Píšu Vám za svitu hořící svíce, k níž jsem si sedla, abych se dala ovlivnit atmosférou Vánoc, které se už rychle blíží.
Přemýšlím v tomhle čase nad spoustou věcí - takže nic novýho...
Ptám se, jestli jsou věci tak, jak mají být.
Pochopitelně vím, že nejsou, a Vy víte, že už nikdy nemůžu říct, že jo. Když chybí Elenka.
Už by jí bylo šest a ani si neumím představit, jak by si užívala Vánoce. Často na ni všichni doma vzpomínáme.
A svíčky pod její fotkou nám všem doma hoří stále.
Pokud jde o ni, jako by čas nehrál roli. Možná už nepláčeme, kudy chodíme, už jsme se zas "chytli" a žijem dál,
ale vzpomínky neslábnou. Pořád si ji dovedu živě vybavit, a někdy i několikrát za den se mi stane, že se mi vybaví sama, připomene se mi
nějaký obrázek nebo situace s ní.
Třeba uklízím vyžehlené oblečení do skříně a v tom ji slyším: "Co děláš tatínku? Ty tam něco hrabeš?"
A nebo, když se v autě otočím na Adriánka (což by se nemělo, vím...), abych koukla (rychle koukla), zda je OK. On má autosedačku po ní, takovou obrovskou, nepřenosnou.
A třeba spí a není mu přes dudlík a bundu pořádně vidět obličej, jen ty vlásky. Hned ji tam vidím. Až se z toho musím otočit znova...
Upřímně řečeno ji tam vídám, i když je autosedačka prázdná.
Vždyť jsem se s ní něco najedzila. Dodnes nevím, jestli tu trasu do Motola nenávidím, anebo miluju. Protože to byla naše trasa.
Když tudy teď jedem občas s Mirkem, třeba do Hornbachu, tak mi připomene, že jsme se tudy něco najedzili. Do Motola.
A myslí my dva spolu. S naším pucvičíkem v mém břiše. Když jsem s blížícím se porodem musela na kontrolu každý týden.
Jenže já si to nevybavuju. Cesty s Elenkou si hned vybavím. Ty zřejmě nic nepřebije, nevymaže, nepřekoná (co do frekvence).
Mívám ale pocit, jako by se jednalo o nějaký můj minulý život.
Ne tenhle, protože tenhle je téměř perfektní.
Ale jak říkám - kdyby nechybělo kus mě, abych si to rodinné štěstí mohla naplno užívat.
A tak možná je všechno, jak má bejt, ale ne tak, jak bych chtěla, aby bylo.
Vždyť i ten Motol je pořád plný dětí, ať už tam ležících, anebo dojíždějících... tou naší trasou... Vánoce nevánoce...
Připomněla mi to Kiki. Že tam pořád jsou.
Já na to chtěla zapomenout. Nejlíp jednou pro vždy. Ale copak to jde? Dokud vídám Elenku, tak rozhodně ne.
A tak Vám píšu za svitu hořící svíce, že bychom mohli udělat zas něco více... Když jsou ty Vánoce.
Na tom našem transparetním účtu je něco málo peněz z loňska a Kiki dostala nápad, nakoupit zas nějaké hračky a těm nemocným chuďátkům je zavézt.
Co Vy na to? Můžem dle chuti a možností něco doposlat a řekněme za týden by se všechno nakoupilo a Kiki osobně by dárky v Motole dětem předala.
Takhle to vymyslela.
Ona je teď ovlivněna nejen atmosférou Vánoc, ale ještě něčím silnějším.
Čeká totiž své druhé miminko :)
Jestli se chcete přidat a přispět na hračky pro nemocné děti, bude to super.
Já do toho jdu, už pro to slovo "téměř", co provází navždy všechnu dokonalost.
***
Číslo transparentního uctu a náhled na něj je k dispozici v rubrice "Pomaháme nemocným dětem". Děkujeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat