Jelikož došlo na nějaké signály, strašící předčasným porodem, zůstala jsem pár dní v posteli.
Přesněji na gauči.
Nejdřív jsem si uspořádala fotky v počítači. Roztřídila do složek. Lecjakou znovuobjevila.
Nad kdejakou si posteskla. Třeba, jak jsem bývala štíhloučká... Pár takových příkladů jsem nechala otevřených.
Pro Mirečka, víte. Ať vidí!
Jenže i on si posteskl. Jsem rád, že jsem tě zastihl v nejlepších letech..., řekl ironicky.
Holt minulá krása nikoho už neoslní.
Tuhle jsem seděla proti němu v nějaké restauraci a on si mě najednou vyfotil. Zatetelila jsem se polichocením.
Jenže on ve svém telefonu dohledal rok starou fotku - protože my už se známe rok :), kde taky takhle sedím proti němu,
mám dokonce na sobě to samé, ovšem kromě těch kil navíc... Které byly impulzem vzniku nové fotky!
Rozhodla jsem se, že za rok tou dobou budu už zase fit. Možná ne úplně fitness, ale to jsem ostatně nebyla nikdy.
A jak se za mnou kluci točili!
Fakt tenhle článek nepíše stará bába...
Jenom nastávající maminka, s hodně divokým chlapečkem v břiše.
Kope tak, že se musím chvílemi až zastavit, aby snad nevypadl. Poslední procházka, co jsme s Mirkem podnikli, byla myslím si fakt poslední. Vzhledem k tomu, že jsem málem nedošla domů.
Už to pro mě není.
Na ultrazvuku ve třicátém týdnu jsem se v závěru chtěla na toho chlapečka ještě jednou zeptat. Ujistit se.
Ale najednou sestra povídá, že takový ledviny jsou u kluků normální, že to prý vyčurají.
Já už se ptala?
"No a fotku už taky neudělám, je moc velikej," sdělila mi doktorka.
Ze stejného důvodu mi rozmluvila návštěvu 3D ultrazvuku, kam jsem chtěla jít, jako Kiki. Trochu miminku narušit soukromí...
Kiki se poštěstilo a vpád do soukromí jejich miminku vydal zprávu o holčičce.
Má plné rty, a tak mají pocit, že maj´na cestě Angelinu Jolie...
Doufám, že si s ní náš chlapec bude hrát slušně :)
Jak jsem se tak válela doma na tom gauči, přijela mě navštívit maminka.
S jídlem a chutí do práce... Nevím, jestli se to děje jenom u nás, ale pochybuju, že nějaký jiný čtyřiatricítce
maminka během své návštěvy vypere, vyžehlí, pověsí záclony, co náhodou koupila... A taky upeče, vytře, na stůl dá ubrus - co u sebe náhodou má...
Vyprávěla mi při tom žehlení, že Kiki ji nedávno poprosila o totéž. Prý ji zavedla do pokoje, kde bylo jen samé zmačkané prádlo. A řekla, že to zašlo moc daleko. Tak daleko, že ví, že už to nikdy nevyžehlí.
Já toho sice tolik neměla, ale vzpomínám si, jak se mi v Kiki věku nekontrolovaně rozmnožili králíci (ne ti zakrslí, za které jsem je dlouho považovala) a já věděla, že jestli to někdo nezastaví, budu žít já u nich, než oni u mě. Taky tehdy zasáhla maminka.
Vzala milý ušáky a odvezla je na chalupu dědečkovi do kotců.
Tehdy malej brácha je jednou pásl a zakous´ je pes.
Ale já v tý době už nežila na slámě.
Ne, že bych byla od těch časů pořádná, ale aspoň se snažím, aby nic nezašlo příliš daleko.
"Ty ruličky jsou splachovací, víš to?" Přinesla maminka vypotřebovaný toaleťák ze záchoda.
"Vim to, ale to je Mirkova práce. Schovávám mu je."
"Prosim?"
"No, on je prostě rád splachuje...," vysvětlila jsem jí.
Začala se smát a špulku tam vrátila. Ten večer mi Mirek vyprávěl, že si o tom notoval s jedním kamarádem. Taky prý to dělá rád a je to doma jeho práce.
Dáma v mém věku na to jen shovívavě kouká.
Já nikdy neměla pocit, že by se ty ruličky měly dát splachovat. Nikdy mě zvlášť neobtěžovalo je vyhazovat do koše. A teď nenacházím potěšení v jejich splachování. Ani zálibu ve sledování, jak se celé rozpustí a zmizí... (To je co?!).
Myslím, že na to musí bejt člověk bezstarostnej. Anebo kluk.
A to já nikdy nebyla.
Mám v počítači ty fotky... Jo, byla jsem i bezstarostná. Ale tehdy zas ty ruličky splachovací nebyly...
Každopádně jsem ráda, že Mirka nic netrápí. Bude to bonus pro našeho chlapečka, když bude mít hravého tatínka.
Já tuhle koupila tričíčko do výbavy. Je modrý a je samej robot. A tím moje klučičí nadání končí.
Snad se mu bude líbit...
I když mám pocit, že zrovna obrázky na triku neocení. Možná ho víc nadchne kartonová rulička, co zbyde po nějakém tisícém toaleťáku od jeho narození.
Doufám, že tou dobou budu už zase fit. Aby i Mireček ulítával stále jen na ruličkách a podobných blbinách. Že to zkrátka nezajde se mnou příliš daleko.
Jedno ale vím, pro mě ruličky už nikdy nebudou.
+++
Žádné komentáře:
Okomentovat