Kiki přišla jednoho rána do práce s tím, že měla přes noc nehodu.
Pořídili si prý takový ten plastový měch, tu láhev gumovou, co se do ní dá horká voda
a ono to hřeje...
A taky se do toho chčije, myslím...
Vložili si to večer s Danem do nohou (pro zahřátí) a pohodlně usnuli.
Jenže ráno to přišlo. Pálení lýtka a jeho zarudnutí. Dan ne,
ale Kiki měla nohu celou "poleptanou".
Hned mi to předváděla a opravdu, ten pohled bych Vám nepřála.
Klasická spálenina, dost rozložitá...
Večer to jela předvést mamince. Ta mínila, že spíše než spálenina, je to prasklá žíla.
Soudě podle modřiny v tomtéž místě.
Věnovala jí proto svou mast na ředění krve.
A dodala k tomu: "Po aplikaci si pořádně umyj ruce, ředí to opravdu hodně!"
V Kiki se probudila pananoia, o níž neměla potuchy. Připadala si prý jako já,
když se to rozhodla nenamazat raději vůbec.
Prý si představila, jak jí skrze kůži na dlaních prosvítá krev, možná i tryská...
Musím upřímně říct, že tohle by nenapadlo ani mě. Sice bych taky po téhle
informaci nemazala, ale spíše z obavy z nějakého vnitřního krvácení...
Maminka by teď řekla, že jsme blbé obě.
No tak dál.
Jak Kiki nemazala, z rudého fleku se udělal puchýř. A hned vedle další a další...
Během týdne se jí na té noze děly opravdu pozoruhodné věci.
A bolesti se nezbavila, naopak se celá záležitost horšila, a tak v sobotu ráno vyrazila na pohotovost.
Recepční se jí dotázala, s čím přichází.
"Mám na noze puchýř a bolí mě to," svěřila se Kiki.
Zuzka, která jí dělala řidičku, se domnívá, že snad proto si ji zavolali až po hodině čekání...
A každého prý vyvolávali celým jménem, i s oslovením.
Kdežto Kiki zavolali jen příjmením. A s otráveným tónem v hlase, jak sama dodává.
"Tak co se děje, že kvůli tomu musíš v sobotu na pohotost?"
Uvítala ji lékařka ve dveřích.
Kiki se změnila ve školačku a omluvně vyřkla svou potíž.
Vyhrnula si přitom nohavici, ale doktorka prý sotva koukla.
Zato pak deset minut ťukala do stroje.
"Alergie?" Mrkla na Kiki zpoza brýlí.
"Ne"
Ťuk ťuk ťuk...
"Léky?" Podívala se zas.
"Ne"
Ťuk ťuk ťuk...
"Antikoncepci?"
"Ne"
Ťuk ťuk ťuk...
"Na herpesy trpíš?"
"Ne"
Ťuk ťuk ťuk...
"Vypadá to na herpes," oznámila významně.
"A co s tím mám dělat?"
"Dostaneš Herpesin!" Odvětila téměř škodolibě a hned na to si ještě párkrát ťukla.
Příhoda s Herpesinem mě pobavila. A taky vystrašila.
Volala jsem si s tátou, a když došla řeč na Kiki, podotknul, že herpes virus
vůbec není nakažlivý. Ale vůbec!
Pocítila jsem úlevu, neboť mě s Kiki čekaly další dny v práci. Kdy se člověk dotyku nevyhne.
Zároveň jsem ocenila jeho empatii, s jakou mě uklidnil. Jako by přesně věděl, co potřebuju slyšet.
Takže jsem se další den své sestry nijak nestranila, měla jsem se k ní, jako vždy.
Stejný hrnek, jedna lžička...
Nechceš napít mojí coly? Půjčíš mi lesk?
Namažeš mi to?
(Kecám, to jsem nedělala...)
Ovšem jsem se asi tvářila, když mi pak večer před svým odchodem povídá:
"Večer byla doma velká porada, co ti říct."
"Jak co mi říct?"
"No, aby ses ze mě neposrala a vůbec přišla do práce," vysvětlovala mi.
"Nechápu...," čula jsem pomalu nějakou levou.
"No jak mám ten herpes, že jo... Tu infekci...," ukázala si na nohu a já ztuhla.
"Táta mi řikal, že to nakažlivý neni...," soukala jsem ze sebe a pozvolna mi docházelo,
že mě zřejmě balamutil.
"To jsem mu řekla já, aby ti řek´!" Mrkla na mě a já se musela posadit.
Chvíli si mě vychutnávala a pak pravila, že kecá teď.
A tak nevím, kde je pravda, a raději po tom nepátrám.
Protože vím, jak mě na chvíli rozbolela lýtka, a s jakou úlevou to po té poslední informaci zase přešlo.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat