Když se Kiki konečně vrátila ze své poslední "bezstarostné" dovči, rozzlobilo ji, že v krámu není nic, jak by mělo být.
Ne, že bych ho vedla špatně!
Ale pár průserů, jako špatně vyřešená reklamace v protisměně a plno nedoplněného, anebo neodepsaného zboží ji přimělo, napsat pro své podřízené (i pro mě) takový seznam povinností.
Pod pohrůžkou pokuty při jeho nedodržování.
To se ví, že jsme se vůbec nelekly...
A Kiki to ví. Především prodavačky z lichého týdne sice podepsaly, ale dál neudělaly, co po nich chtěla.
Je zvyklá.
A namísto toho, aby si zjednala pořádek, zahlaholila něco jako, že si to teda zase udělá sama.
A znovu připomněla, že až se vrátí z mateřské, nastolí její nově získaná hodnost matky, zcela novou autoritu.
Tak jsme jí to s Danem odkývali - jasně, to víš, že jo... Pak to bude úplně jiný, až se po roce vrátíš...
Pro srandu jim je i v těhotenské poradně.
Tentokrát jí totiž řekli, že to bude holčička.
Akorát, že už má tmavej kočár, protože minule řekli, že kluk.
Tak se asi nechají překvapit - mínil Dan.
Jenže Kiki, ač přikývla, objednala se hned další den na 3D ultrazvuk, kde už se nic neschová.
Dostanou tam video z bříška, o co Kiki úplně nestojí. Říkala, že jí to připadá, jako narušení soukromí toho miminka...
Ale jako dárek pro Danovu maminku to poslouží skvěle.
Na víkend jsme se s Mirkem chystali na chalupu, kde v podzimním čase probíhají výlovy chovných rybníků. Právě teď to byl Rožmberk.
Já zatím vždycky navštívila jen takové ty menší, co u toho není tolik povyku a lidi můžou vesměs jen přihlížet.
Ale když se loví Rožmberk, bývá prý u toho veškerá paráda, jako je prodej těch vylovených ryb na všechny způsoby a stánky, hudba, posezení...
Sjíždí se tam lidi odevšud.
Když jsem to psala mámě, která na chalupě tráví už týden, aby pomohla babičce zazimovat zahradu, odpověděla mi, že to mám říct všem - ať přijedem všichni.
"Kiki, o víkendu je výlov Rožmberka!"
"No a co jako?" Zašklebila se.
"Že to bude hezký, pojeďte taky na chalupu," pokusila jsem se ji přesvědčit.
"Mně je to ňák tak u prdele..."
A tak jsem napsala Danovi. Když on řekne, že chce, tak pojedou.
"Pro mě to neni nic lákavýho, jako atrakce mi stačily brambory minule. Mrdám to."
Takhle přesně mi to napsal.
Mamince jsem to takhle přesně netlumočila, prostě se jim moc nechce...
Někdy mívám sny o Elence. Ona by slavila už páté narozeniny. Když se mi o ní zdá, tak ji buď nosím a všechno dělám s ní v náruči, anebo ji nevidím, a ostatní mi říkají, kde je a co dělá, protože pro ně neviditelná není.
Některé sny mě pak po ránu rozlítí, že byly jen sny, a mám v sobě celý den o něco intenzivnější smutek, než obvykle.
Jenže teď se stalo, že mě rozlítila i snídaně...
To byste nevěřili.
Mirek říká, že nemáme pečivo a že pro něco zajede.
Já že zatím udělám kávu.
Objednala jsem si čokoládové loupáky a on jel. Pak mi volá, že je nemají. To nééé...
Dokonce ani mufiny. Musela jsem vzít za vděk povidlovými buchtami, ale nijak zvlášť jsem se na ně netěšila. Holt jsem byla naladěná čokoládově.
Když přijel, vyndal ty mý buchty a taky sáček s loupáky a nutelu.
Jé, on mi vymyslel alternativu - budu si mazat čokoládou sama!
Jenže to nebylo pro mě.
Dělá si srandu? Tohle jsem chtěla já, žádný buchty!
Nemohla jsem to pochopit.
Prý jsem chtěla čokoládový a tyhle jsou neplněný. On si je bude mazat...
A Nutela není čokoláda.
Jak mi to mohl udělat?!
Uraženě jsem odešla do ložnice a plácla s sebou na postel.
Když přišel, řekl, že si je teda dáme napůl a podal mi ruku, abych vstala.
A nechovala se jako fracíček, jak mě jemně nazval.
Ráda bych řekla, že jsem vyskočila a šla papat.
Jenže já byla uražená dál...
Člověk by se nejspíš domníval, že po ztrátě Elenky a po skutečných starostech, už nikdy nebudu řešit hovadiny a hádat se pro maličkosti.
A vidíte, ono ne. Pořád umím bejt fracek.
To mě na sobě překvapuje.
Je ale taky možný, že ten smutek po ní se promítá do mých každodenních reakcí...
Říká se tomu zástupné problémy. Když to, kvůli čemu svádíte žabomyší boj, není to, co Vás ve skutečnosti trápí a kde žádný žáby, ani myši nezmůžou vůbec nic...
Asi je to u mě tak. Snad mi to Mireček uvěří :)
Kde jsme skutečně viděli myši, s kterými se nezmohlo nic, byl ten Rožmberk.
Mezi stánky tam pobíhaly... Lidem pod nohama.
Ale že by mi to asociovalo středověk, to ne.
Rybník totiž ze středověku pochází a já vždycky moc ráda četla o tom, jak ho ten Krčín stavěl.
Napadlo mě, že bychom mohli v tom vypuštěném dolíku hledat...
Provětrat detektory, byl totiž náš druhý víkendový plán.
Jenže Mirek z nějakého důvodu nechtěl, stát se další atrakcí pro stovky lidí, co se na tu velkolepou akci sjelo...
Byli jsme v šoku, že téměř nebylo kam zaparkovat. To místo u vody známe jako obrovskou louku, kde poletují motýlci a kde nepozorovaně tančí stydlivé (těhotné) víly...
Představte si Staromák, řady stánků a houfy turistů mezi nimi. Dosaďte si myši, ceny nechte tak
a máte to. Jste na výlovu našeho největšího rybníku.
Hodlali jsme si pochopitelně dát nějakou tu rybí specialitu.
Viděla jsem tam lákavé nápisy na tabulích, jako třeba sumčí guláš.
Pro začátek jsme se rozhodli pro rybí polévku. A pak se s pivem posadili k jednomu z plastových stolků na břehu, odkud jsme sledovali, co se děje s lovenými kapry.
Měli už jen málo vody, takový rybníček v rybníku a tam se všichni plácali, jeden přes druhého, hřbet na hřbetu. A někteří v zoufalství vyskakovali do kamenného náspu, po kterém chodili lidi, co si ty chudáky, lapající po dechu, fotili...
Šli jsme blíž, tím bahnem, a překračovali malé rybky, co v něm zahynuly.
Byl to docela smutný pohled.
Vyskočil kapr a plácal s sebou, až do vyčerpání. Foťáky cvakaly, až to Mirek nevydržel a seběhl k němu, aby ho vhodil zase do vody.
Šiklo by se, kdyby mu kapr chtěl splnit tři přání...
A já zachraňovala ty malé. Nabírala jsem je z malých loužiček v bahně, kde už neměly kudy kam, do toho vypitého půllitru, a vhazovala je ke kaprům. Pár malých čudlů už jim na životním prostoru neubere.
Jenže to by tam člověk moh´hlídkovat celou noc, aby vyskakující zachránil, na chvíli...
A tak jsme radši šli.
Pokračovat v ochutnávkách.
Jeden stánek s chlaďákem nabízel čerstvé ryby na ledu. Sumce, pstruha, štiku, candáta...
Prohlížela jsem si tu "výstavku" a ptám se prodavače: "Tohle jsou všechno ryby tady chycený?"
A on se ke mně naklonil přes pult a pošeptal: "Né, to je všechno dovezený..."
Pošeptal, jako tajnou informaci. A hned na to mi nabídl kapří hranolku za šedesát...
Škoda, že jsme už předtím draze ochutnávali domnělé rožmberské pochoutky, třeba deset deka
candáta za kilo...
Došlo mi pozdě, že rybáři nemají se stánkaři nic moc společného. Ti si prostě nakoupili na sádkách ryby a přijeli je sem prodat, protože to byla skvělá příležitost. I chlápek, co dělal tuhle v Třeboni na náměstí bramborové lupínky, tu byl. Mirek ho poznal.
Když jsme platili tu polévku, nechal si stovku od cesty. Tedy, nechal BY si, rád...
Příští den, v sobotu, jsme tam už nejeli. Mířily tam předlouhé kolony aut, což nás definitivně odradilo.
Vydali jsme se do polí...
Mirek hledá rád, ale musí se jednat o lokalitu, kde je potenciální šance, najít něco pořádného.
Tak ostatně postupují všichni hledači.
Já ne. Mně stačí chodit po poli (kterýmu nikdo nevěří) a nechat se překvapit, co vydá.
Moje teorie zní, že po každém poli kdysi chodili lidi a ztráceli svý věci...
Mirek si po pár víčkách od konzerv zalezl s knihou a čekal, až se vyřádim.
Někoho uklidňují hory, někoho voda, mně hlína.
A prostor kolem sebe. Obojí mi dává pole.
Zní to zdravě? :)
Jít po poli a mít před sebou na obzoru zase jenom pole a pole... A proti ksichtu vlahý větříček. A v ruce detektor, který co nevidět zase něco zavětří...
Vykopala jsem nějakou pečeť s nápisem ... LISTEWIEN... a z druhé strany byla dvojka.
Vídeň je odtud nedaleko; dala jsem si dohromady, že to určitě upadlo holubovi, co měl to psaní někam v Čechách doručit...
Jinak si neumím vysvětlit, proč by pečeť z dopisu byla v poli u Jindřichova Hradce.
No a není to poklad?
Chtěla jsem k tomu přivolat Mirka, ale marná snaha. Seděl v autě, a ani otevřenými dveřmi mé nadšené volání neslyšel.
V tom jsem si uvědomila, že jsem už nějak moc daleko. Blízko lesa, a že z něj to nějak prapodivně šustí a kvílí...
Rozeběhla jsem se k autu. S rýčkem, detíkem i pečetí. Cítila jsem, jak mě ta polní hodinka nabila.
Ani mi nevadilo břicho, co jindy vadí, i když se obouvám.
Holt když jde o poklady...
Mirkovi se pečeť taky líbila a slíbil, že zjistíme, jak je stará a jak to s ní bylo.
Je jediný, koho to zajímá.
Tátovi jsem ji v chalupě vrazila do ruky: "Koukej, pečeť!"
Chvíli ji podržel, aniž by ji nějak zkoumal, a pak něco začal z úplně jiného soudku a bezděky mi ji přitom zase vrátil.
"Ale pečeť..." Zopakovala jsem už rezignovaně a tím veškerá její sláva u nás doma skončila.
Doufám, že dobu svý největší slávy má za sebou.
A Kiki, coby vedoucí, před sebou. Stejně, jako odření kapři z Rožmberka, co je to čeká na Vánoce...
Kdy já budu rodit. Chlapečka, co mě snad smysluplně zaměstná a zbaví pocitu, že se můžu například snídaní pro sebe zabývat půl dne... :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat