Moje ségry se do toho daly a začaly chodit do posilovny. Spolu.
A ještě s Martinem, který už chodí dávno. Prostě se k němu přidaly
a pracují na lepším tělu společně.
Každý tedy na svém...
Kiki mi jednoho dne v práci povídá: Včera jsem byla cvičit sama a dala jsem úplně největší
výkon za celou dobu.
Zajímalo mě, jakej výkon a ona na to: "No, že jsem se tam dokopala jít sama!"
Tak si myslím, že to, že s nimi nechodím, nebude mít na výsledek naší soutěže,
o nejnápadnější proměnu, nějaký zásadní vliv.
Dohodli jsme se totiž, že příští Silvestr bude mít o jednu bilanční anketu víc. Půjde právě
o proměnu roku.
Všichni máme za úkol, každý měsíc pořídit svůj snímek. Ve spodním prádle a ze tří úhlů.
I ti, kteří se hubnout, či nějak měnit svůj vzhled, nerozhodli.
Takže i já se počátkem ledna fotila. Vlastně mě fotil Mirek.
A teď mě tak napadá, že jsem ho měla cvaknout taky. Jestli se k nám bude chtít na přes rok
přidat. Jestli nám odpustí, že letos nebyl zván...
On by bejval zván byl, ale nedělalo by to dobrotu.
To už známe.
Jelikož náš silvestrovský mejdan bývá, řekla bych, až intimní. Aspoň, co do promítaných fotek a videí.
Dává se k dobru veškerý materiál, včetně kompromitujícího, který jsme jeden na druhého za ten
rok nasbírali.
Letos se Kiki málem udusila jednohubkou, která jí zaskočila, když viděla, co na ni všechno máme.
A že to pouštíme před jejím Danečkem...
Ona je nevyčerpatelná studnice přeludů a podob, což Dan zatím jen tušil.
Byl s námi na tomhle mejdanu poprvé, a při promítání se projevoval následovně:
"No doprdele!"
"Kurva!"
"No co je tohle?!"
"Ne! To neni moje Kiki!!!"
Na tuhle podívanou si musel dlouho počkat...
A být pro Kiki ten nej, aby mezi nás směl. Musel mít rád i nás... :)
Ani Zdeněk se nesměl v prvním našem společném roce zúčastnit. Taková jsou zkrátka
pravidla.
A tak jsem nemohla pozvat Mirka. Po měsíční známosti. Prostě by to na něj bylo moc.
A taky by se ostatní tak neuvolnili, v přítomnosti někoho, koho důvěrně neznají.
Neznají ho zatím vůbec a to proto, že s tím otálím...
Mám špatnou zkušenost se ségrama totiž.
Kdykoliv jsem jim představila nějakýho svýho kluka, pojaly to seznámení jako varování přede mnou. A taky, jako zasvěcování ho do toho, co má zůstat tajemstvím. Mým tajemstvím.
Zkrátka mu přichystaly takový křest ohněm.
Daleko horší, než křest blogem, či nejlepším kamarádem v podobě bývalého partnera.
Petr tehdy seděl proti nim s otevřenou pusou, zaražen v křesle čím dál hloubš,
když poslouchal...
A to se ti chlubila, že chovala tolik králíků, že zabrali celej pokoj? Tenhle pokoj!
A žádný zakrslý, ale obyčejný, protože ani nepoznala, že jí ten chlápek tehdy kecal,
že jsou mini, co nevyrostou.
A pak se jí množili a množili...
Vždycky byla tak trochu podivínka...
Luboš se tvářil ještě hůř a pod stolem mi přitom nervózně mačkal ruku...
A to asi víš, že se líbala se sedmdesátiletym důchodcem, ne?
Že nevíš?
Má zvláštní zkušenosti...
To je jen slaboučký odvar toho, čím je krmily... Především tedy Zuzka,
jako by mívala pocit, že každý chlap je se mnou v ohrožení, a na druhou stranu, dokud o mně neví vše, není to ono. Ani pro mě! Vlastně mi tím prokazovala službu...
Já si naopak dávno nemyslím, že o sobě partneři musí nutně vědět všechno.
Obzvlášť pokud jde o minulost.
Vzpomínám, jak jsem svého prvního kluka mořila zasvěcováním do všeho o naší rodině.
Snad i rodinnou anamnézou. Kreslila mu rozvětvený rodokmen a postavila před něj dvě tlustá alba fotek. Počínaje dětskými. Prarodičů...
Měl tu exkurzi na etapy, musel o mně vědět úplně všechno, abych mu mohla věřit,
že mě má fakt rád.
Dneska to věřím spíš tomu, kdo mě nezná...
Probírala jsem tohle téma s kamarádkou, není to tak dlouho. I ona se kdysi domnívala,
že vědět na sebe všechno, je podmínkou pro lásku. Známe se od dětství a obě jsme
věkem dospěly k témuž - mít svá tajemství je zdravé. Nejen pro lásku, ale i pro sebe samu.
Když se někomu hned zcela otevřeme a obrátíme se před ním naruby, aby do nás dobře viděl, ztrácíme vlastní suverenitu.
Pro zachování mé suverenity (i vztahu) je nutné, nevystavovat ho přednáškám svých sester.
A nezvat na silvestrovský mejdan.
Pozvánkou pro něj na ten příští, kromě prostého vydržet se mnou, je začít se pravidelně fotit.
Hrát s námi debilní hry a vést duchaplné rozhovory na skupinovém četu.
Číst můj blog a nikdy mě nekritizovat.
Nečumět po Zuzce, ani po mámě. Jako ti předchozí.
Jezdit se mnou na chalupu, milovat to tam a oblíbit si aspoň jeden z mých detektorů.
Nikdy nenajít poklad. Nechat ho mně.
Být tu pro mě ve dne v noci. Minimálně na telefonu.
A čekat úplně všechno.
Stojí vůbec ten náš silvestrovskej mejdan za to?
- Neseznamovat ho s Danem!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat