Tak tu máme jaro. Ještě ale, než vás začnu unavovat příběhy z mýho zahrádkaření, jako každej rok, chci vám vyprávět, jak jsme byly s Kiki na kožním.
Jůlince se na patě vylíhla bradavice. Asi taky s jarem. Jenže v Dejvicích na kožním to funguje tak, že to vlastně vůbec nefunguje. Lidi přijdou, posadí se (pokud ještě najdou prázdnou židli), a aby věděli, kdy půjdou na řadu, (krom toho, že nejdřív za pár hodin), musí se doptávat ostatních, kdo přišel poslední. A jelikož lidí je tam tolik, že sedí nejen v čekárně, ale i v dlouhý vstupní chodbě, dá to celkem práci, nějak se zorientovat.
Kdyby vycházela sestra a brala si kartičky, a pak zvala dál, bylo by to ideální. Ale ona nevychází, protože tu žádná není. Jen sama lékařka, která nevychází už vůbec. Pacienti si u ní sami podávají dveře.
A protože nám to pálí, vymyslely jsme to s Kiki tak, že já si do tý čekárny půjdu sednout s předstihem, aby tam ona s Julí nemusela trčet několik hodin, a že přijdou, až bude čas.
Ale protože nám to nepálí zas tolik, plán se nám nepodařilo realizovat. Přišla jsem tam, položila jsem obligátní otáku "kdo je poslední?", a za hodinu dorazily holky, protože jsem jim nemohla dát echo, že ještě nemusej, protože se mi vybil telefon...
Po nich dorazila nějaká slečna. Bylo mi divný, že se neptá, kdo jsme tu poslední. Asi nějaká trubka, co to tady nepochopila, pomyslela jsem si.
"Kdyby tu byl aspoň ten automat na lístky, že jo...," hlesl dědek.
"To máte pravdu! Člověk by měl číslo a nemusel by se o nic starat!" Přitakala mu babka.
"Tady sice má automat, ale ten nikdy nefungoval," pravil jinej dědek a ukázal na zeď.
A já ho šla hned aktivně obhlídnout. Nebyl zapojenej v zásuvce. Zapojila jsem ho. Ale nefungoval. Překvapivě.
Tak to pro mě dědek ještě jednou zopakoval, (NEFUNGUJE!) a už se otevřely dveře ordinace a nějaká bába se do nich chystala nakráčet.
Jenže já, i několik dalších, jsme si pamatovali, že ona teď na řadě rozhodně neni.
"Kam jako jdete?" Uslyšela mě v zádech.
"Vy nejste na řadě! Teď jde tahle pani!" Upozornila ji jiná paní, a tak se bába zas vrátila na svý zahřátý místo a šla jiná.
Vešla stařena o berlích. "Prosim vás, kdo přišel poslední?" Zaskuhrala.
Ale bylo ticho. Nikdo se neozýval. Což tu není zvykem.
Já věděla, že ta slečna, co přišla po Kiki, a tak, když se neozvala ani na třetí babky zaskučení, "práskla" jsem ji.
Jenže ona se zašklebila: "To teda ne, já tu byla už dávno, jen jsem si někam odběhla!"
"A komu jste to hlásila? Tady nikdo neví, že jste tady byla!" Pustili se do ní ostatní, já si taky přisadila, že takhle to tady nechodí, až se holka sebrala a šla pryč.
To bysme měli - o pacoše, co se domnívá, že půjde před námi, míň. Stejně bych jí tam nepustila!
Postupně jsem začala mít agresivní náladu. Vim přesně, kdo tu byl, když jsem přišla já, a z doslechu už se docela orientuju i v pořadí ostatních, a fakt nesnášim to předbíhání.
"Kdyby aspoň sešit sem pani doktorka dala, že jo. Aby se člověk zapsal...," vymejšlel někdo zas, jak by to šlo.
"Tady toho pani doktorce chybí víc! Třeba odpadkovej koš, taky," přidal se další se svou troškou do mlejna a nakonec z toho byla diskuze všech přítomných důchodců, sem tam proložená hádkou o místo v pořadí.
Kiki se hlasitě rozesmála, už to nevydržela. "Tady je to jako v grotesce!"
Když vešel další dědek a zjistil, koho si má hlídat - že paní s miminkem sedící v rohu, hned se jí přeptal, kolik jí je. Odpověděla mu rozpačitě, že čtyřicet. Nato se od něj dověděla, že už by neměla mít mimino.
Nevim proč, ale začala mu vysvětlovat, že to neni její první dítě, ale třetí, a že - pardón teda, ale může mít dětí, kolik a kdy chce.
Chvíli souhlasně mlčel a pak ho zajímalo, jestli by jí nevadilo, kdyby ji předběhl, že by si vzal jen recept.
Jestli souhlasila, to už nevíme, protože Kiki s Jůlinkou byly konečně na řadě - a strhl se další boj.
"Jak to, že jde tahle pani s holčičkou?" Přišla až po mně! Ozvala se babka, co přišla před slečnou, co jsme ji vyprudili k odchodu.
"Já jim tady držela místo," objasnila jsem situaci.
"To jste nám ale neřekla," kabonila se a já si představila, jak jsem se měla podle jejích představ správně zachovat.
Přijít a oznámit všem, že jsem jen zástupce pacienta, ne pacient samotný. A opakovat to i každýmu nově příchozímu, aby se pak nedivil, že jde na řadu někdo, kdo přijde až po nich. Zatímco já zůstávám v čekárně dál, coby domnělý pacoš. A do toho by tam dřepěla holka, co už tam dneska jednou byla, a myslela by si, že je dávno na řadě.
Tý doktorce tu skutečně chybí aspoň ten sešit. Na tohle nemáme nervy, nikdo! Už je to měsíc, byla to jen epizoda s jednou Jůlinky bradavicí, která je dávno pryč, ale já si na to často vzpomenu a mám tendence, když stejně jezdím kolem, tam nějakej ten zápisník hodit.
Krátce nato mi obě ségry odletěly na dovolenou, a to na pěkně dlouhou, takže jsem je několik týdnů neviděla. Kiki, která bydlí vedle, mi před odjezdem na letiště hodila svý klíče. Prej pro jistotu, kdyby cokoliv, ať je mám.
Já ale hned věděla, co to znamená, když mi Kiki nechá klíče.
Je v tom tajnej vzkaz. A ten zní: Ukliď tam! Překvap mě! Já to jako nebudu čekat :)))
Na to jsem si ji namlsala sama, když to po loňský dovolený doma našla jak ze škatulky. Doslova. Já totiž ve všech jejích škatulkách (šuplících) uklidila. Zděšeně jsem v nich totiž nacházela směsy různorodých předmětů, od gumiček na vlasy, přes zapalovače, baterky, kabely k telefonům, počítačům, mince, laky na nehty, semínka kytek, náústek na hadici, pastelky, svíčky z dortů za několik posledních let, ponožky, co jsou už nějakej čas jen po jedný, Violky líčidla, Jůlinky dudlíčky, zkrátka úplně všechno. A všechno jsem roztřídila, takže to trvalo pár dní. Protože jsem tam pochopitelně docházela na etapy.
No ale stálo to za to, ta její nefalšovaná radost udělala radost i mně. Jen jsem pak těžce nesla, když jsem si všimla, že v několika zásuvkách už je zas sirka i gumička. To k sobě přece nepatří!!!
Před pár dny se mi normálně zdálo, že jsem autista. A že to plno věcí vysvětluje.
Ale třeba na dnešek se mi zdál sen, že pojídám hovno. Nevim už, čí, ale prostě jsem ho žrala. Což nevim, co se tím vysvětluje, ale napadlo mě, že bych si mohla vsadit sportku.
Měla jsem pak sklony, tajně jí ty šuplíky kontrolovat. Jestli udržuje řád. Ale neudržuje, protože ona je v pohodě, ona ví, kde co má, jí nijak nežere, že je v tom mix, nemá problém s tim pocitem pít klidně u stolu kafe.
No a teď jsem se tam byla kouknout. Jak jsou ty skříňky na tom. Bledě.
Rozhodla jsem se proto, že uklidim tentokrát jen to, co je vidět. Zvadlý narcisky ve žluklý vodě. Ale účtenku a jehlu a nit omotanou v dudlíku, ve třetim šuplíku, neřešim. Fakt ne. Nejsem magor.
Takže jsem koupila kytku novou, vyměnila vodu, uklidila hračky z gauče a knížky z linky, a čau.
Do pokojíčků jsem jen nakoukla. On si tam totiž Adriánek mezitím půjčoval hračky na domů. Dala jsem mu tašku, ať si tam nahází, co chce.
I dývka si k nim chodíme měnit. Je to docela výhodný, takhle to sdílet.
S tím, jak je to jaro a na mě zas přišly zahradnický pudy, jsem dostala chuť, překopat jim trochu zahradu. Protože my máme jen tu malinkou a tu mám dávno osázenou...
Kiki dostala asi úpal, u toho moře, protože na mou zprávu, že život neni o pěstěnym trávníku, přece, odepsala, ať si tam dělám, co chci.
Hned jsem se do toho dala. Abych mohla přesunout trampolínu zprostředka zahrady, kde mi dlouhodobě překážela, musela jsem použít rýč. Kout zahrady mají totiž z kopce, a tak bylo potřeba vyrýpnout pár drnů trávy (Kiki řeklas "co chceš!") a jednu nohu trampošky zapustit hlouběji. Aby se celáppěkně vyrovnala. Něco pak bylo potřeba vypodložit a dvě nohy mírně zapustit jen zpoloviny.
Když k nim pak večer přijel táta, aby zalil, protože netušil, že já už to přes den udělala, hned mi volal, že tohle mu někdo udělat s trávníkem, tak by se zesral. Takhle přesně mi to řek´.
Ale účel světí prostředky, teď trampolína nepřekáží, nezabírá celou zahradu a zároveň je stabilní, takže se nemusíme bát, že se s dětma převáží a spadnou za plot do keřů... Z důvodu těhlech obav jsme ji loni s Kiki sunuly doprostřed. Určitě bude jedině ráda, a ty výkopy znovu zarostou, život přece neni ...
Jako by mě nepochopil, svůj názor mi zopakoval znovu i další a třetí den, zkrátka kdykoliv přijel zalévat a podhrabanou trampolínu měl na očích. Než si zvykl - že toho času, (co tam na tom dělám) zalévám já a nemusí tam.
Stejně myslím, že tam jezdí tajně to po mně kontrolovat, jestli jim v zahradě moc nedivočim. Jestli dodržuju řád. Jako by měla mít Kiki v šuplíkách.
Zahradní plastovej domeček jsem z nehostinnýho a neprosluněnýho koutu přetáhla na sluníčko, a protože Violka miluje kytky, vylemovala jsem jimi cestičku ode dvířek. Přirozeně za použití rejče...
Nakoupila jsem už kvetoucí, ale i několik, co pokvetou brzy, aby efekt byl trvalejší. Jůlince jsem zezadu vyskládala několik přírodnin, od kaštanů, přes kamínky a dřívka, protože ona je jak já. Sebere kde co a nejradši se vplétá do větví stromů...
Strom se mi ovšem sehnat nepodařilo. I kdybych ho koupila, nemám ho jak převézt. Tak třeba někdy příště.
Psala mi Kiki, že prej jí psal táta, a že by chtěla fotku zahrady. To určitě. Když to má asi bejt překvapení!
Ale ujistila jsem ji, že se nemusí ničeho bát. Ovšem že pokojíčky jsem tedy už nezvládla.
"Máš na to ještě dva dny!" Odepsala s řadou smajlíků. Ale myslela to vážně, to moc dobře vim :)
Jenže, jak je venku takhle krásně už, tak mě strašně baví zvelebovat tu zahrádku. Mít prachy, tak skoupím celý zahradnictví a udělám to tam takový, že to tam nepoznaj. Takhle se musím držet při zemi. Aspoň do ní tolik nereju.
Nakonec jsem se do toho pokojíčku pustila, a než se člověk nadál, přišlo ráno s velkým R.
Ségry přiletěly v noci, takže jsme museli trpělivě vyčkat, až se prospěj.
Že si teda ale daly na čas...
"To se na ně tak těšíš?" Kroutil hlavou Mirek, když mě viděl hlídat telefon a já si připadala, jako malá holka.
"Á, už!" Vylítla jsem, popadla Adriánka a utíkali jsme k nim.
A nastalo veliký vítání a vyprávění, a taky dárečky...
Jak jsem psala na facebookovou stránku Niternice, Adriánek dostal, mimo hodně jinýho, spacák "krokodýla" (možná je to drak), jenže holčičky si přivezly mořský panny s ploutví a on zatoužil bejt taky RYBA.
Uklidňovala jsem ho dva dny, že se to nějak zařídí.
Kiki dokonce říkala, že mu jednu deku dají a vezmou si za to toho draka, ale k čemu by měl holčičí deku...
Já mu to snad nějak ušiju.
Maminka mi poslala odkaz na nějaký článek s názvem Jak neudělat z dítěte loosera. Smála jsem se, proč to posílá mně a ne i holkám, ale prý jde o komentáře lidí pod článkem, co ji zaujaly. Ty si mám pročíst. Jo takhle...
A pak se zeptala, co děláme.
"Jdu vyrábět nějakej ocas, protože jak jsme dostali toho krokodýla, tak on chce radši to, jak mají holčičky, víš..."
"Tak ho nadchni pro toho krokodýla, ne? Že je strašidelnej a že se ho holčičky budou bát...," nabádala mě maminka.
"Jenže on chce bejt ryba!"
"Aha, tak ty si přečti i ten článek..."
Kiki a hlavně holčičky, měly velkou radost z tý cestičky lemovaný kytičkama, co jsem jim přichystala. A když pak jela Kiki na první velkej nákup, podala mi tiket, že mi prej vsadila sportku a doufá, že se mi aspoň vrátí to, co jsem do těch kytek investovala.
Řikám jí, že to je úplně super, protože jsem měla určitý znamení, že vyhraju, takže jí hrozně děkuju a bude to stopro tam!
Pak zatrásla nějakým sáčkem, a že to není všechno, že nám ještě Violka všem něco dovezla, co nasbírala osobně.
Podle zvuku mušle.
"Jé, ta je hodná, já si jimi olemuju záhonek, třeba!"
"No to asi neolemuješ, každej má jednu," zpražila mě Kiki. A pak jsme si tipovaly, jak dlouho se naše děti budou radostně vítat a užívat si šťastný shledání, než se pobijou. Trvalo to dvě hodiny.
Stejně jako mně pak přešívání starých tepláků a šití toho ocasu pro moji mořskou rybu. (Nemám asi talent.)
Deset minut pak trvalo, než to nohama celý potrhal, jak v kuchyni na podlaze plaval.
Ale od tý chvíle, co to chtěl sundat, už holčičkám ty spacáky nezávidí...
Jo a kdyby se vám v noci zdálo, že žerete hovna, tak moc neutrácejte, protože nevyhrajete ve sportce.
***
Adriánku, když jsme tu konečně takhle všichni, vyfotíš nás prosim tě?
"Ano!"
Dobře, tak se do toho telefonu dívej a musíš nás tam všechny vidět a pak zmáčknout tohle, ano?"
"Ano!"
Proč si, Zuzi, rozpouštíš vlasy? Fotí nás Adriánek, nebudeš tam...
.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat