Víla ve Varech

Měla jsem prapodivnej sen. V krásném karlovarském hotelu...

Byl úplně krátkej, protože to byl jeden z mnoha, co jich za noc stihnu. Spím totiž na etapy.

Jsem doma a přede mnou na zemi sedí Sára, moje kočka.

Díváme se na sebe a ona mi najednou povídá:

"Ty ji nevidíš?"

Netuším, co má na mysli, a tak odpovídám, že ne.

Podívá se stranou, upře zrak někam do prostoru a pak znova na mě.

"Ty ji vážně nevidíš?"

Kouknu tam taky, ale vážně nic. A je mi to strašně divný, že ona vidí něco, co já ne.

Ne, že ona mluví.

Možná už blázním.

Sestra Zuzka nás vytáhla na filmový festival do Varů. Už tam s Kiki byly loni,

ale mě to nikdy nelákalo. Nejsem na tyhle akce stavěná.

Ovšem s sebou do kufříku jsem si přibalila svý nejlepší slavnostní šaty a la víla z pohádky!

To je prej potřeba.

Hned po příjezdu jsme se všichni setkali. Naše rodinná parta.

Prodírali jsme se mezi davem lidí cestou do drahý restaurace. Jiný v okolí nebyly.

Prodírali jsme se cestou k hotelu, cestou na promenádu, cestou kamkoliv.

Všude posedávali turisti, dělali si piknik a zdálo se, že jsou na svých dekách jen kulisou těch dní slávy.

To my půjdem na filmy!

V sobotu jsme vystáli frontu a dověděli se, že lístky už nejsou.

Jak jako nejsou?

"Prostě jsou vyprodaný," usmívala se slečna za přepážkou.

"A co na zítra?"

"I na zítra."

A tak jsme se zařadili mezi kulisy...

Ovšem ne ty pasivní!

V kasínu jsme si zahráli proti krupiérovi,
plavali v hotelovém bazénu, minerálku popili, no a plán, jak se tu nedat

oškubat, jsme přitom ukuli.

Vyjeli jsme s Mirkem na oběd za město.

Jenže jsme vyjeli nějak moc daleko a nikde nic nenašli, kde by to šlo...

A tak jsme teprve zapnuli navigaci, aby nás zavedla zpátky do Varů.

Ocitli jsme se mezi tolika restauracemi, že jsme nevěděli, kterou vybrat.

Nakonec to bylo snadný, protože jsme se do žádný buď nevešli, anebo tam na nás neměli čas.

Tolik lidí mělo zřejmě stejný plán...

Koupili jsme si bagetu a vyrazili zpátky k autu.

Cestou jsme míjeli malý krámek s čokoládou, a tak, že se zajdem pokochat.

Venku totiž stály čokoládové domky...

Prodavač s výrazným obchodním duchem nás okamžitě lapil do svých sítí

energickou přednáškou o svých bonbónech, na jejichž výrobu mu vozí přátelé

ingredience ze všech koutů světa, o tom, jak kombinuje nekombinovatelný,

a jak jsou jeho věci oblíbený tak moc, že se na ně lidi vrací. A to i z ciziny.

Zřejmě kecal, jak když tiskne, ale bylo to působivý.

Když si nás pojistil malou ochutnávkou, přešel k věci. Očekával naši objednávku.

Mirek zavadil pohledem o drobný nápis pod pultem: 116,-/100 gramů

Podívali jsme se na sebe a chlápek mezitím začal sám do sáčku nandavat, co by nám doporučil...

"Tak rajče v čokoládě, to je u mě základ... Pak chili, na to se mi vracej, na tom to stojí..."

Tak hlavně, že jsme vyjeli z centra, abychom ušetřili za oběd.

Když jsme při jedné cestě promenádou míjeli hotel Pupp, zaujalo mě, kolik před ním stojí lidí.

Kulis...

Stáli za páskou, před ní securiťáci a dokonce filmaři z televize, a zdálo se, že každou chvíli z toho

věhlasnýho hotelu vyjde snad sám Mell Gibson.

Inu, nezbývá, než taky počkat, co se tady bude dít...

Po deseti minutách, když se nedělo pořád nic, zatahala jsem ostrahu za rukáv a ptám se:

"Na co se tady čeká?"

"To právě vůbec nevim, všechny hvězdy, co jsou tady ubytovaný, už dávno odjeli na svůj večerní program."

A tak jsme šli dělat kulisy jinam.

Já do postele. Obvykle chodím v devět.

Mireček se vydal za přáteli, kteří taky do Varů přijeli a Dan, který by se rovněž rád vydal večer ven,

měl úplnou smůlu, protože ho Kiki nepustila.

Prý rozhodně nebude nikde tajtrlíkovat po nocích.

A jelikož já byla tolerantní, neměli jsme pak u snídaně ticho u stolu, jako oni dva.

To až při té následující, když si Mireček myslel, že by i po mé příští večerce opět vyhledal své přátele...

Před odjezdem jsem konečně vytáhla ty svoje "vílí".

Už by na ně málem nedošlo, kdybych při jídle nezjistila, že mě nepříjemně tlačí sukně v pase.

Omluvila jsem se a odešla se převlíct.

Ještě před vstupem do hotelový restaurace jsem se zhlédla ve zdobeném zrcadle v recepci.

Je to dobrý, můžu.

Vešla jsem a v tu chvíli Zuzka vyprskla smíchy.

Tom i Dan taky, Kiki se pokoušela držet.

Řekli, že vypadám jako tlustá víla z Mimoňů, anebo ze Shreka - nemohli se shodnout,

a že mi chybí akorát ta kouzelná hůlka.

Když někdo u stolu nabízel cosi z mísy, mně nedali. Mám si prý vyčarovat.

Zuzka se mi později přiznala, že se jí ulevilo, když jsem se šla převléci z toho původního modelu.

Ovšem jen do chvíle, kdy jsem zase vešla v něčem mnohem horším.

Nakonec jsem byla výborným zdrojem zábavy a ani mi to nevadilo.

Někoho dokonce napadlo, že bych mohla vzít tyčku od dojezenýho špízu a s ní se pokusit

servírce "zaplatit". Vžít se do tý přisouzený role, ťukat s ní do stolu a úplně vážně kouzlit úhradu.

Začal se mi znovu připomínat ten můj prapodivnej sen.

Ty ji nevidíš? Ty ji vážně nevidíš?

***