Ještě není na světě a už je kolem něj tolik problémů...
Předně se jménem.
To, které jsme vybrali, je prý hnusný.
Říká moje rodina.
Jenže my si na něm dali záležet a dbali, aby se hodilo i k Mirkově příjmení...
A právě prý k tomu příjmení nejde, celkově to zní cikánsky a chudáček kvůli nám skončí na pracáku.
Jo - a vrátí se nám to.
Když jsem si postěžovala Kiki, která to naše jméno neřeší, ačkoliv ani jí se nelíbí, řekla, že by
vybrala jiný, na našem místě, neřekla ho "ani holubovi na střeše" (miluju její slovní obraty a příměry)
a pak by jen oznámila, kdo že se narodil.
Měla jsem chuť to tak udělat.
S krásným/hnusným jménem se bohužel rozloučit, když ho všichni tak probírají a zvětšiny haní
a s náhradním už tu chybu neudělat - se svěřováním.
Tak jsem hned příštího rána v krámu sedla k internetu a nechala se inspirovat seznamem mužských jmen.
Jelikož to nejlepší mám zapomenout, byla jsem pěkně otrávená.
Četla jsem nahlas:
Aladin... Bohuchval... Bonaventura - no to snad.. Co Evžen... Nebo Lev, ty vole...
Podivovala jsem se nad bizarními jmény, zatímco Kiki s Danem snídali ve skladu. A zaslechli mě.
"Jakej lev?"
"Ne, PIPIN!" Vykřikla jsem, co mě najednou praštilo do očí.
Kiki přišla.
Koukla mi přes rameno a začala se smát.
"To bych našim přála. Za to jejich rejpání a přebírání. Zavoláš jim pak a řekneš, že máte Pipina,"
smála se a já už musela jet.
Na prohlídku do Motola.
Jenže mě pan doktor nepotěšil.
Ze zdravotních důvodů budu prý muset rodit císařským řezem.
No to ne!!!
"Ale jo, nebudeme nic riskovat," rozhodl.
Za tři týdny dostanu termín.
Když se Kiki dosmála, protože ví, že ještě víc než porodu se bojím císaře, jelikož je to nepřirozený
jak pro matku, tak pro dítě, začala tipovat, na kdy mi ten den D asi stanoví.
"To bude Štědrej den, to by na tebe tak sedělo.
A pustěj tě někdy po Silvestru, až si všichni užijem svátky," pokračovala pobaveně.
"Pak přijedeš s Pipinem, až bude po všem a naši tě za to jméno nepustěj ani na chodbu."
Super.
Četla jsem si diskuzi, jak probíhá císař.
Když je teda jedno, že ho nechci.
Partner může koukat za sklem.
Výborně, zas to vyhrál.
Bude první, komu přinesou miminko. Fakt, vyjde z toho nejlíp. Vezme Pipina a půjdou.
A já strávím Vánoce na JIPce. Až mi zašijou břicho...
Mirek povídal, že by nerad, aby mu můj porod zasáhl do předvánoční dovolené. Prý bude zřejmě poslední "svobodná", a tak by si ji rád užil.
Neuvěřitelný...
Maminka se mě snažila utěšit připomenutím, že některé ženy volí tuhle alternativu porodu dobrovolně. Radši. Prý si za to připlácí.
Nechápu.
Bolí obojí, a co je přirozený, je zdravější, bezpečnější - mi logicky vychází.
Kiki mě spojila se svou kamarádkou, která má císařský řez čerstvě za sebou.
Zásadní informace byla, že na té JIPce nesměla mít telefon.
Ležela tam celý den bez mobilu!
Kde měla svýho Pipina, to nevím, ale viděla (kojila) ho prý každý tři hodiny. I v noci. Na to už jsem si nějak odvykla. Když mě teď párkrát za noc vzbudí Sára, tak ji chytnu a letí.
A to nechce ani nakojit...
Mirkovi jsem řekla, že mám to nový jméno.
Moc se mu to nelíbilo, ale moc s tím nenadělá.
Já to tam budu diktovat...
A mně budou řezat břicho!
Je to pár dní, co ho poprvé viděl. Vykoukl mi ze strany. Buď noha nebo ruka, tam trčela.
A já to vnímala jen jako tlak v tom místě, nenapadlo mě podívat se, kdyby Mirek nevyhrkl:
HELE!
A pak jsem ho šla stříhat. Mirka. Původně se mi bál svěřit do péče, ale jednou to risknul a vyšlo to,
tak už se nebojí.
Jenže já jo. A když se bojím, mám asi ztuhlou ruku, či co, protože jak jinak si vysvětlit ty zuby tam...
Jenže kdyby jenom zuby.
Přál si vzadu vyholit krk a hezky zarovnat konec vlasů.
Jenže mně se ten přechod vlasy-krk nelíbil.
A tak jsem to zkusila strojkem do ztracena.
"Ale víš, že nesnášim do ztracena...," připomenul mi a já s sebou trhla.
Snad proto se ztraceno nepovedlo. Leda pokud jde o ztrátu vlasů z míst, kde ještě být mají.
Nedalo se nic dělat, bylo potřeba udělat totéž na levé části hlavy, aby to vypadalo souměrně.
Kurva! Nepovedlo se. Je to výš.
Tak zas pravou část. Kurva, zase výš.
Za chvíli neměl vlasy až k uším a mně se chtělo smát.
Kdykoliv něco hodně poseru, a vím, že už to nejde opravit, přijde mi to v první chvíli děsně vtipný.
Oznámila jsem mu, celá zpocená, že je hotovo.
Vstal a šel si opláchnout hlavu.
Zepředu to bylo jakš takš, ale co prý nadělá.
Kéž by takhle reagoval i na situaci vzadu...
Mlčky jsem ho pozorovala. Co mám kurva dělat? Takhle nemůže ven!
Napsala jsem mámě, která se k nám právě chystala na návštěvu, aby si nenápadně povšimla,
co se mi povedlo a pak mi nenápadně poradila, jak postupovat dál.
Měla jsem na mysli, že by řekla něco jako:
"Ty seš ostříhanej? Ale počkej, tady Janička zapomněla trošku šmiknout, podej strojek a sedej, já to opravim..."
A pak že by to nějak zachránila, aniž by tu hrůzu viděl.
Takhle mi to běželo hlavou.
Když v tom si najednou sáhl na temeno a sjel rukou až ke krku.
"Co to kurva... Ne... To se mi zdá, že jo?!"
Stála jsem opřená o futro, jak přikovaná.
"Zrcátko!" Zavelel.
Byla jsem zrovna v celkové paralíze, takže jsem mu nevyhověla.
"Dělej, kde ho máš?!"
"Nemám... Nedám...," koktala jsem. Mami!
A tak si ho našel sám a bylo zle. Prý jak jsem mu to mohla udělat.
Měl pocit, že se jedná o nějakou pomstu.
"Vždyť jsem umyl nádobí! Došel ti pro snídani!" Jmenoval svý dosavadní zásluhy dne a můj smích
moc nepomohl.
Vyslovil přání jít dohola.
Ostýchal se totiž i ke kadeřnici.
"Vezmeš si čepičku a půjdem..."
"Jakou kurva čepičku?!" Rozčilil se ještě víc.
Trvalo mi hodinu, než uvěřil, že možná je nějaká šance, že v neděli večer někde najdeme geniální kadeřnici, která mu vlasy zachrání...
Našli jsme v jednom obchodním centru, kam nás poslala Kiki a zvládl tam dojít i bez kulíška.
Když vyšel, prohlásil, že prý mě má dokonce pochválit.
Zapýřila jsem se: "Nebylo to tak zlý?"
"Ne, ale dobře ti holí strojek."
Každopádně, teď má parádní účes...
Někdy se holt musí něco trochu zkazit, aby bylo nutno sáhnout po plánu B, který může přinést zásadní změnu k lepšímu.
Kdyby se mi to bejvalo povedlo, má účes pořád stejnej.
A zvyk je železná košile, že ano...
Někde jsem dokonce četla, že lidi se bojí něco změnit, aby se náhodou něco nezměnilo.
No co my jsme zač?
To Mireček tušil, do čeho se mnou jde. Bude to rok, co se mnou předpokládal "jízdu jako hovado".
"Tak co ten Pipin, dáme ho?" Zeptal se cestou zpátky.
A já poznala, že nepodařený stříhání je odpuštěno. Jedeme dál!:)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat