kdo si jede vegetit, ten nikam nespěchá a ten se bude vracet.
Jen mám takové podezření, že kdyby jeli vegetit naši,
tak bychom se pro klíče taky vraceli my...
Setkání a předání klíčů proběhlo rychle a náš veget mohl brzy začít.
"Ráno se vstává v sedm a jede se na houby!" Hlásil Martin.
A Zdeněk se přidal.
To já zůstala nohama na zemi. Je mi jasné, že tak brzy nevstanem.
Přesto jsem se vzbudila v osm. Zřejmě pocit zodpovědnosti...
Mám přece na starost dva chlapy!
Oblékla jsem se a vydala se do blízkého městečka pro snídani.
V půl desáté jsem byla zpátky s tím, že už jsou určitě na nohou
a něco možná i posnídali. Třeba hrušky nebo jablka...
Jenže oba ještě spali.
Udělala jsem kávu, na stůl naservírovala nakoupené mlsky - jen ten mufin byl jediný.
Neměli jich víc, takže kdo po něm sáhne první, bude ho mít.
A pak jsem čekala. Pes už žral, kočka taky. A já čekala na kluky.
Vydržela jsem do půl jedenácté a pak mi ruply nervy.
Sňala jsem z háčku starý zvonek, co jednou našla naše máma na smeťáku za vsí,
a kterým se u nás dřívávejc zvonilo k obědu, stoupla jsem si s ním za dveře, kde spal
Zdeněk a silně ho rozezněla.
Pak jsem popošla k těm druhým dveřím, za nimiž vyspával Martin a gong opakovala.
Dlouho. Než jsem zaslechla probírající se zvuky. (Jako protahování a zívání, klení...).
"Tak takhle ne, pánové!" Neodpustila jsem si výčitku.
Ale když začali pět ódy na ten klid a vzduch, díky čemuž se jim tam tak dobře spí,
prominula jsem jim. Těšilo mě, že se jim tam líbí.
Usedli jsme ke stolu a najednou dvě ruce chnaply mufina.
Pohledy se střetly, dusno by se dalo krájet - nikdo ho nechtěl pustit.
"No měli posledního, tak se poperte..." řekla jsem.
"A víš proč měli posledního?"
"Proč?"
"Protože jsi pro ně byla až v osm hodin!"
Tak takhle ne, pánové, takhle ne...
Od teďka úplně jinak.
Vyrazili jsme do lesa. Vzala jsem si s sebou detektor, už mám v hlavě i místa,
kde bejvaly bitvy. Je to nedaleko!
Naši mají už dávno vyhlídnutý jeden les, jedno místo, kde houby "vždycky rostou".
Jenže tam netrefím.
Snažila jsem se tam kluky navigovat, ale po padesáti ujetých kilometrech jsem
musela připustit, že naviguju blbě.
A najednou míjíme ty dva rybníky, mezi nimiž se, podle internetu, mačkalo královské vojsko...
"Stááááát!"
"Důvod?"
"Tady potřebuju hledat!"
"Takže žádnej neni, jedem hledat ten les," odbyli mě.
V lese, nakonec v úplně jiném a zbytečně vzdáleném, nerostlo vůbec nic.
Kluci se přesto snažili najít, asi hodinu jsem o nich nevěděla.
Já totiž zůstala u auta.
Něco tam moc pískalo...
Byl to drát, to se mi stává často.
Naštěstí nebylo potřeba kutat nějak moc hluboko, vykoukl na první kop.
A pak jsem objevila obrovský a parádní kámen.
Babička má (od nás) novou předzahrádku a tam by se mi ještě pár kamenů
hodilo. Obzvlášť nějaký takovýhle, ten by se tam vyjímal!
A tak jsem ho začala dolovat ze země. Koukala ho jenom špička.
Celý jsem ho obkopala motyčkou, ale bylo jasné, že to chvíli potrvá.
Když byl obnažený, počítám, tak zpoloviny, přišli k autu kluci.
Měli pár babek a zírali na mě.
Už jsem na to zvyklá.
"Pojďte mi pomoct!" Zavelela jsem.
"Na to zapomeň!" Odmlouvali.
"To je ale ostuda, jsem tu se dvěma mužskýma, co mě nechaj takhle se dřít...," podrýpla jsem je,
asi jako ten kámen.
Ještě chvíli jsem kopala a oni tam postávali. Pak si něco špitli a pomalu se ke mně blížili.
Bylo mi to divný, že by se konečně rozhoupali?
"Janičkooooo, dej nám tu motyčkuuuuuuu....," spustili velice shovívavým tónem
a mně bylo konečně jasný, o co jde.
V další chvíli mi byla odebrána motyka a byla jsem nesena do kufru auta.
A v něm unesena až do chalupy.
Tak takhle ne pánové, takhle teda ne....
Hub neměli ani na smaženici, tak jsme se vydali na nákup ingrediencí, že prý budu vařit.
Zatímco šli na zmrzlinu, procházela jsem Flopem. A pak ještě Coopem.
Pořídila jsem houbové koření.
Žádná inspirace nepřišla, vařit nebudu, neumím, nechci...
Sešli jsme se na náměstí a hned mi nakoukli do papírové tašky.
"Koření a voda, jo?"
"Tamhle maj´rybí restauraci...," nadhodila jsem návrh.
Tak se šlo.
V pondělí zavřeno.
Další restaurace ještě neotevřela, tak zbýval už jenom hostinec za tratí.
Měli tam skvělý smažák...
Doma na nás čekalo plno práce, bylo potřeba natřít babičky nový plot.
Toho se kluci zhostili bez řečí. Když pominu, že jim k tomu musela z auta hrát
muzika, co se na venkov vůbec nehodí.
Taktéž u večerního ohně bych si představovala spíše nějaké táborákové odrhovačky,
než Ramstain...
Takhle hoši teda ne...
Po setmění jsem trvala na tichu. Hvězdy byly extrémně krásné, oheň extrémně hřál
a já se k němu přisunula blíž, aby mi bylo pěkně teploučko, a s hlavou zakloněnou
jsem tu krásu nad námi pozorovala a vykládala jsem klukům o tom, jak jsem stejně
vesnický typ a že bych tu klidně mohla žít. A klidně chovat krávy.
"Dám ruku do toho ohně, že ty vesnický typ nejsi. A mimochodem hoříš."
Hřála jsem se příliš zblízka, tak mi chytla bota.
Ještě, že byla po ruce konev s vodou.
Na ráno kluci plánovali vstát v sedm. Tentokrát prý ale doopravdy.
Houby ani mufini prý později nebudou...
Tak ať, nebudu tu zas šílet, aby se milostivě vzbudili před polednem.
Docela dlouho jsem vydržela u toho ohně. Martin ještě o něco dýl.
Dlouho nebyl v přírodě.
To Zdeněk, ten zalezl brzy po tom, co mě uhasili.
Upřednostnil nějaký film, než hořící přítelkyni.
Ráno mě probudilo cinkání na zvonek. Bylo sedm.
Hoši překvapili.
V osm už jsme byli v lese.
Oni hledali a nacházeli a já našla taky.
Zřejmě něco velkého!
Vypadalo to na pořádný kus železa a v blízkosti lesní cesty, což by odpovídalo,
řekněme, loupežnické kořisti.
Jezdívali tudy bohatí Rožmberkové na svá jihočeská panství a byli přepadáváni...
Po deseti minutách usilovného kutání jsem narazila na hrbolek.
Jak ledovec vyčníval kousek železného hrotu.
Po dalších deseti minutách se potvrzovaly mé domněnky, ať byly
jakkoliv smělé. Je to zřejmě nějaká helma, husitská!
Mělo to podélný hrot, jak mívají kapři hřbet a pořád to ještě nešlo vyndat.
Běžela jsem pro kluky, aby mi šli pomoct.
Dostihla jsem je daleko předaleko za mlázím, kterým jsem se prodrala, abych
vzápětí spatřila cestu, kterou jsem ho mohla pohodlně obejít.
"Mám velkej nález! Poklad!" Vyřvávala jsem na lesy.
"My tu máme velký naleziště hub!" Odbyli mě zas.
"Musíte jít se mnou, fakt...," škemrala jsem.
"A kdes nechala detektor?"
"No tam, u auta, i bundu s telefonem v kapse," odvětila jsem.
"Ty nejsi normální! Okamžite tam běž!" Spustili a pomluvili mě, že mi to nemyslí.
Neběželi se mnou.
Bunda, telefon i detík tam byli. Zloději po lesích nechodí. Dneska už ne...
Kutala jsem dál ten poklad středověkkých loupežníků a byla z toho celá vzrušená.
Po čase bylo už jasné, že stačí málo a bude to venku. Co bude asi pod tím?
Helma to totiž není, možná spíš truhlice...
Pořídila jsem fotku a poslala ji klukům do hlubokého lesa.
"Vejfuk!" poslali zpátky jedno slovo.
Hlupáci. Určitě se ani pořádně nepodívali.
Jenže mi to nešlo vyndat. Už jsem odložila i mikinu a musela větrat pod tričkem,
jak jsem byla zplavená.
Ale odradit jsem se nenechala. Ten kus železa bude můj, ať je to cokoliv!
Netrvalo dlouho a kluci přišli. Měli plné košíky, tak přišel na řadu můj poklad.
"Tak ukaž prosim tě, co to tam máš!"
"Něco ohromnýho, nejde mi to vytáhnout!" Ukazovala jsem svůj nález v metrové jámě
a znovu ho zkoušela vydolovat.
"Jani. Je to starej vejfuk. Vyfoť si ho a pojedem, ano?"
Vzteky jsem zasekla motyku pořádně do hlíny, abych na poslední chvíli ten krám vyndala.
Jenže ona se zlomila a zůstala mi v ruce jenom násada.
Byla mi odebrána. Byla jsem přenesena do vozu...
Cestou do chalupy jsem se kochala zadním okýnkem z kufru, když v tom jsem zahlédla
obrovského dravce. Asi káně.
"Stáááát!!!" Zařvala jsem.
Kupodivu zapískaly brzdy a bylo mi otevřeno.
Vyběhla jsem s foťáčkem pořídit fotku, jakou ještě nemám.
Našlapovala jsem polehoučku a blížila jsem se k němu proti větru, aby mě neucítil.
Seděl hned u silnice. Kluci za mnou pomalu couvali.
Když už jsem ho měla na dosah, přijeli tak blízko, že mi ho vyplašili.
Chtěla jsem za ním běžet, ale byla jsem zavřena zpátky do kufru.
Prý mám debilní koníčky.
Zanedlouho už jsem čistila houby a hádala se, že tahle a taky tahle je stoprocentně
nejedlá.
Jak jsem paranoidní a ještě jsem nedávno slyšela dávný příběh o tom, jak se někdo
otrávil po jedovatkách, které nerozeznal, nebylo možné mi to vymluvit.
Ani prozatímní izolace v kůlně, než se houby podusí, mé přesvědčení nevyvrátila.
A tak jsem si na smaženici nepochutnala. I když ke stolu jsem zvaná byla.
Směla jsem pak umýt nádobí a dojet pro něco dobrého ke kávě.
Takhle ne, hoši...
Konec vegetu se nachýlil a vyrazili jsme domů.
Shodou náhod, protože to není pravidlem, zrovna zase naši jeli z Prahy proti nám.
Vezli babičku z lázní domů.
Tom, můj brácha, jel s nimi.
Jenže se cestou rozpršelo a byl by tam z mladší generace sám, a tak ho nějak napadlo,
že by někde cestou přesedl k nám a jel by zase zpátky.
Zazvonil mi telefon.
Domluvila jsem to s nim.
"Kdo to byl?" Ptali se kluci.
"To byl Tom, chce k nám přesednout, bude čekat v Miličíně.
"Můžete se někdy taky s vašima prostě jenom minout?" Nechápal Martin.
"Zdá se, že ne..." Odpověděl Zdeněk.
Ale já byla zaujatá tou náhodou, že naši jsou docela nedaleko, my vjíždíme
do Miličína a oni z druhé strany zrovna taky... Přišlo mi to jako fakt dobrá náhoda.
A nenechala jsem si svůj postřeh pro sebe.
"To je stejně dobrá náhoda, že jo? Že jsme se takhle v jednom místě potkali...
... I když teď mě napadá, že vždycky bysme se v nějakym místě potkali..."
To asi zase ty léky. Ale poklady a divoká příroda, to mě bralo vždycky.
Ovšem v kufru se cestuje docela pohodlně.
***
Smaženice
A můj veliký poklad...
Žádné komentáře:
Okomentovat