Všímám si, že se čím dál častěji vyhýbám konverzaci s cizími, co by ji rádi z jakéhokoliv důvodu zahájili. A nebojím se konverzace s těmi, kteří by se jí raději vyhli, protože nemají čisté svědomí...
Například na parkingu v Dejvicích. Tam sedí v budce chlápek a tiskne lupeny.
Píše na ně časy příjezdu.
Podal mi lístek s časem, který už byl.
Vrátila jsem se, protože jsem si toho všimla později a povídám mu, že jedenáct už bylo.
Je to osm minut.
"No a co?" Koukl na mě ten drzoun.
"No, že nám ubíráte z tý hodiny!" Odvětila jsem.
Nakonec to neochotně přepsal...
Nebo trafikantka od vedle.
Možná jsem příliš negativní, ale ona mi je tak nesympatická...
Kdykoliv se dá s někým do řeči, jsou to jenom drby. A falešnej zájem a smích. Vždycky, když mám zrovna prázdnej krám (a Kiki už je doma), zapnu strašně nahlas muziku. Aby to musely rozpustit...
Dřív tam dělal mladej kluk, co ho zřejmě s další kolegyní vyštípaly, protože jsem něco zaslechla, když se ty dvě o něm bavily, no a už tu nedělá a já Vám ji nemůžu ani zdravit.
Nějak se to ve mně vzbouřilo a ignoruju ji. A ona neví, proč.
Když mě pozdraví, tak odpovím. Jenže by chtěla víc!
Propichuje mě očima. Vysílá ke mě nechápavé a uražené otazníky.
Naše prababička prý říkávala, že když se na nás někdo křivě podívá, máme si podolkem šatů otřít obličej. To proti uřknutí. Možná bych to měla dělat, ačkoliv nevím, co to znamená.
Třeba jsem uřknutá už dávno a takhle se to projevuje...
Sešly jsme se s Kiki na rohu, poté co i ona zaparkovala u dědka. Šly jsme spolu k doktorce na povinnou těhotenskou prohlídku, totiž.
Ale ještě předtím jsem cestou platila Mirkovi telefon. Stojím u přepážky, Kiki čeká opodál.
Kluk mě začal zpovídat, jak prý to mám řešený já, a jestlipak nejsem u konkurence.
A taky se zeptal: Kolik vy platíte za mobil?
Jenže já přišla jenom uhradit složenku...
"Já se o tom nechci bavit," řekla jsem mu prostě.
On na to, že dobře a už dal pokoj.
Akorát Kiki schovala ústa pod límec...
Možná jsem zase upadla do období důchodkyně. Víte, že taková zachvění mívám.
Ale okolnosti tomu nahrávají - jak to, že Kiki parkovací lístek byl v pořádku?
Sestra u doktorky měřila mé sestře tlak a dělala jí EKG, a přitom se vyptávala na nejrůznější podrobnosti,
včetně jména, jaké vybrala pro svou "asi holčičku".
Kiki tam byla velice dlouho.
A pak jsem šla já.
Všetečné otázky jsem odrážela už v začátku.
Jméno? Nevim.
Tatínek u porodu? Nevim.
Jak se těší naši? Těší.
A dost už!
Pochopila, že se bavit nechci a zmkla.
Za deset minut jsem byla venku a Kiki se - po předchozí zkušenosti se mnou, vůbec nedivila.
"Taky se tě tak vyptávala?" Zajímalo mě.
"Jo, my jsme si popovídaly, no..."
Ji to snad vůbec neobtěžuje! Je tak sdílná...
Maminka dávno říká, že Kiki je celá naše prababička. Ta s tím podolkem.
To byla prý žena, kterou měl každý v dalekém okolí rád. Možná proto, že ona měla ráda každého.
Nechápu, jak to dokázala. To já si otírám nátělníkem ksicht skoro denně...
Každopádně i Kiki má tyhle "své dny"!
Třeba v krámu, když vejde nějaká zdaleka ne potenciální zákaznice a začně rozhrabovat oblečení, přičemž je jasné,
že to nekoupí, neuklidí, nepozdraví na odchod...
"Nechci ti nic prodat!" Volá pak Kiki od kasy otráveně.
Anebo, když prodala dva kabáty jedné dámě. Hlásila mi svůj úspěch slovy:
"Ona měla kabelku za dvěstě tisíc. Kabelku za dvěstě tisíc! Dvěstě!"
Poradila jsem jí, aby se šla napít...
A dámě to otření podolkem :)
Byl u nás v obchodě designér výloh, aby zase něco předělal.
Už se s ním téměř přátelíme, jak se vídáme často, a tak si pokaždé vyprávíme různé aktuální zážitky.
Zvláštní je, že pokec s ním mi nijak nevadí. Jako by byl jedním z mála, kdo energii dává a ne vysává.
Říkal, že nemá v telefonu aplikaci Watsapp a nikdy mít nebude, protože se doslechl, že existuje jakási jiná aplikace, pomocí které se člověku může kdokoliv nabourat do jeho soukromých konverzací.
Zděsily jsme se.
Jak to někdo může dělat?!
A fakt to funguje?
Radime, už byste měl jít... My tu máme teď něco důležitýho...
Kiki to hned vyhledala. Fakt to existuje.
Jenže ne pro naše typy telefonů.
Příštího dne jsme si spolu psaly, když odešla domů a já zůstala v krámu.
Právě hrál hodně nahlas Landův Pozdrav z Fronty, protože trafikantka zase venku kušnila.
My, když si s Kiki píšem, tak je to buď o prodejích, anebo někoho drbem.
Ale v dobrym, to se ví!
No a padlo v té naší konverzaci o někom slovo záprdek. Prostě vyloženě v dobrym :)
A mě Kiki přirovnala k tanku...
Mirek mi pak večer povídá (taky v dobrym), že se valim jako tank.
Zbystřila jsem.
Ale nic jsem neříkala.
Ráno cestou do práce pak mluvil o záprdkovi a já řekla TAK DOST!
TY MÁŠ TU APLIKACI!
Nevěřícně na mě zíral, protože nechápal, jakou aplikaci, a když jsem mu o ní pověděla,
a taky o tom, jak jsem na to přišla, připustil, že by si ji možná stáhnout měl, jak mě tak poslouchá...
Sestra Zuzka mi dala v létě nějaký přípravek na vlasy, který má působit na jejich objem.
"Nasypeš do dlaní a vetřeš do vlasů. Výsledkem budeš úplně nadšená!" Říkala mi.
Tehdy jsem to zkusila hned, ale připadalo mi, že mé vlasy nějak změnily konzistenci. Přesto jsem prášek
nezavrhla, zkusím ho někdy znovu... On ten tvar účesu totiž fakt docela držel.
Někdy si před prací nestihnu umýt vlasy a to mi Kiki pak říká, abych to příště radši stíhala.
No a teď byl zase takový den, takže já po tom prášku sáhla.
Otevřela jsem víčko a nasypala si trochu do dlaně.
Ještě, než jsem ho stačila druhou dlaní rozetřít, měla jsem pocit, že držím něco živého. Jako tisíc hemžících se červíků.
Dlaně o sebe zvláštně drhly a vlasy pak nebylo možné prohrábnout rukou.
Bylo hotovo.
Jako bych si na hlavu plácla obří pavučinu, tak byly mý vlasy lepkavý. Ale držely!
Jen jsem v nich možná měla plno much, co se na mě cestou do práce nachytaly.
Možná bych mohla u babičky dělat mucholapku, místo té, co jsem ji posledně vzteky vyhodila, protože jsem se do ni chytla...
Taky si někdy připadáte hnusnější, než jindy?
Tak tohle byl, i díky prášku ve vlasech, ten den.
Do toho přišla bývalá kolegyně mi říct, že budem mít velký miminko, protože Mirek je obr a já taky nejsem žádný tintítko...
Jiná na mě volala přes půl chodby, že jsem TÉDA PĚKNÁ!
Ve smyslu pěkný prase. Tank...
A já jí ještě poděkovala, protože Kiki mi to přeložila pozdě.
Jó, taková nějaká aplikace, co by překládala na pravou míru, co dotyční jak míní, kdyby byla někde ke stažení... Jenže ve skutečnosti není k mání ani ta sledovací.
Pokud jde ale o lidi, naštěstí mám Kiki, co na to má nos.
Dan jejímu nosu říká židovský.
A když z nudy malovala na papír jejich miminko (v životní velikosti, aby si ho vystříhla a přilepila na břicho), podotkl, že doufá v jeho rovný nos.
A ona zas, v narážce na něj, že v jeho neodstávající uši...
A mně tak napadlo, že bychom se mohli a měli vyfotit s těmi břichy, v párech, jak to tak lidi dělávaj.
Vzájemně, oni nás a my je.
Ale Dan mi na to suše řekl: "My se vyfotíme sami, pomocí stativu, jo, ale dík za návrh."
Když je Kiki rozjetá, což bývá většinou takhle po prodeji, chodí po krámu a jen ukazuje rukama do všech stran:
"Sklad!"
"Pověsit!"
"Zapsat!"
"Doplnit!"
Ale když u nás v krámu byl na návštěvě brácha Tom, ohradila jsem se. Ať si nemyslí, že jeho nejstarší ségra je nějaká cvičená opice...
Ale Kiki řekla: "Ten je snad zvyklej, celý mládí poslouchal ESEJ! MATIKA! DĚJÁK! Jak to přece psal za mě..."
Málem bych zapomněla, jak to míval chudák doma těžký.
Včetně věčně vybraný kasičky, kterou si pod nějakou pohrůžkou nesměl zamykat...
"Jednou to tvoje žena ocení!" Dodala teď Kiki, když jsme na to její cepování vzpomínali.
A pak šla koupit dárek Danově mamince k narozeninám.
Něco ji tam zaujalo, co by se líbilo i naší mamince.
"To bych jí mohla koupit k Mikuláši," prohodila.
Ale Dan, co tam byl s ní, ji napomenul: "Mikuláš se dává dětem. Moje máma neni dětinská!"
"MOJÍ mámě!" Zdůraznila Kiki...
Protože ta asi dětinská je :)
A pak šli domů a já se zas ponořila do svýho světa, kde mě všichni štvou.
Na záchodech si nějaká Korejka vedle mě oklepávala umyté ruce tak, že mě celou ohodila.
"To si děláš prdel?!" Sykla jsem směrem k ní.
Ale ani nepostřehla, že na ni mluvím... Nějak tu Češtinu nedávaj´.
Korejky obzvlášť jsou na mé nervy silná káva. Přijdou jednou, koupí bundy a pak se s nimi pětkrát vrací, protože nerozumí zipu, dvěma páskům, anebo kapuci.
Někdy chtějí zpětně přepočítat cenu. Jako se to stalo teď. Přišly po šesté s účtenkou v ruce, a kolik že to stálo.
Přepočítala jsem jim to na kalkulačce a ukázala. Bylo to v pořádku. Jedna se na to číslo ale podívala takovým způsobem, že mi ruku s kalkulačkou chytla zespoda a přitáhla si blíž k očím.
Vysmýkla jsem se a k ceně dodala, ať na mě nesahá. Nechápu, jak ji to napadlo.
Zrovna na mě, která si chodí mýt ruce tak často, že vypadají, jako sedmdesátileté...
Zkrátka mě dokáže vytočit, když se nás zákaznice nezdravě dotýkají...
Někdy i kýchají, prskají, smrdí... Jsem na to háklivá. Asi nezdravě.
Historku o tom, jak jsem jiné dvě vyhodila z krámu, Kiki nemá ráda, takže ji nebudu zbytečně ventilovat.
Ale tam šlo o zapnutí zipů. Které byly v pořádku, ale jim nešlo...
Pak přijde Angličanka se ptát, co u nás dostane za pětadvacet euro.
Pochopitelně vůbec nic.
Jenže ona se diví!
To když nakupují Rusky, je to jiný kafe. Akorát mi mohl někdo říct, co jsou pro ně žiletky.
Protože vesty máme, ne že ne...
Ale tohle zase nebude Kiki ráda číst :)
Zato ráda čte o sobě, protože tvrdí, že článek se zmíňkou o ní, mu přidává na kvalitě.
Tak Vám ještě řeknu, jak jsme se vzájemně podržely...
Designérovi výloh se to náramně líbilo.
Máme interní pravidlo, kasírovat dámy, které nám tu při zkoušení něco zamažou, anebo zničí.
Ještě žádná z kolegyň to nikdy neuplatnila, až teď, v té ráži, já.
Jenže prý nezaplatí, protože to neudělala.
A jestlipak vím proč. Protože ONA nenosí deodorant! Mám si jí sáhnout do podpaží.
Tak to URČITĚ!!!
Další bod obžaloby byl natržený zip, což ale taky neudělala, protože je štíhlá a vůbec jsme obě neslyšely, jak to ruplo.
"Prostě je to od vás špinavý a rozpáraný!" Sdělila jsem jí nekompromisně.
Od čeho prý špinavý.
No tak možná makeup, co já vím...
Přejela si prstem po tváři. Nenosí prý makeup. Lhářka zmalovaná!
Zavolala jsem na ni Kiki, aby to rozhodla.
Kiki se nejdřív pokusila podržet mou teorii, že vina je na straně tý ženský: "My tu máme všechno v pořádku," uvědomila ji krotce.
Ale na otázku, jak to tedy budeme řešit, když zákaznice opakuje, že to už bylo, mi řekla:
"No... tak budeme pani věřit."
Odešla jsem do skladu, abych se uklidnila.
Proč musim čekat, až bude matkou, aby si jako vedoucí víc věřila?!
Jenže zanedlouho jsem jí to vrátila špatně spočítanou částkou k zaplacení pro její důležitou klientku.
Obě na mě koukaly blbě, ženská jako na zlodějku, Kiki na retarda. Nechápu, že ji ani nenapadlo, že se z mý strany klidně mohlo jednat o pomstu!
Když to shrnu, nějak mě všichni štvou.
Vejde Angličanka, zeptá se obligátně, jak se mám a než se stačím vyzpovídat, otočí se na podpatku a je pryč. Nesnášim tuhle jejich faleš!
Arabka mi nechce říct, jak se jmenuje její šampón - prej žádnej nepotřebuje a neobměkčil ji ani můj pavoučí účes, a Korejky se ptají na čepici.
"Je pro dámu?"
"Jasně, že je!" Raduju se, že budu mít kšeft.
"Ale to je škoda, my chcem pro pána!"
Tak si polibte prdel, všechny!
Začínaj´mě bolet záda, jak mám těžký břicho. Blbě se mi chodí, procházky už nejsou nic moc, spíš jde o takový vyvenčení - Mirek by Vám řekl, že doslova, protože "značkuju" každý roh, jak mám utlačovaný močák.
Přestože jsem přibrala pouhých patnáct kilo, mám od něj přezdívku Obelix, (mimo toho tanku a buřtíka...). Další přízviska si radši nepamatuju.
Jsem utahaná a bez energie. Asi si pořídím hůl a zalezu do křesla, ať ten přerod v důchodkyni konečně dokončím. Ruce a vlasy už by byly. Nepohyblivost a nevrlost taky.
Ostatně jsem nikdy netvrdila, že jsem holka do nepohody.
Taková byla jedna naše teta. Ona byla tak pozitivní a sympatická... Jedna z těch, co energii dávaj´. Mám po ní rozvernou fotku. A to je tak všechno.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat