Už jsem Vám jednou psala, že Mirek má nevšední koníček. Že hraje stolní fotbálek.
Možná, že to není úplně nevšední, ale já nikoho takového dosud neznala. Kdo by navíc
tímto sportem vyhrával poháry a účastnil se různých turnajů a zápasů - protože mezi tím je rozdíl...
Na botníku jsem našla divný věci.
Zamotaný.
Jelikož mi to pálí, tak jsem usoudila, že se jedná o ty jeho omotávky.
Co chyběly na plastovém fotbálku, co jsem si půjčila od bráchy, abych svému příteli udělala
radost, když měl poprvé přijít...
Teď už u mě bývá víc, než doma. Jsem za to ráda, protože ... No... Prostě s ním chci být.
Jenže se tam najednou začalo všechno porouchávat.
Kupříkladu pračka.
Poprvé jsem prala i jeho věci, když se to prostě nějak zadrhlo, voda se nevypustila a konec.
Vypouštěli jsme tu špinavou vodu společně, na podlaze jí bylo tolik, že jsme byli celí zmáčení,
ale aspoň jsem viděla, že mě v tom nenechal.
Dokonce věděl líp, než já, co dělat.
Že to vysušit i pod skříňkou a pračkou, aby to tam neplesnivělo... A tak obojí nadzvedl, jako
by nic a já se kochala, jakýho mám doma Pepka námořníka... Pak jsem teprve pochopila, že čeká, až pod tím vytřu...
Další den odjel a já se pustila do vyřešení té záhady. Co s tou pračkou je?!
Přece se najednou, z ničeho nic a bez varování, nerozbije...
Zkoumala jsem všechny otvory a přívody a odvody...
A pak jsem rozšroubovala výpusť, zašátrala v tom kolenu a copak to tam nenajdu?
Malý černý míček!
"Tak takhle to je! Mirek měl asi v kapse balónek z fotbálku...," kápla jsem na to.
Pak jsem si ale všimla, že hadice od pračky, na konci který byl ten míček uvězněný, je uzší, než míček sám.
Divný.
Snad to není záškodník, co tam ten míček ukryl, aby mohl udělat hrdinu, až pračku opraví!
Poslala jsem fotku mámě, s otázkou, jestli TO TAM patří.
Netušila.
Tak Martinovi...
"Nech to tam, to je blokátor kanalizace!" Odepsal mi.
No dobře...
A tak jsem záhadu nevypouštějící pračky nevyřešila.
Zato jsem vyřešila záhadu myši...
Vzala jsem Mirka na chalupu, ukázat mu svá nejoblíbenější místa a představit ho babičce.
Přijel s dohladka oholenou tváří a před odjezdem zalitoval, že si nenechal strniště, aby vypadal starší.
Vzpomíná totiž, jak mě babička nabádala, nezvat si ho k sobě, jelikož na to má ve svém věku ještě čas...
S babičkou jsme poseděli, přejedli se, protože pro nás navařila, jako pro regiment, a pak jsme vyrazili na výlet.
I když její nový gauč po obědě lákal...
Jsou tři místa, kam nejradši chodím.
Betonový plácek u jednoho rybníka. Bývá tam přivázaná loďka a kolem labutě a klid...
A v létě si člověk může máchat nohy ve vodě a jenom tak bejt...
Přišli jsme tam a já ten plácek nemohla najít.
Namísto něj tam tlela obrovská hromada hnoje.
Moje oblíbený místo zaházeli hnojem. Když tam přivedu svou lásku.
Proč mě to nepřekvapuje?!
Mirka to natolik pobavilo, že si to cvaknul. A překvapený taky nebyl.
Nuže, jedeme dál.
Rožmberk. Moje vůbec nejmilejší místo pod sluncem.
Ačkoliv písčitá pláž už dávno zarostla trávou, a ani v létě se tady už nikdo nekoupe,
měla jsem úspěch. Do karet mi hrál vítr.
Což je zajímavá věta.
Jak je ten rybník obrovský, běhaly po něm vlny, jako na moři, a narážely na břeh,
kde jsme stáli, a kde jsem doufala, že nejsme naposledy.
Proběhla mi hlavou vzpomínka, jak jsem tu z kraje loňského léta byla se Zdeňkem.
Ležel na dece, poslouchal muziku ve sluchátkách, a v TOMHLE by nesmočil ani palec u nohy.
Lákala jsem ho do vody, ale on jen trpělivě čekal, až se vyřádím a pojedem. Koušou tu komáři, a tak...
"Sem se budem chodit v létě koupat!" Řekl po chvilce Mirek.
YES!!!
Pokud šlo o to třetí místo, nemohla jsem ho najít.
Asi jako po vánocích odbočku na Rožmberk, když jsem tam vezla Dana a své dva detektory.
Nakonec se ale poštěstilo - ZASTAV!
Mirek šlápl na brzdu a - volavka vzlétla...
Na chodníku z kůlů, který je tím místem, seděla. Byla šedá a veliká, chtěla jsem si ji vyfotit (samozřejmě).
Jenže zase tolik se nepoštěstilo.
Dost na tom, že jsem to místo díky ní našla.
"Viděls ji?!" Vykřikla jsem.
"Koho?"
"No, tamhle odlétá!" Ukazovala jsem, ale jako naschvál mu ve výhledu překážel strom.
A tak jsme si ten chodníček aspoň prošli a chvíli postáli, protože odtamtud nejde jen tak zase odejít.
Cestou jsem naškubala kočičky. Babička říkala, že už rostou. Nevím, jak zní jejich oficiální název,
prostě kočičky. Do vázy.
A večer jsme jeli zase do Prahy.
S fůrou jídla, a s prvníma společnýma fotkama.
Byl to fajn den.
Jenže ho nechválit před večerem...
Doma jsem hledala vázu.
Sáhnu do police pod dřez, protote tahle skleněná se zdá na ty vysoké větvičky ideální,
a v ní myš.
Ta od Sáry, malá, černá...
To snad ne.
Jak se musela, chudák, trápit, když do vázy zapadla a nemohla ven...
Chvíli jsme jen tak postáli a litovali myšku.
Ale pohřeb neměla, skončila v záchodové míse.
Kde nešla spláchnout...
Byl to problém.
I po pěti spláchnutích tam plavala dál.
Tedy neaktivně...
A v noci mě probudila bolest žaludku.
Snědla jsem toho guláše moc, a jelikož jsem ho před nandáním si na talíř nezamíchala, snědla jsem všechen tuk shora.
Aspoň tak to říkala babička, což už si teda mohla odpustit, když jsem měla stejně dojezeno. Ale aspoň vím, o co jde...
"Tobě je špatně?" Probudil se Mirek.
Prý jsem kňučela, jak pes.
"Jo!"
"A můžu ti nějak pomoct?"
"Šla bych se vyzvracet, jenže nemůžu."
Fakt jsem to řekla?
"Proč nemůžeš?"
"Protože tam plave myš!"
Je mi všechno jedno...
"Mám takovej pocit, že s tebou to bude životní jízda jak hovado!" Stálo v jedný esemesce od něj, kterou mi poslal, když jsme se dali dohromady.
Beze slova vstal a šel mi připravit záchod.
Vrátil se s tím, že myška už odplavala...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat