Propad

Nemůžu psát. Snad to brzy poleví a nezůstane mi to.

Prožívám nějaký "propad", takže s práškem proti úzkosti vstávám i uléhám, a to už dva dny.

Prohlížela jsem si Elenky videa a fotky, snědla dvě balení brambůrků a několik hodin v kuse

dřepěla na gauči. Bolí mě kostrč.

Máme nový gauč a není na celodenní vysedávání. Ačkoliv psali, že je vhodný na každonoční spaní.

Zdeněk mi napustil vanu a na jejích okrajích zapálil svíčky.

Jedna z nich nebyla čajová, ale velká voňavá.

I přesto, jakou mi dopřál pohodu, v pohodě jsem se necítila.

Bulela jsem a prožívala pocity, jako paniku a úzkost a dojem, že já nejsem já,

že můj život je film, na který koukám někde v nepohodlném křesílku studeného kina.

A že chvílemi ani nehrajou.

Říkám si, kde ta moje Elenečka je...

Pořád tatáž otázka, co mě přivádí k šílenství.

A kde je vůbec děda?

Vzpomínky mě přenesly do dětsví, kdy si nás babička s dědečkem nejvíc rozmazlovali.

Kéž bych se tam mohla vrátit. Na pohodlný gauč jejich bytu, na němž nám dědulka loupal oříšky

a učil hrát šachy.

Tehdy byl ještě život v pořádku.

Takhle jsem si to říkala a přitom bulela.

A pak jsem si vzpomněla - vždyť mám pořád ještě babičku!

Najednou jsem dostala strašnou chuť ji slyšet. Vytočila jsem ji, z té vany, telefon jsem si položila

na ucho a zavřela oči. Něco hezkého mi říkala a já jen poslouchala. Její hlas mě uklidňoval.

Vyprávěla mi, že zašívala ručníky. Na některých už byly díry, jak je má léta.

Možná jsou to ještě ty, na nichž jsme si se Zuzkou onehdá hrály na "pláž".

To jsme napustily vanu, nechaly otevřené dveře do chodby, tam rozložily ručníky - protože tam byla pláž.

Kde jsou ty časy.

Chtěla bych být jako babička. Taková nefilozofující hospodyňka.

Co život bere takový, jaký je a jak jde.

Jde dál a plno věcí je potřeba.

Já jsem ráda, když cítím potřebu "napsat blog".

***