Víte, jak teď (a už dlouho) probíhá na facebooku ta hra na výzvy - vložte svý starý fotky, bla bla...
Je to trapný, ne?
Co?
Říkaly jsme si s Kiki, že tohle fakt hrát nechcem. Hlavně, ať nás nikdo nenominuje...
"Doufám, že si na me někdo nevzpomene s timhle!"
"No jasně, taky bych nerada..."
Prostě nechcem, že jo...
Stejně bychom to nedělaly a poslaly každýho někam.
Ona se ta hra už bude pomalu chýlit ke konci, podle mě, protože už všichni naši přátelé byli "vyzváni" a výzvu přijali a fotky vkládali.
Říkaly jsme si s Kiki, když jsme se zas viděly: "Hele, von mě nikdo nenominoval..."
"Je to divný, ale mně taky ne..."
Tak co budeme dělat? Asi založíme album "pravěk", navzdory tomu, že to nikoho nezajímá...
To jsme dopadly.
Další věc, udělala jsem Mirečkovi scénu, že jde na pivo. Pěkně po fúriovsku.
Celý čtyři dny, co měl práci, jsem se těšila, jak mě v ten pátý vystřídá s neskutečně zdlouhavým uspáváním a já si trochu oddychnu, a on na pivo prosim.
Zasypala jsem ho výčitkama, ale bylo mi to prd platný.
Prostě řekl, že jde a šel. A že ho mrzí, že mě to mrzí. No to je hodnej.
Já si teda vzala s Adrískem knížku, co jsme byli koupit - protože ho míním naučit, jak dělá které zvířátko a nemám pomůcky, a prohlíželi jsme si, dokud neodpadl. On na to nemá výdrž, neposedí.
Ale já vim, že to v něm zůstává a jednoho dne to na mě všechno vychrlí. Máma říkala, že v tomhle věku jsou jak houby, všechno dobře nasajou. Divný přirovnání. Leda se tím myslí houby na tabuli...
Další ráno jsem ho, jako asi tak pětkrát denně, zkoušela z probrané látky. Tady je zřejmá souvislost s tou mycí houbou.
Posadila jsem si ho mezi nás do postele, hned jak se probudil. Mirek ospale mžoural a já se začala vyptávat.
"Adriánku, a jak dělá kočička?"
Nic.
"Tak řekni, jak dělá pejsek!"
Zas nic. Ale to nevadí, jak říkám, on to tuší, jenom zatim nechce říct...
"Tak jak dělá kravička?"
Mirek už se mezitím nějak probral a začal mu napovídat:
"Nepůjdeš nikam na pivo! Doma budeš!"
Den předtím jsem se přistihla, že už to fakt neni OK se mnou. Proto jsem taky chtěla, aby mě na chvíli vystřídal!
Sedim takhle po ránu na gauči (což je asi tak moje nejpravidelnější činnost), koukám, jak to tam pucvičík pucvičí po podlaze, když v tom slyšim hrozný rány, dunění a křik.
Zvenčí jako.
Tak vylítnu, otevřu okno a tam popeláři. Dost neobratně a hlučně vysypávali bordel a přitom ječeli. Jen tak, zřejmě.
Hlubokým hrdelním hlasem vyřvávali na celou ulici. Možná měli taky nějakou výzvu.
A já si hned říkám: "Tak tohle teda ne, hošánkové! Tady řvát nebudete!"
Bez otálení jsem sedla k počítači, vyhledala mail na Pražské služby a sepsala stížnost.
Namísto závěrečného "S pozdravem", jsem zvolila příhodnější "S podivem".
A kdyby se mi podařilo nahrát i video, co jsem pořídila, tak už jsem to odeslala. Taková já jsem.
Tak jsem to video poslala aspoň Mirkovi do práce, kde na počítači vyvažuje náklad letadel. Zadává pokyny, kam se má co naložit, aby se letělo bezpečně a všechen náklad se spolu snesl, a tak.
Dokonce množství paliva jim počítá.
A teď mu přišlo video popelářů.
Odepsal mi: "Co to je?"
"Popeláři!"
"A?"
"No, řvali tu hrozně!"
"Dobře. A?"
To se mu to nechápe! Sedí si pěkně v kanclu, v kdoví jakym patře, čumí na letadla a je povznesen, to známe todleto.
(Vlastně moc né).
"Nechceš radši vzbudit Loje? Ten čas pro sebe ti moc nesvědčí," napsal mi ještě.
Dyť on nespí... Zarazila jsem se nad tou radou.
No dobře, dobře. Tak já si na ně teda stěžovat nebudu. Dneska budu hodná bába.
Ale bába jo, to je mi tak nějak vlastní, aniž bych chtěla :)
Vracela jsem se s kočárkem odněkud z nákupu, když v tom před domem zastavilo auto a vylezli dva chlápci. Šli taky k našemu vchodu a tím způsobili moje ŠTRONZO.
Kdykoliv vycítím možné nebezpečí, ztuhnu.
Zatímco jsem vůbec nemohla najít klíče, oslovili mě: "Dobrý den, vy tady bydlíte?"
"Ne. Teda jo. Teda vlastně ne..."
"Kriminální policie!" Ukázal mi jeden placku.
"Jo, já bydlim tady," ukázala jsem na přízemní okna.
"Výborně, a nevšimla jste si včera kolem poledního dvou neznámých osob, jak vcházely do domu?"
"Prosim vás, co se stalo?" Neudržela jsem zvědavost.
"Přepadli v bytě pani Kurdovou a chtěli ji oloupit."
"To je strašný! A nestalo se jí nic?"
"Nic se jí nestalo, ona zařvala a zloději utekli. Měli klobouky, neviděla jste je?"
"Já vzpomínám, vzpomínám... ale neviděla, opravdu nikoho jsem neviděla... Akorát ráno tady strašně hulákali popeláři..."
Oba mi očima viseli na rtech a čekali na souvislost.
"No nevim proč, asi mládí," uchechtla jsem se na vysvětlenou a utáhla pomyslnej šátek pod svym krkem...
Zírali na mě, pak jeden na druhýho, a tak jsem rychle slíbila, že když si na něco vzpomenu, tak se určitě ozvu.
A tak mám taky konečně výzvu... Akorát mi na sebe zapomněli dát telefon... Nominovat mě!:)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat