Rok se s rokem sešel a Kiki měla zase svou velkolepou oslavu narozenin.
Jelikož si pokaždé zve plno svých přátel, bývá to skutečně velké, a podle toho se
na tu slávu taky chystá.
Nejde mít běžný oděv, to za prvé.
Nejde se sejít v běžném podniku - kam se chodí běžně.
Nejde nemít rezervaci a pohoštění.
Nejde nemít dost hostů!
To byl první Kiki úkol.
Pozvánka a ohlášený počet účastníků.
Znáte ty FB pozvánky, kde lidi potvrzují, či zamítají svou účast...
První den se nedělo nic.
Kiki mi psala, že je lůzr.
Ať aspoň já se Zdeňkem se vyjádříme.
Totéž psala i Martinovi. A Zuzce.
Tak měla pět hostů.
Protože Dan to měl jasný.
Druhý den zase nic.
Stále pět hostů.
A tak se utěšovala domněnkou, že se lidi domluvili.
Že ji chtějí překvapit až na místě.
Jenže vzhledem k tomu, že nešlo o jednu ucelenou partu, ale o lidi,
kteří se vzájemně všichni neznají, bylo to nepravděpodobné.
Ovšem nechali jsme ji při tom.
Ledy se prolomily a do týdne bylo ohlášeno na třicet hostů.
V pořádku.
A teď, co na sebe.
Koukaly jsme na internet, jenže bez zkoušení není radno něco riskovat.
Vyměnit by se to nestihlo, jenom ztráta času.
Neexistuje mít něco z H&M, Orsay, Tesca, Globusu, Takko, New Yorker, ale ani Guess!
Nevěděla jsem to, ale tahle značka je pasé.
Už proto se muselo do Itálie.
Během toulek po Veroně jsme se s Kiki ztratily v jednom z butiků v luxusní ulici,
která je prý obdobou naší Pařížské.
Sukně z peří byla tutovka.
A já si taky jednu vybrala, i když peří mi bylo zapovězeno, když se jím bude pyšnit oslavenkyně.
Cestou autem se pak Kiki zadumala a položila mi zásadní dotaz:
"Mám si vzít to peří nebo radši ty černý kalhoty, co mám doma?"
"Kiki, ty máš starosti, do prdele!" Ozval se táta od volantu a Dan se otočil dozadu, aby na svou
lásku mrknul. Myslí si totéž, ale nesmí to říct.
Jenže maminka pak doma řekla: "Jsi mladá, můžeš jít v mini z peří!"
A bylo to.
Zajímalo by mě, co by na mini z peří řekla mně.
Cestou z výletu byla legrace, krátili jsme si ji vyprávěním šílených historek.
Především o hovnech a tak.
Jako kdo se kdy posral nebo poblil, případně pochcal.
Táta, jakožto nejstarší z nás, měl takových příhod plné kapsy. Obrazně řečeno...
Kiki přidala taky jednu svou. Byla tehdy hodně malá. Ještě školou povinná,
když se sešla s kamarádem v cukrárně.
Byla tam dřív, než on a záchod žádný.
A tak se počurala.
Když dorazil on, zeptal se jí prý: "Proč jsi mokrá? A co to tady smrdí?"
"Já se polila limonádou. A už musim jít domů..."
Řechtali jsme se a cesta krásně ubíhala.
Stejně tak později cesta na Kiki večírek.
Řídila jsem já, protože nepiju. A jelo nás šest.
Já, Martin, Kiki, Zuzka, Zdeněk a Dan. Ještě, že Tom se nestačil vrátit z Anglie včas,
jinak bychom se zřejmě ... no, vešli taky :)
Povídám, že tolik lidí nepovezu.
Oni na to, že pokutu si uhraděj.
Říkám, že óká, ale pojeb od policajtů a body se budou týkat mně.
A tak jsem dostala radu.
Zastaví-li mě a zeptají-li se, jestli nevezu nějak moc lidí, mám se zarazit,
pak se otočit a zeptat se tónem průvodčí: Přistoupili?
Tahle blbost nás zabavila na celou cestu.
Představa, že jsem retardovaná a vozím lidi noční Prahou.
Vždycky někde zastavím, někoho naberu, jiného vysadím...
Podobně jsem si hrávala v dětství. Vozila jsem po zahradě dvoukolák a předstírala, že jsem
důležitý spoj. Vždycky mi bylo divný, že Zuzka si podobně nehraje.
Možná jsem byla vždycky divná.
Před vypuknutím oslavy v nějakém vyhlášeném klubu, kde jsem nikdy nebyla,
ale kde se točí "Na stojáka", při čemž bych být chtěla, jsme se stavovali na večeři.
Jen pro nás šest.
Číšník byl sympaťák, ale nestíhal. Byl na všechny hosty sám.
Objednala jsem Kiki potají její oblíbený koktejl.
Jenže on mi za dvacet minut přišel říct:
"Slečno, ten koktejl bude děsnej, já nemám ani trochu ledu."
Za tu slečnu jsem mu to odpustila a objednal se sekt.
A večeře, samozřejmě.
Pak se přešlo ke gratulacím, dárkům a polibkům, když vešel číšník, že už se nám to nese.
Na dlani nám předložil velkou mísu s rybou:
"Tak kdo má vlka?"
Zmlkli jsme a podívali se jeden na druhého.
"Nikdo?" Svraštil obočí.
Martin, jelikož je komik, prohlédl si teatrálně svá stehna a pinglovi oznámil,
že on ne.
Tak to zase odnesl.
Když později znovu míjel náš stůl, naklonil se k nám, aby nám to nedorozumění vysvětlil.
"Kuchař si ze mě dělá srandu!" Smál se.
A náš komik mu tu legraci posvětil:
"To jsem zvědavej, jak se pobavíme, až se budou rozdávat dýška..."
V tom klubu, kam jsme jeli potom, jsem se ujistila, že diskotéky s definitivní platností
už nejsou ničím pro mě.
A tak u jednoho z Kiki rezervovaných stolů sedělo nás pár bardů nad třicet
a cpalo se šunkou a sýrem z obložených mís, a vzpomínalo na pátky dávno minulé.
Nepůjdem si zatančit?
Nééééé... A na příští... když tak...
Nakonec jsme to přes parket vzali rovnou do šaten a Kiki s Danem ponechali
mladé noci.
Je jí teprve 22.
Jak jsem ji tam tak sledovala, napadlo mě... Proč mi vlastně nevyká?
***
Žádné komentáře:
Okomentovat