Milí moji.
Chtěla bych poděkovat za komenty pod včerejším dnes...
Reagovala bych pod ně, ale bohužel už nějaký ten týden mi to nejde.
Kdykoliv napíšu komentář a odešlu ho, objeví se rudý výstražný nápis hlásající:
Nesprávně zadaný součet čísel!
Nechápu jakých čísel, ani kde po mně chtějí nějaké sčítání, a když jsem si stěžovala
kamarádovi do telefonu, poradil mi, ať se naučim počítat.
Tak buď jsem blbá já nebo on, ale ten komentář jsem prostě nevložila :)
Proto odpovídám tady a teď: Děkuju holky za odezvu, Vaše řádky mě potěšily.
Barčo, to dětský vyznávání lásky je nádherný, nemůžu se toho nabažit.
Jani, Tvůj koment jsem četla několikrát, protože chvála mi dělá moc dobře... Děkuju!
Jestli máš do psaní chuť, tak piš, je to osvobozující pocit, dostat to ze sebe :)
Já bych psala a psala, co to mý střevo ze sebe chrlí, ale ten čas je v tomhle ohledu můj nepřítel.
Ale co si budem povídat, na co člověk chce, na to si ho vždycky najde...
Třeba na úkor spánku nebo úklidu...
Ale dneska Vám chci vyprávět o tom, co mi poslední dobou párkrát prolítlo hlavou s velkým výkřičníkem,
jako že TOHLE jsem nikdy dělat nechtěla, jestli vzpomínám...
Jedná se o Elenku. Už jsem se několikrát přistihla, že s ní jednám tak, jak jsem si jako malá holka
přísahala, že se svým dítětem jednat nikdy nebudu.
A je to tady. Maminka měla pravdu.
Namátkou šlo třeba o dojídání večeře. Nepůjdeš si hrát, dokud to nesníš!
Nebo vypnout Dádu a už spát! Je pozdě...
Zatímco kdysi jsem říkávala nad svou rozrýpanou večeří: Já nikdy nebudu svý děti nutit dojídat!
Když nebudou mít hlad, tak si to prostě snědí, až ho dostanou!
Jenže přece Elenka nepůjde spát hladová! A papat se přece musí!
A co je úplně nejhorší, už jsem i naslinila kapesníček a otřela jí s nim pusu...
Jestli mi někdy bude vykládat, že takhle ona se svými potomky jednat nebude,
řeknu jí rovnou, že bude překvapená, jak se změní.
Já teda sebou překvapená jsem.
Chtěla jsem zůstat stejná... Fandit dětem, být na jejich straně, proti dospělákům, proti zákazům
a příkazům rodičů, žádný stres, klidně čokoládu k snídani, když je chuť, a klidně v botách do louží,
vždyť zase uschnou. (A louže taky uschnou, tak se musej využít!:))
Vždycky, když mě přepadne takové osvícení, hodím zpátečku.
Takže v botách v louži už Elenka byla. Zdeněk to nechápal, ale já se smála s ní, jak to čvachtá.
Co by jinak, chudinka, z toho výletu měla?
A taky se teď dušuju, že se jednoho dne nebudu divit, že miluje vesnickýho Fandu a čmárá jeho jméno do svýho deníčku,
který jí samozřejmě nebudu číst.
Nebudu! I když to se to asi nedovím...
No dobrá, ale ona nebude číst ten můj, kde by se mi mohla mrknout do karet...
A dovědět se, že kolikrát nemyslím úplně vážně ty svý dospělácký příkazy a neústupnost,
že mám pořád pocit, že si na tu mámu jenom hraju, a že si mockrát nejsem v téhle své roli úplně jistá.
A to se asi nezmění.
Ale jedno si teda představit neumím, ani když si to představit chci. Že přijde doba,
kdy vstoupí do puberty a já jí budu připadat trapná a nemoderní a stará...
Jak tomuhle předejít?
Asi nezbývá, než se snažit, aby mě tak viděla opravdu jen v tý pubertě :)
Žádné komentáře:
Okomentovat