Izvyňájus

Věnujte pažalsta pozornost komentáři č.11 :)

*

Na sv. Martina jsem vstávala na šestou a jela do práce.

V rádiu zrovna moderátor zvedal telefon...

"No já vás srdečně zdravím do studia a chtěla bych Vám popřát všechno nejlepší k svátku!

Vnukovi a choti jsem už přála, tak povidám, že musim ještě vám popřát!"

Moderátor nezúčastněným hlasem poděkoval a optal se, kolik je u posluchačky stupňů.

A pak volali další a další, aby nahlásili, jak je u nich a já si tak říkala, KDO kurňa volá v šest ráno

do rádia, aby řekl, kolik má na teploměru, anebo přál k svátku moderátorovi?!

"My tu měli i přeháňku před chvílí, se to přehnalo přes nás na Prachatice a měříme - hned vám řeknu, rovné dva stupně Celsia!" Hlásil další posluchač a já jen žasla.

Netuším, co by se muselo stát, abych teď vzala mobil, vytočila Blaník a řekla, že v Praze je zima

a že mu moc přeju, a že jsem na cestě do práce...

A ještě tak, abych se představila. I když Kiki by řekla, že to bych klidně udělat mohla a ještě i něco navíc, třeba mu k tomu svátku zazpívat, protože Blaník, kromě mě, nikdo neposlouchá.

Napadá mě, kdy já bych tohle možná provedla. Kdybych zapomněla, že jsem si už jeden prášek vzala...

Ale s tím měřením venkovní teploty bych měla problém.

Babička mě na chalupě poprosila, abych se jí podívala... Teploměr mají před vchodem nad lavicí.

Jenže já nebyla sto poznat, která čárka patří nule. Jestli ta dlouhá, anebo krátká.

Tak jsem na to chvíli zírala a babička netrpělivě volala:

"Tak co, kolik?"

"Podle toho, kde je nula... Buď jsou tři, anebo osm!" Volala jsem zpátky a slyšela něco jako Bóže můj...

Takže bych pana Martina z Blaníku asi nepotěšila, leda tím přáním. Potíž je v tom, že já až díky

jeho věrným posluchačům zjistila, že je Martina.

A přes to, že už jsem to pak věděla, nepochopila jsem hlášku spolužáka Martina na Facebooku,

že letos zase bez koně.

Myslela jsem, že mu ho zase ukradli.

Aniž bych věděla, že kdy nějakého oře měl.

V krámu na mě čekaly tři papíry popsané úkoly...

Tenhle jsem četla nejdřív, rozesmál mě. Po posluchačích Blaníku konečně humor. Svěží, ranní, co umí jenom Kiki.

Jedna šipka vedla ke kalhotům, co jim nějaká zákaznice vykouzlila díru na zadku, a ta druhá k součástce, co vypadla z mopu.

To, ať se naučím tři věty Rusky, mě pobavilo nejvíc. Dokud jsem je nenašla na druhém listě...

Než mi došlo, že mě Kiki hodlá učit Rusky, myslela jsem, že nám někdo hodil skrze roletu

do obchodu výhrůžný list. Že nám za určitých podmínek nerozvrátí gang...

Už jsem se ježila.

Ovšem izvyňájus?

To nemyslej vážně, Rusové.

Vždyť to ani jako omluva nezní... To bych si přišla, jako když něco blábolim... Navíc Maďarsky.

Každopádně chtít po mně, tohle zvládnout za tři hodiny, než Kiki začíná směna,

je trochu jako volat do Blaníku s hlášením regionálního počasí - tedy bláznivé.

Třetí papírek nepřekvapil, ani nepotěšil:

Otázka, kam ten svetr patří, je na místě. Jak už víte, potíže s mou orientací (v prostoru) přetrvávají.

Tuhle jsem něco podávala jedné dámě, ona to před sebe přiložila a hned mi to zase vrátila.

Přestože HNED, nemohla jsem přijít na to, odkud jsem to vzala.

Když je čas, dělám si před a za vyndavaným oblečkem mezery - jako že ostatní ramínka trochu poodsunu, aby vznikla díra a já snáze poznala to místo...

Chodila jsem krámem s tím svetrem a hledala.

Kiki na mě houkla: "Kam jako jdeš?"

A pak pohledem naznačila, že jsem to místo dávno minula.

No ale tentokrát na to mám čas, než přijde. Sice mi mezírku neudělala, ale jak říkám, je čas si to tady projít.

S šitím a učením se předložených vět, jsem měla program na celé dopoledne.

Přesto jsem se izvyňájus naučila až v noci na dnešek.

To mě Vám vzbudila kočka, a jak takhle znovu usínám, najednou mi to slovo vytanulo na mysl.

IZVYŇAJUS, blesklo mi tam.

Co dělám?

Kačestvo. Tahle dvě slova jsem najednou znala.

Už jsem slyšela o těch případech, když se lidem po úraze, anebo probrání se z kómatu přihodí,

že náhle plynule hovoří cizím jazykem.

Tak já se, vytržená ze spánku, dovedu Rusky omluvit a přitakat bez kývání.

V tom se vrátil Zdeněk, byl na koncertě a přišel značně pod vlivem.

Soudě podle toho, že upadl při svlékání džín.

"Jsi v pohodě?" Zavolala jsem z ložnice.

"Jo, jenom jsem zapomněl nohu v nohavici!" Vysvětloval.

A pak mi hrdě oznámil, že neuhodnu, s kým si dával panáka.

"S tátou Brodskýho!" Vypadlo z něj a zalezl do koupelny.

Já se v tu chvíli probrala.

S jeho tátou?!

Když uléhal, ještě jsem nespala. To se KAČESTVO spletl, kdoví s kym chlastal...

"Já fakt řekl, že s jeho tátou?" Rozesmál se Zdeněk a opravil to na syna.

Než usnul, vykládal mi, jaká je teď v noci už venku zima.

Myslím, že by mohl zavolat do rádia, teď by toho byl schopen.

Sice by jim neřekl přesně stupně, zato by se dověděli, že otec herce Brodského ještě žije,

a že dokonce paří po koncertech.

Ovšem jak tak šacuju toho Martina, vzal by to vlažně.

Řekl by úředním tónem, že je to skvělá zpráva, a že děkuje za telefonát.

Ono je to jedno, protože by to nikdo neslyšel. Já totiž v noci neposlouchám.

***