Mám před sebou posledních pár šichet v krámu, než se s chutí uvelebím doma na gauč.
Mirek se moc těší, že už se nestane, aby byl doma sám... :)
Říkala jsem Vám, že Dan takovým dnům říká BéKáčka? To jako, že dny Bez Kiki, víte.
Taky mu brzy skončej´...
Abych poslední pracovní dny neměla úplně jednoduché, zavítalo pár stálých zákaznic, z nichž některé se chodí častěji jen pokochat a pomazlit s módou, než nakupovat.
Zpravidla vyžadují naše plné nasazení, rády si o oblečení povídají, zkouší, hladí ho a dávají se v něm chválit.
A taky ty jednotlivé kousky zasvěceně komentují.
To je něco pro mě...
"Ten kabát je naprosto nadčasovej!"
"Tohle je na mě příliš KEŽL!"
"No ty kalhoty maj´ DRAJV!"
Když jsme u toho obě s Kiki, tak to ještě jde. Ona ví, co dáma míní, takže konverzaci přebírá.
Pokud jde o to chválení, když Kiki už nemůže, každá řeknem půl věty. Anebo na střídačku.
Tuhle se jedna nemohla rozhodnout, jaká bunda jí sluší víc, jestli zlatá, anebo modrá.
Stály jsme u ní obě a měly rozhodnout za ni. Jenže ať jsme řekly jakoukoliv, ona pořád váhala.
Po dvaceti minutách, kdy je před zrcadlem pořád střídala, se znova a s úplně vážnou tváří zeptala:
"Tak jakou?"
Jelikož jsme jí dávno a mockrát názor řekly - obě Vám moc sluší, ale ta modrá asi o trochu víc...,
nevydržela jsem a povídám, že je to na ní.
"Když já právě nevim..."
"My už jsme vám řekly, teď se musíte sama rozhodnout."
"Jsem nerozhodná...,"
TY VOLE...
Nic, prostě jsem řekla Kiki, že necháme pani přemýšlet a tím jsem jí hodila záchranný kruh, v němž mohla bezpečně doplout do zázemí.
Jenže ona šanci nevyužila a nechala se dámou vtáhnout do dalšího kola úvah o tom, která ze dvou bund je ta pravá.
"A podle katalogu se k těmhle kalhotům hodí tenhle svetr, přitom to by člověk vůbec neřekl, že jo? To by se neodvážil zkombinovat...," uvažovala, bohužel nahlas, zase jiná.
A bohužel ve chvíli, kdy už Kiki večer odešla.
Nesnášim tyhle konverzace. Je mi úplně jedno, co je v katalogu a co tam kdo kombinuje. Ony na to dají, tak prosím, ať se podle návodu odívaj´, ale ať si o tom se mnou nepovídaj´!
To víte, že se snažím zapojit a aspoň vypadat, že mě to taky bere...
"Ten svetr je naprosto nadčasovej," soukám ze sebe naučenou frázi a hned se napomínám: Co to tady kurva melu?
"Ale že jo? Ten vzor je opravdu natolik nadčasovej, že to k tomu holt jde, no. Ale člověka by to fakt nenapadlo."
"To ne, no...," přiznávám.
Kdyby tak věděla, jak strašně mi to je jedno.
A čím víc se blíží porod, tím víc...
Do toho mi přijde zpráva od Kiki, že se jí nedaří, nekousat si nehty.
Je to takový její zlozvyk od malička.
Pomáhá si gelovými, ty kupodivu nehryže.
Ovšem celá problematika umělých nehtů jde taky mimo mě...
A dál od ní čtu: "Budu muset zase na ty gelový, protože vůbec nevim, kdy můžu čekat tu žádost o ruku. A moje největší noční můra je, dostat prstýnek na prst s okousanym nehtem!"
TVOJE NOČNÍ MůRY CHCI MÍT!!! odpovídám rozladěně, zatímco zákaznice zkouší nadčasový svetr.
"Ty nevíš, jakej je to komplex! Pak někomu ukazovat snubák na ohryzanym prsteníčku!" Pokračuje Kiki, ve snaze mě přesvědčit, o velikosti svýho problému.
A já se začínám podezírat, že nejsem úplně normální, když se do toho za Boha nedokážu vžít.
Mám na mysli to označní jejího "problému" noční můrou. Protože chuť dobře vypadat samozřejmě chápu. S tou žiju přirozeně taky...
Mirek mě doprovázel na kontrolu a já už nejsem schopná jít svižně. Spíš se vedle něj valím.
A najednou proti nám ženská, co na něj zírala už dobrých sto metrů předem a nespustila z něj oči, dokud jsme se s ní neminuli.
Povídám: "Viděls to? To snad ne!"
Neviděl to. Prej.
Asi nechtěl mít problémy :)
Zato já rozhodně viděla.
Ta drzá koketa mě úplně přehlížela. Jako bych tam nebyla. Přitom mě taky zkoukla, i to jsem viděla.
Jenže takovým tím pohledem: To nic, to se nějakej soudek vedle něj kutálí...
Byla jsem tak rozhořčená, že jsem se okamžitě rozhodla, hned po porodu, mít figuru jako dřív.
Kiki mi často cituje modelky, co se na bulvárních stránkách chlubí tím, že nepřibraly ani deko navíc, a že všechna ta případná těhotenská kila nechaly na porodním sále.
Přesně to se chystám udělat.
Snad bude mít synek těch dvacet...
Protože moje noční můra je (z těch povrchnějších tedy), že mě ženský nebudou brát vážně.
Ne Mirek! Ženský! :)
Zatím u nich nemám respekt ani v té čekárně plné těhotných.
Mirek se tam rozhlédl a konstatoval, že břicho mám ze všech nejmenší.
Super, ani tady nic neznamenám...
Mínil to jako pochvalu - že jsem ze všech nejmenší do všech stran.
Ale zrovna TADY si přeju bejt pořádná! A sklízet obdivné pohledy.
Jenže to vypadá, že dvacetikilové děti se narodí všem ostatním kolem...
A tak budu muset asi snad cvičit nebo co.
Ale to je ještě daleko.
Nejdřív je potřeba přežít císaře.
V tom na mě vyskočil titulek na Centrum.cz, kde ho rozebírají a nározně popisují. Je tam taky video...
To jsem si možná neměla pouštět.
Vy ale můžete, jestli Vás to nečeká.
A jestli jo, tak si místo toho udělejte radši nehty...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat