Víte, že zanedlouho to budou už tři roky, co jsem si založila tenhle blog?
Od těch dob se můj svět od základů proměnil...
Vzpomínám na ty začátky s úsměvem, a kdo byl v té době při tom, tak ví, proč.
Třeba takový Martin, který byl zpočátku mým jediným čtenářem...
Volala jsem mu každé ráno, aby si nezapomněl přečíst nový článek.
A nutila jsem ho komentovat.
A když jsem měla kliku, že jsem zaznamenala člověka online, hned jsem
mu vzrušeně volala:
"Ty si čteš?"
"Ne, já hraju na Playstationu...," odpověděl třeba.
"To kecáš! Tak to tam někdo je!!!" Vykřikla jsem a donutila ho, aby se hned podíval.
A už tam byli dva...
Měla jsem z té návštěvnosti děsnou radost.
Postupem času se přidalo víc lidí, jenom mí nejbližší nějak zaostávali.
Kromě Zdeňka, kterého jsem taky tvrdým každodenním drilem naučila tuhle stránku navštěvovat.
Nakonec četli přátelé a přátelé přátel, mnohdy i ne přátelé mí, či přátel (ne nepřátelé - ty nemám;)),
pak také přátelé sourozenců (taky ne nepřátelé - ačkoliv mají), a širší rodina, jen sourozenci nic.
Kiki se vymluvila na poruchu čtení dlouhých textů, Tom na poruchu čtení českých textů
a Zuzka na mou poruchu :)
Nebude číst retardovaný texty.
Pak se stalo, že přátelé mých sester si můj blog chválili, a tak to ségry zkusily podruhé.
Kiki zjistila, že často píšu o ní, a tak už to nepřestala kontrolovat, no a Zuzka si dala na čas,
než se k tomu vyjádřila.
Její dlouhé mlčení mě ale nikterak neznervóznělo, protože jsem věděla, s čím nakonec přijde.
A nemýlila jsem se. Jsem retard - teď už si je jistá.
Po článku o traktoru, detektoru, tulákovi, no a Tonda tomu nasadil korunu...
Pak se ale stala zvláštní náhoda, kdy se s někým seznámila a volala mi, že dotyčný se z ničeho nic zmínil o mém blogu.
Byla to žena, protože mě čtou především dámy, a řekla Zuzce, že ji to baví a čte to dávno.
Zuzka se zastyděla - což si tedy ve skutečnosti nemyslím, jenom se to teď hodilo napsat,
a odvětila, že na tom mém blogu možná (možná!) něco bude.
Přesto se mou pravidelnou čtenářkou dosud nestala.
Kiki už kliká pravidelně, už nějaký čas patří mezi skalní fanynky. A jediného člena rodiny,
který TO VŠECHNO čte.
Maminka nedávno říkala, že to zkoušela, ale nedělá jí to dobře...
Velký zlom v mém blogování nastal loni, kdy ke stávajícím čtenářům přibyli noví, které zaujal příběh
Elenky. Možná to nebylo úplně fér, protože jsem je získala vlastně díky ní.
Ale zůstali. Jste...
A hodně, ale opravdu hodně, mě podpořili, když mi bylo nejhůř.
To Vám nikdy nezapomenu.
Schválně jsem to předchozí sdělení neuvedla slovem "mimochodem", protože to bylo
téměř zásadní. V mém, tehdy velmi narušeném, světě, který se mi náhle zboural pod nohama.
Mám ráda univerzální prostředky.
Záležitosti, v nichž je zastoupeno všechno důležité.
Proto mi blog neslouží jenom jako plocha k vypisování se.
Proto jsem si nezaložila nový blog speciálně pro sbírku peněz na dárky dětem a články o nich.
Proto píšu o všem. Jak o povrchnosti spjaté s módou, tak s mou sestrou Kiki,
tak o mých chalupářských příhodách, mužích a kuchařském, či jiném umění.
Když jsem zmínila ty muže, jeden mi stále nezapomněl, že byl mezi těmi třemi,
které jsem v jednom podzimním článku zmínila, včetně jejich zařazení v mém světě.
V mém novém světě.
Jeho úloha byla "do společnosti" a on chtěl víc.
A já taky! Protože mnohem lepší je chlap pro všechno, ten univerzál, než muset sestavovat
celou družinu specialistů :)
Tehdy se urazili všichni zmínění, a ten, který ne, tak to jenom nečet´.
Pokud jde o vztahy, tak tedy rozhodně preferuji ty univerzální.
Proto mám kolem sebe celkem málo fyzických osob.
Ségry, přítele, pár nejbližších přátel - dva...
A další blízké na "drátě".
Lidi, s nimiž můžu probrat všechno, aniž bych si musela hlídat téma, anebo jazyk.
Jazyk za zuby, ne jakou řečí s nimi pohovořím... To opravdu ne :)
Netýká se zatím Mirka. Tam si hlídám téma i jazyk. Anebo bych aspoň měla...
Zuzka je docela vážená persona, pokud jde o její profesi. Ale já to mám u ní dobrý.
I když můj blog dál nečte, a že mám šílený zájmy a vkus, si myslí stále.
Přesto můžu dělat (i psát) třeba kraviny, a když mě někdo zkritizuje, tak se mě zastane.
Totéž Kiki. I když se spolu někdy interně porvem...
Mezi nimi je ve vztahu ke mně ten rozdíl, že Kiki nikdy nedržela v ruce detektor
a Zuzka by nikdy netančila s tulákem. Podle obou mám ale svůj svět :)
Když se řekne: Ten má svůj svět! Tak se to myslí hanlivě, to já náhodou vím.
I já to říkám. Tuhle Zdeněk zapnul telku a tam vyhrával nějaký chlápek na housle.
Možná na něco jiného, nevím už, protože mě zaujal jeho výraz. Nás zaujal.
Zavřené oči, pootevřená ústa,
každou chvíli jiná grimasa, houpal se a přešlapoval na pódiu, a kdyby tam byl zcela sám,
nezjistil by to. Ten hrál pro sebe, ten pán.
Ale to já přece ne!
Kiki mi nedávno povídá: Já bych chtěla zažít nějakej tvůj boom!
Ptám se, jak to myslí a prý tak, že by mi třeba vyšla knížka a byla bych najednou strašně populární.
A ona by mohla říct, že byla u mých pisálkovských začátků, které probíhaly na blogu.
I když ho začala číst až při návštěvnosti padesát denně, protože co nemá sledovanost, jako by nebylo...
Teď mě tak napadá, že můj svět dobře vyniká v kontrastu světa Kiki.
Když někdy nevím, jak dál, dá mi Zdeněk dobrou radu.
"Kdyby sis zahulila, měla bys nápadů plný kapsy!"
Ale nápady nejsou, myslím si, to, co by mi chybělo.
Pokud mám něčeho dost, jsou to právě vize, plány, sny a fantazie.
Jen už jsem zjistila, že někdy není lepší je realizovat, než u nich zůstat.
Ráda si vymýšlím a píšu si v myšlenkách scénáře k různým událostem,
co bych ráda zažila. Říká se tomu snění :)
Tuhle jsem potkala dávného kamaráda a zdálo se, že jsem ho pozdravem nějak vytrhla ze zadumání.
Bezprostředně mi prozradil, že zrovna v duchu nadával svému šéfovi za to, že vyjel po jeho
holce.
Jeho holka s ním nepracuje, jeho šéf jeho holku nezná. To se jenom kamarád zasnil, že by ji dostal k nim do firmy
a vymyslel scénář, jak by to dopadlo... Zašel kapánek daleko. Taky se mi to stává.
Ale většinou v duchu nezajdu zdaleka tam, kam to pak zajde samo, když to spustim...
Loni touhle dobou jsem byla s Elenkou. Možná v nemocnici.
Byla jsem máma na plný úvazek, chlapi mě nezajímali, nápadníci nebyli, protože jsem nevytáhla paty z pod střechy,
měla jsem těžké starosti a v chodu, při zdravém rozumu mě držel blog a mé malé úniky, často provozované právě jen v myšlenkách.
Třeba těch o Tondovi.
Jakmile se můj svět zhroutil, spustila jsem to všechno, co bylo dosud tabu.
Třeba detíky...
V představách bylo pokladů všude plno. Ve skutečnosti žádné tam, kde jsem je očekávala.
Jestli není řetěz a kombajn vlastně hledačské štěstí, když mi udělaly radost.
Co přišlo se zimou? Konec hledání, žádné cesty na chalupu, žádné útěky do polí.
Ale já zoufale potřebovala rozptýlení, úniky z nejtěžší životní situace, jaká mě dosud zastihla.
Nastala doba, kdy jsem nejvíc ocenila svou vizáž.
Zjistila jsem, že přízeň mužů můj smutek účinně rozkládá.
Na části. Které jsou snesitelnější, než celý ten obrovský kus, co se jím člověk musí prokousat, aby mohl
nějak žít dál.
A tak jsem ráda za každého nápadníka, co mě přijde pozdravit, co se jen usměje, co napíše něco strašně
povrchního o tom, jak jsem úžasná, přestože o mně ví úplný kulový.
Protože díky takovým poklonkům si většinu dne pluju na hladině (a volně dýchám), a až na noc, až doma, mě to stahuje dolů, ke dnu.
To třeba, když Sára škrábe na Elenky pokojíček. Když zapaluju svíčku u její fotky.
Když na ni pomyslím, že tady chtěla být a není. A na úplné dno dopadám ve chvíli, kdy si promítnu, jak
to měla těžké. Vidím ji znovu stát vzorně u rentgenu, ověšenou těžkou zástěrkou, anebo ji slyším říkat
něco o mámě.
Můj svět je dneska naprosto jiný, než byl ještě před necelým rokem.
Mám víc čtenářů a přitom mi na blogu záleží míň. Než když jsem na něj neměla čas.
Víc nápadníků, a přitom mi na nich záleží míň. Než když mi chyběli.
Víc zážitků a peněz a každý večer jedno antidepresivum, co by mě mělo do rána z toho dna zase zvednout
a umožnit mi stát o jakoukoliv přízeň, prožitek a útratu. A vůbec vstát z postele.
Protože minimálně Mirek za to stojí.
***
Tři sestry...
Někde tady to MĚLO bejt... !
Žádné komentáře:
Okomentovat