Kiki řekla našemu Adínkovi, že mu to nesluší a maminka jí vynadala, že je povrchní. Kiki se tomu nebránila, a tak spolu za chvíli zase mluvily.
A my se chystáme na chalupu. Vždycky se těšíme, až zas vypadneme z Prahy a uděláme oheň babičce na dvorku...
Na projížďky s kočárkem mezi rybníky - ani po vsi to není k zahození, na pole, co zas vydá nebo nevydá, kdo nás zase seřve, jestli už porostou kopřivy, abychom je natrhaly na čaj...
Ještě, že těšení se je součástí samotné události. Protože takhle to všechno zní idylicky a uvolněně, ovšem já tam pak řádím, jak černá ruka (jak se říká). Protože já momentálně vůbec uvolněná nejsem a chalupa na to nemá žádný vliv. Naopak, ještě nejvíc "v pohodě" jsem doma...
Záchod, který s babičkou používá i její kočka... něco pro mě. Už to tam stříkám Sanytolem. Pavouk v každém rohu, téměř. Holt chalupa. Babička, když nějakou takovou "havěť" spatří, rozmáčkne ji mezi prsty... Něco pro mě.
A tak já tam vystříkávám kouty a Mireček na mě čeká venku u ohně. Který jsem se ještě stále neměla čas naučit rozdělávat.
Přesto vždycky tvrdím, že to umím. Dejte mi Pepo...
Babička má psa a kočku, kteří smí téměř všechno. Klidně chtít po pěti minutách domů a zase ven, domů a ven, domů a ven... A babička jim dělá dveřníka.
Minule jsem zašla tak daleko, že jsem tam babičce vytírala. Ona totiž odjela do Prahy a nechala nás tam hospodařit. Na stole ležela chůvička a Mirek venku uspával. Tak jsem to nezvládla a začala šůrovat.
Ono by to možná bylo i normální, že "pomůžu", ale babička si nás zhýčkala tak, že jsou pro nás tyhle úklidové záležitosti v její domácnosti tabu. Od malička nám říkávala: "Ještě se něco namyješ toho nádobí, nech to bejt."
Sice už nám to neříká, ale nám to nějak pořád zní v uších... :)
Hlavně, co je pro babičku a ostatní čisté, pro mě chce přetřít. Sanytolem. A pes do baráku nepatří. A kočka taky patří ven. A jak jako, že si zajde na záchod?
Babička tu neni, takže koukej srát venku!
A dveřník taky rozhodně nejsem. Chceš ven? Tak tam zůstaň.
Ták. Aspoň se mi bude líp uklízet, když mi po tom nebude hamtat žádná zvěř.
A najednou se z chůvičky ozvalo: "Janičko, já už ho uspal, ale dovnitř asi nesmim, co?"
Mireček. Viděl, jak nejdřív vyjel pes, pak kočka, a když se naklonil do okna, zjistil, že už zase řádím...
Někdy je babičky domácnost, vedená po staru, samé překvapení. Řekne, ať si vezmem talíře, že nám nandá gulášek. Mirek otevřel skříňku, sáhl po misce a v ní škvarky. Zabořil do nich, nic netušíce, prsty. A tak misku vyndal a zmateně se na hostitelku podíval.
Ale ta řekla jen: "Škvarky. Chceš?"
Nakonec se ukázalo, že i v misce vedle něco je, i v té další, oříšky a tak. Takže jsme si zmapovali servis talířů a příště už šli na jisto.
Ale babiččině nabídce škvarků jsme se ještě dlouho smáli. Proč by je měl chtít, když chce guláš :)
Každý večer vyvstávala otázka, jak dneska uhasit oheň. Mireček má svou metodu, která ale značně zapáchá a tak mu ten jeho oblíbený způsob zakazuju. Jenže to udělal zas. Vždycky musím utéct.
Jenže babička z okna viděla, že ohniště ještě doutná. Chodívá to mnohdy zhášet ještě znovu po nás. Je velice opatrná.
Ale teď to venku smrdělo, smrad se usadil mezi chalupami a zůstal tam. Zamořený dvorek...
A my už doma, když babička brala za kliku.
Mirek jí zastoupil cestu: "Počkejteeeee...," hledal další slova. Důvody, proč nemá otevírat :)
"On to pochcal, víš. A smrdí to tam," pomohla jsem mu.
"No a co, dyť to se dělá! Akorát to bylo málo," překvapila nás babička a šla hasit.
Ona tedy kýblem s vodou...
Každé ráno nás budil šramot. To jak čistila kotel, před novým zatopením. To se tady pootočí kolečkem, tady páčku nahoru, jinou zas dolů, spodní dřířka pootevřít, horní dovřít a je to. Nechtěla bych to muset dělat každé zimní ráno...
A už to bylo tady. Babička mě zavolala, že odjíždí a hodlá mě naučit roztápět. Nepobrala jsem to ani na podruhý. A ještě, když zmínila varování, že když to moc natlakuju, může to bouchnout.
"Mirečkuuuu!"
On někde tajtrlíkoval, ale obsluhu kotle potom pochopil. Jenže já mu nevěřila. Večer jsem ho prubila obavami, že se udusíme, že už se to lidem stalo... A tak jsem nakonec otevřela okno, tudíž bylo veškeré teplo rázem pryč a my klepali kosu. A ještě nám tam vlezla kočka. Která teď, za mé vlády, spávala venku...
Během těch několika dní babiččiny nepřítomnosti, jsem se i já naučila zatápět. A v Praze jsem pak doma otočila kolečkem... A co s volným večerem? :)
To mě přivedlo na myšlenku, jak to ženský měly kdysi těžký. Když praly, tak ne "zmáčknutím tlačítka", ale ručně žmoulaly každej kousek. Když žehlily, tak žhavý uhlí cpali do žehliček. Peří draly, aby bylo do peřin. Černou hodinku držely, Sanytol neměly... Se zvířaty žily.
Jak mohlo lidstvo přežít?
Založit oheň, to je pro mě dneska atrakce. Zvládnu nebo ne? Vo co? Vo buřta... Nebo že mi dovolíš potom pochcat voheň... :)
Maminka se chlubila Kiki, když jí hlídala Violku, jak jí to sluší, co jí oblékla: "Hele Kiki, jakej máme pěknej outlet!"
Ale Kiki vybuchla (jako kotel): "Jakej outlet mami! Je to outfit! My nikdy outlet nemáme....!
+++
Chaloupky...
Ohýnek na babiččině dvorku
Zátiší tamní divočiny
Žádné komentáře:
Okomentovat