Mladá máma

Maminka mi kdysi vyprávěla, že když jí bylo jednadvacet a měla mě, bylo to snazší, než když o deset let později porodila Kiki. Prý mladá máma toho tolik neřeší, nebere všechno tak vážně a nebojí se tolik, jako ta starší, která už ví a má na paměti, co všechno by se mohlo stát.

Tak teď se tyhle rozdíly ukazují mezi mnou a Kiki...

Já doma smejčím, vytírám dezinfekcí, nervuju se, že mi po vytřený podlaze přešla kočka, cestou z venku, anebo ze své kadibudky, Mirkovi nadávám, když vstoupí v botách, neustále pulíruju kliky a stůl, záchod prolévám vroucí vodou z konvice, abych podpořila účinky Sava... A po každý návštěvě dělám všechno znova a čím víc čistím, tím víc dohlížím, tím spíš mi vadí každý smítko, tím víc peskuju okolí a sama se z toho hroutím...

Tuším, že mý současný nasazení není k žití. Někdy si po ránu řeknu: Tak a dneska na dezinfekci nesáhnu. Ale moc dlouho mi to nevydrží. Používám takovou, co vyloženě voní čistotou. Například Savo mi smrdí. A Sanytol... to je jiná "káva" :)

Takže jako máma jsem úzkostlivá. A jak Pů zapláče, hned letím a nosím a hledám, kde by mu mohlo co vadit...

Nedí asi divu, že sama sebe vyčerpávám víc, než má na svědomí ten nedostatek spánku.

Když Mirek koupe, já si chystám nové oblečky a dávám je nahřívat na topení.

Dávám tam nahřát i krém.

Kočku, která má v merku vždycky a výhradně miminkovské dečky a dokonce postýlku, ženu tak rychle, že sama koukám, jakej ve mně dokáže vyvolat vztek.

A umíte si představit, jak jsem se tvářila, když jsem na gauči našla chcíplý klíště. Už zřejmě jsou.

A já se znovu zhroutila. Protože buď Sára prostě nebude chodit ven, ačkoliv je tak zvyklá, anebo jí pořídím protiklíšťový obojek, jako každý jaro. Jenže on je napuštěný nějakým sajrajtem a úplně vidím, jak by v něm léhala na čalouněném gauči nebo hůř, v posteli, kam se jí vždycky nějak podaří proklouznout, a teď by tam trousila ten "jed"...

Nejhorší dilema je, když ani jedno východisko není přijatelné.

Někdy v noci vstanu a vidím ji sedět na lince. Příště na stole, a když za sebou nezavřu ložnici, hned je tam. A zaleze pod postel, mrcha, abych na ni nemohla.

Tuhle jsem vstala a všude na podlaze otisky jejích nohou. Rozšlapala hovno, co udělala do bedýnky.

Já se denně pod tíhou jejích kejklí hroutím...

Takže vytírám a Adriánek pláče a já na něj volám: "No prostě nemůžu, no, kočka tu nasrala, takže to musim vytřít, víš!" A úplně fyzicky cítím ten vztek a bezmoc, podobným událostem předcházet.

Nejvíc v pasti jsem z toho, že jde o práci, která nekončí. Jak říkám, čím víc vytírám, tím víc vytírám...

Pak se svalím na gauč a vím, že ten čas prostě pořád nemám - v koši čeká žehlení, za chvíli dopere pračka a za nějaký dvě hodiny se vrátí Mireček a bude mít hlad. A jelikož jde o záležitosti, který nikdo neocení, dokonce ani nevidí, a jsou hotový asi tak na půl dne, než bude potřeba je udělat znova, šíleně mě to deprimuje.

Já totiž nejsem hospodyňka, která by získávala klid na duši plněním domácích prací.

Potřebuju, aby to někam vedlo, když to zabere tolik času, a ne jenom pořád dokola...

Vzpomenu si na babičku. Ta si pročítá recepty, co by tak uvařila. Nemá jiný ambice, než aby její domácnost klapala a všechno bylo hotovo. Pak navaří a plete svetr. A před spaním luští sudoku, než usne.

Jak já bych si přála, taky to tak mít...

Někdy se na ni zkouším naladit. Ale dlouho mi to nevydrží. Asi tak, jak dlouho vydrží čistá podlaha.

Když jsem takhle jednou dezinfikovala Mirečkovy domácí pantofle zespoda, přišla mi esemeska od maminky, že Kiki je typická mladá máma.

Zajímalo mě, čím jako.

Pche!

"Když nemá po ruce dudlík, dá Violce cucat svůj malíček - nic neni problém!:)" Přišla mi odpověď.

Musela jsem se na to posadit.

Taky prej klidně koupe a nemá nic připraveno. Pak hledá hadříky a všechno...

Prostě pohoda.

Pořád se chytám příkladů, jak na to jdou jiné, abych si pomohla. A tohle mi docela pomohlo. Vědět, že to jde i jinak.

Až nebudu moct, tak se na všechno vyseru a půjde to taky.

Tohle mi zas připomíná hlášky z příbalových letáků od léků ve stylu:

"Zapijte dvěma sklenicemi vody! Anebo nezapíjejte vůbec."

Táta pozval Dana a Mirka do hospody, aby společně zapili ta naše miminka.

A přestože i hodovali, alkoholu bylo nějak moc a Mirečkovi bylo špatně. Jenže musel ráno vstávat, čekal ho celodenní turnaj ve fotbálku a daleká cesta autem.

A já se, místo spánku, podívala na internet - protože jsem milující partnerka, jestli bych nenašla nějakou babskou radu, jak na kocovinu. Snadno a rychle.

A měl velký štěstí, protože radu, co jsem našla, by jen tak někdo aplikovat nemohl.

"Snězte dužinu z pomela".

No, máte doma pomelo? My jo! Od vánoc. Někdo nám ho dal a jelikož je problém si ho oloupat, tak se pořád válelo v míse mezi ovocem.

Horší je to s tou dužinou...

Zadala jsem do vyhledávače nový dotaz: "Co je to dužina"

A skutečně mi vyjela informace, ovšem poněkud zavádějící.

"Dužina je měkká část pod slupkou."

Hmmmmm, jasně, rozumim.

Jedná se o to bílý, co vždycky dávám pryč, společně s tou slupkou...

A tak jsem loupala a bílé, suché části zpod oranžové slupky oddělovala na talířek.

"Na Mirečku, papej."

On to začal přežvykovat... Nejelo mu to, no ale to se nedá nic dělat.

Mně jenom pořád vrtalo hlavou, proč tam psali, že ptáci, co se živí dužinou, dokážou semínka plodu roznést kilometry daleko.

Tady v tý hmotě žádný semínka teda nevidím. To tady, ten plod samotný, to je jiná, tam jich je!

"Hele. Jestli oni nemysleli pod touhle slupkou - že je ta dužina...," nadzvedla jsem část průhledné slupečky, co na jednom měsíčku sama poodkryla jeho šťavnatý vnitřek.

"Děláš si prdel?! Jistě, že dužina je tohle! Vzpomeň si přece na džusy s dužinou! Tam plavou kousky pomeranče...," vysvětlil mi zničenej Pepek a pak snědl pomelo.

A pak mu bylo dobře.

Akorát, že když se ode dveří vracel pro odpadky, že je vynese, zapomněl na botičky, takže já si nešla lehnout za Půem, ale vytírat.

Často pozoruju ty zákony schválnosti, co mě věčně provázej. Třeba se stane, že Adínka pracně uspím, protože on už je drobátko rozmazlenej, a když si promnu ruce, že konečně spinká a já mám čas se najíst, strčím do láhve s vodou, co jsem předtím nezavřela, ta se svalí na podlahu a celá vyteče.

A během pádu mě ještě stačí postříkat. A nevynechá ani tričko, ani kalhoty, ani ponožky. Abych se musela jít celá převléct, ne třeba jenom ty ponožky.

Snažím se to - jako prevenci před novým zhroucením, brát s humorem. Říkám si: Chlapáček usnul, tak co já budu dělat s tou chvílí volnýho času? No, tak to tady třeba poleju vodou...

Nebo přijde ségra a já nám dělám kafe. A říkám si, že ona mi ho pěkně utahá a až pak odejde, tak se bude spinkat a já budu mít čas. Jenže jak si tak spřádám tenhle pěknej plán, upadne mi celá dóza s tou VITAKÁVOU na podlahu (vytřenou) a samozřejmě, že se celá rozsype, protože víko držím v ruce...

Takže až Zuzka odejde, já budu likvidovat kopec kávy.

Vzpomínáte, jak jsem Vám onehdá psala, že se jednou, přesně takhle v rýsující se volné chvíli pro mě, kočka vyblila mezi šprycle topení? Já to pochopitelně drhla dezinfekcí, myla jsem to, kam jsem dosáhla, jenže dovnitř jsem se nedostala.

Sice to dávno nesmrdělo, zřejmě to bylo umytý dostatečně, ale ve mně zůstal pocit špinavých kamen.

A když jsem měla doma maminku na hlídání, abych si došla s tou svou kýlou, tak ona mi skládala ponožky. Měla totiž chvíli času, když Aďa spinkal. Nestala se jí žádná nehoda, která by jí přidělala práci...

Dvě ponožky se jí zdály ještě vlhký, a tak je na to topení dala doschnout.

No a co myslíte?

Já, když je tam pak viděla, nedalo mi to a letěly znova do pračky.

Takhle já jsem na tom...

A pak povídám, že takhle to dál nejde, musím to topení jednou pro vždy (jo, kéž by!) umejt.

Někdy si vůbec říkám, že bych nejradši celej byt napustila horkou vodou a prolila ho, jako ten záchod...

A já to udělám! Aspoň, pokud jde o to topení.

Uvařila jsem si v konvici vodu, pod kamna dala ručník a pěkně jsem je sezhora prolila...

Kočka čuměla, tak jsem jí přitom hezky řekla, že to je její práce, tak ať moc nečumí, no a konečně mám klid, protože jsem si jistá, že je to čistý i uvnitř.

Úplně zdeptaná jsem psala mamince, že bych taky chtěla bejt mladá máma...

Ona na to, že přece jsem.

Ale kdepak, já vim svoje. A ukázalo se, že i ona ví...

Protože dopsala: "Ty bys přece taky dala cumlat prstík, kdyby bylo třeba, ne? Jenom by sis ho předtím vyvařila...:))))"

+++