Kdykoliv si s babičkou posteskneme, "jak čas letí", bývám deprimována.
Ona je totiž pesimista, ale optimistický.
Že to nejde?
Třeba jí povídám o tom, jak mi dny v práci rychle utíkají. Ani se nenaděju a mám padla. A jedu zase domů.
A ona na to řekne: To víš, že jo, to ti uteče... Všechno ti uteče a najednou budeš v důchodu, jako já... A začne se smát, ale tak smířlivě, vyrovnaně...
"Život proběhne a člověk je hnedle starej a je rád, že je", říkává třeba. Nevím proč, ale mám pocit,
že jenom mně. Ačkoliv do filozofa má naše babička daleko, aby mě napadlo s ní nějaké ty své
duchovní otázky rozebírat. Ona je praktická žena, shánčlivá hospodyňka, zkrátka pragmatická babička se selským rozumem.
Nedávno vzpomínala, jak mě učili jezdit na kole - a že to bylo před chvílí. A to má teda pravdu!
Když bylo Kiki asi osmnáct, což není tak dávno, měla takový tajný sen - po vzoru toho filmu, stát se přes noc třicítkou.
Nemohla jsem to pochopit. Ona mi záviděla!
Že jsem samostatná, že žiju sama, protože já tehdy sama žila a byl to nejlepší čas mého života,
že nemusím žít podle našich, že můžu kamkoliv a kdykoliv a s kýmkoliv...
Je pravda, že tehdy jsem téhle svobody hojně využívala.
Oproti dnešku, kdy netuším, proč bych s kýmkoliv a kamkoliv, notabéne kdykoliv chodila...
To Kiki musela hlásit doma všechno, vysvětlovat známky, žadonit o kapesné, předstírat, že se učí, když si četla Elle, pomáhat našim... Ne, to kecám, to jediné snad nikdy nemusela :)
Jelikož měla už pár let diskoték za sebou - konkrétně dva, měla pocit, že už má dost užito a je na čase se usadit.
Povídám jí tehdy, ať neblázní, že jí nic neuteče, z toho světa dospělých. Složenky, děti, manžel, starosti, povinnosti, stereotyp, šeď...
Vůbec se neorosila, chlupy se jí nezježily, chtěla to!
Krátce nato mi dokonce začala brát časopis Marianne, protože se jí zalíbil podtitul, že život začíná ve třiceti. Byla přesvědčená, že to je pravda. A ona je...
Jenže těch dvacet má taky něco do sebe, a i kdyby ne, tak s tím holt nic neudělá!
Kéž bych se ráno vzbudila a bylo mi, kolik tobě... Blábolila někdy.
Vzpomínám, když bylo mně, kolik jí a zrovna jsme se Zuzkou odcházely na dízu. Ona tam stála v pyžámku u dveří a nechtěla nás pustit. Prej nemáme nikam chodit a radši si s ní jít hrát na krám. Nebo na Dádu. Zkrátka na cokoliv, jenom zůstat doma.
Tehdy jsme se jí strašně vysmály, pamatujem si to všechny tři do dnes. Ale že by z toho Kiki měla trauma, to zase ne. To spíš my - když se to za deset let otočilo a ona s námi nehodlala trávit ani jeden večer, natož ten silvestrovskej!
Možná jsem Vám tu historku už psala, jak jednoho dne přijela se svou bandou kluků na chalupu
a měli mejdan v garáži. A taky u bazénu. Byli všude. Ona a třicet zajíčků.
Dobře, tak jenom šest - ale líp mi při té vzpomínce neni...
Byl pozdní večer, zřejmě lásky čas, přestože si Kiki nějak nemohla vybrat, a my se Zuzkou bulely u nějakýho romantickýho filmu. S mámou. A s babičkou.
Ze tmy pod okny se ozýval smích a výkřiky a taky šplouchání vody, až se v nás probudila touha se přidat.
Vylezly jsme na zahradu a z přítmí zápraží je nenápadně sledovaly.
Kiki se nechala obletovat, dolévat si sklenku, krmit se jednohubkami, polévat se vodou...
A taky nastavovala ouško k nějakým důvěrným šepotům, překrývaným neopotřebovanou chlapeckou dlaní...
"Hele, proč ty tvoje ségry tak čuměj?" Slyšely jsme najednou ten důvěrný polohlas.
A pak, když se na nás celá společnost otočila, jsme teprve zjistily, že už nestojíme v zákrytu přístřešku, nýbrž metr od jejich stolu. A že fakt čumíme.
Kiki nás v tom ale nenechala a ledabyle odvětila: "To voni takhle čuměj normálně."
A dál si nás už zase nikdo nevšímal.
Ne, nepřizvali nás.
Tehdy se nám, tuším, poprvé promítla ta sranda, co jsme měly z malé holčičky, která se nás snažila zaujmout víc, než disko... Vrátilo se nám to, jak bumerang.
Jak šel čas, začala Kiki tomu svému věku přicházet na chuť. Škola skončila, osamostatnila se,
byla na tom, jako my, jen o deset let mladší. Když její život začal.
Že by se Marianne mýlila?
Nedávno jsme na to zase vzpomínaly. Na to, jak si přála, stát se přes noc třicítkou.
O co všechno by přišla, kdyby se jí přání splnilo.
A Kiki dala ruku na srdce: "Ještě, že to kurva tehdy nevyšlo!"
Však ono to brzy vyjde...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat